Vodní rod – Keyes Gregory J.

Spisovatel J. Gregory Keyes je u nás známy díky svému cyklu Věk nerozumu, ve kterém si hraje s paralelními dějinami a vědeckou alchymií. Ve Vodním rodu se však posunul směrem k čisté fantasy a musím uznat, že se mu to podařilo. Hrdiny románu jsou mladičká princezna Heži a sotva zletilý syn náčelníka pastevců Perkar. Jejich osudy nám spisovatel předkládá ve dvou paralelně jdoucích dějových liniích, které se navzájem provážou teprve na konci, takže čtení je snadné. Zmiňuji se o tom proto, že u předchozích Keysových knih jsem si stýskal na jistou nepřehlednost, zapříčiněnou množstvím dějových linií a jejich nezřetelným oddělením.
 
Mladý Perkar je od dětství „krmen“ hrdinskými písněmi a historkami, takže není divu, že se touží stát jedním z jejich protagonistů. Jeho svět je dost omezený – rodinný statek  a pastviny jsou obklopeny hlubokým lesem a okruh lidí, se kterými se setkává, je malý. Není tedy divu, že když se mu naskytne možnost vyrazit na výpravu za bohem lesa, je nadšen. Konečně může ukázat, co v něm je, a navíc je tu šance zbohatnout. Jenže vše se vyvine trochu jinak, než si představoval. Po konfliktu s bohem lesa (který zavinil on) je výprava rozprášena a Perkar se dostává do spárů boha Řeky, který ho s jeho posledním zbylým společníkem unáší na loďce kamsi do neznáma. Perkar opravdu dostává možnost stát se hrdinou, o kterém zpívají písně… jenže ho to stojí opravdu hodně, mnohem více, než si představoval.

Naopak princezna Heži nikam jít nechce. Celý svůj krátký život prožila v obrovském, napůl opuštěném paláci a ani si neumí představit, že by tomu mělo být jinak. Svým způsobem je stejně izolovaná, jako Perkar – za zdí paláce je sice rušné město, ale ona ho nemůže navštívit. Její odloučení od světa není bezdůvodné – její rod je spřízněn s mocným bohem Řekou a dospívající děti svou sílu často nemohou kontrolovat, takže jsou velice nebezpeční. Takoví jedinci prostě zmizí ze světa. Dvanáctiletá Heži má proto oprávněné obavy z budoucnosti. Strach ji přiměje k tomu, že začne na vlastní pěst pátrat, co se děje s těmi, kteří zmizeli. Časem její zatím neurčitý strach začne dostávat ostřejší obrysy, protože se i na ní začnou projevovat Řekovy stigmata. Je čas jednat!

Na samotném ději knihy by zase nic tak zvláštního nebylo. Perkarova dějová linie je prostě klasický quest, jaký známe už od Tolkiena. Hrdina někam jde s družnou přátel, bojuje, plní úkol… Příběh Heži je zajímavější, méně otřelý, i když není tak dynamický jako Perkarova cesta. Co činí tuto knihu zajímavou, je svět, ve kterém se příběh odehrává, a hlavně všudypřítomnost různých bohů a bůžků. Bohové jsou prostě všude – bohové věcí, míst, zvířat. Dá se s nimi smlouvat, bojovat proti nim, dokonce se s nimi i křížit. Většina lidí tak svůj původ odvozuje od některého z nich. Bohové také bojují mezi sebou a sledují své vlastní cíle, a jako nástroje s oblibou používají lidi. Nejsou ani dobří, ani zlí – stejně jako většina lidí. Výjimku je snad jen mocný Řeka, Měnavec – ten požírá všechny bohy okolo sebe a jeho síla deformuje i lidi. Systém bohů je velice dobře vymyšlený a pozdvihuje jinak spíše průměrnou (i když řemeslně velice dobře provedenou) knihu minimálně o stupínek nahoru.

Děj občas trochu usíná a konec vyznívá tak nějak do ztracena. Občas se dá narazit na drobnou nelogičnost a motivy jednání některých entit příliš nechápu. Paradoxně nejvíc čtenářskému zážitku uškodilo to, že jsem současně s touto knihou četl Kletbu nad Chalionem (s podobným námětem) od L.M.Bujoldové, která u mě aspiruje na to nejvyšší hodnocení. Ve srovnání s ní vynikly drobné nedostatky Vodního rodu, takže jsem si ho tak neužil. Bujoldová dokázala, že jsem děj intenzivně prožíval s jejími hrdiny, zatímco u Keyese jsem zůstal spíš v roli nestranného pozorovatele. Takové věci určují, kdo ze spisovatelů bude „jen“ dobrý a kdo vynikne a bude dostávat literární ceny.  I tak jde v případě recenzované knihy o nadprůměr, a na její pokračování s názvem Černý bůh se těším. Ještě bych rád pochválil překlad a celkovou úpravu knihy – je dobře, že Triton neskrblí a zaplatí dobrého překladatele (v tomto případě Petra Kotrleho), který knize neudělá ostudu. Chvályhodný trend.