Volavky – Zuzana Hajžmanová

Probudil jsem se do krásného, prosluněného dne. Světlo pronikalo skrz stažené žaluzie a vykreslovalo na koberci legrační vzory. Na nahé tělo jsem si natáhl příjemně vytahané džíny a bílé upnuté triko s nápisem Agip. Nosím ho jenom občas, hlavně kvůli tomu reklamnímu logu. Špinavé nohy z předešlého dne lehce vklouzly do sandálů a vyrazily do obchodu. V pekařství jsem si koupil tři krásně pocukrované koblihy a u stánku s ovocem velký grapefruit. Při odchodu se mé rameno střetlo s poměrně nevýraznou holkou s igelitovým sáčkem. “Pardon.”

S pocitem dobře započatého dne jsem obtížený igelitovými sáčky vyrazil zpátky domů. Mozek ani nevnímal schody brané po dvou, myslel jen na vanu s teplou vodou obloženou jídlem. Triko letělo do kouta, stejně tak i kalhoty. Kolem vany jsem rozestavil talíř s koblihami, naporcovaný grep a nedávno šlohnutý půllitr z hospody byl teď naplněný colou s rumem a ledem. Přitáhl jsem blíže k sobě svou oblíbenou osušku a společně se starším výtiskem Volavek od Hajžmanový vklouzl do nehybné hladiny.
Začal jsem číst.
Chvíli trvalo najít vhodnou polohu ve vaně, která přeci jenom není čtecí křeslo, ale po dvaceti stranách převalování se mi konečně podařilo uvelebit se s ručníkem pod hlavou a jednou nohou ležérně přehozenou přes vodovodní kohoutek.

O několik hodin později se mé polozmrzlé tělo zvedlo z vany. Mezi čtením jsem dopouštěl teplou vodu ani nevím kolikrát. Tu knihu jsem dočetl. Záda se opřela o topení a já přemýšlel, o čem že to vlastně ta kniha byla. Všechny talíře s jídlem byly prázdné, půllitr se topil ve vaně. I když si je nikdy nekoušu, nehty byly rozdrásané téměř do krve. O čem to vlastně bylo? “Aha, zase něco uměleckýho…” blesklo mi hlavou.

Příběh vypravoval o budoucnosti, ve které je skupina studentíků poslána na planetu, kde se dějí podivné věci. Objevují se tam Ndejové, tajemné mimozemské formy života. Vše se točí kolem několika osob – manželů, jejich syna a posléze se středem dění stane i vnuk.
Ale příběh, nemohl jsem si vzpomenout na příběh.
“Jo vlastně…byla tam nějaká tajuplná konspirace vládních činitelů, kteří…kteří…cože to vlastně dělali? Já už nevím.”
Mé vědomí zase přistihlo podvědomí, jak si okusuje nehty.
Kouknu na naše staré kukačky. Šest hodin ve vaně. Hm, fakt super. Já se namáhám šest hodin se čtením a pak nevím o čem to bylo. To by mě zajímalo, co napíšu do recenze. Pak mě to trklo.

Volavky se nesnaží být žádnou uměleckou scifi. Je to kniha svázána poměrně zajímavým příběhem s několika hlavními hrdiny. Není to však ponurost knihy, která mě donutila ničit pěstěné ruce. Tohle dílo je převážně o pocitech. Pocitech marnosti, krutosti a bezmoci nad vlastním osudem. Je to příběh zrady, velkých nadějí i krutosti poznání.
Neptejte se o čem v tomto příběhu šlo, neptejte se prosím ani o co šlo autorce. Přečtěte a možná to zjistíte sami. Nebo možná odjdete chovat ryby…