Vlčí břit – Warhammer 40 000 – King William

Adeptus Astartes (Space Marines) jsou elitní válečníci zakutí do hydraulických brnění, ultimátní zbraň Imperátora a pro mnohé fanoušky Warhammeru 40 000 přímo zosobnění tohoto světa. Tyto biologicky upravené stroje na zabíjení vedené jen vírou ve svého pána jsou posledním obranným valem Impéria lidí před nesčetnými bilióny mutantů, heretiků a mimozemských stvůr. Zároveň přesně odráží tento science-fantasy svět v němž všechny zázračné hi-tech technologie fungují možná jen díky magii a víře. Ostatně, kde jinde jsou krom ručních raketometů stejně nutnou a běžnou zbraní meče schopné prorazit pancíř tanku? Sami Space Marines a jejich nadlidská efektivita v zabíjení není nic jiného než logická adaptace lidí na extrémně nehostinný vesmír, kde všechna nebezpečí jsou brutálně smrtící nebo se alespoň vyskytují v miliónových počtech.

Jednou z tisíce kapitul Adeptus Astartes jsou Space Wolves, barbarští a divocí válečníci. Ale najdou se mezi nimi i výjimky, mladý bojovník Ragnar má víc než zuřivou touhu utopit všechny nepřátele Imperátora v jejich krvi a vnitřnostech. Vlastní totiž mozek a tedy i možnost jednou velet svým bratřím ve zbrani. Ale než k tomu dojde, řečeno s generálem Blücherem: „Maršálskou hůl si je nutno zasloužit a vojenské ostruhy vydobýt.“ A tak po výcviku (Hvězdný vlk), prvním nasazení (Ragnarův spár) a epickém vojenském tažení (Šedý lovec) přichází vhled do imperiálních mocenských intrik a vysoké politiky.

Vlčí břit je název jednotky, kterou Hvězdní vlci poskytují jako osobní stráž jednomu z rodů Navigátorů. Ti zas na oplátku vedou „spejsvulfí“ lodě skrz warp, dimenzi umožňující mezihvězdné lety. K tomuto útvaru je převelen i Ragnar a protože sídlem Navigátorů je Terra, odkud Lidstvo ovládá své obrovské panství, dostává se tím logicky přímo na místo s největší koncentrací moci v Impériu. A ač je zde celá lidská společnost založena na neochvějné víře, pořád jde o lidi. A moc přitahuje žraloky. Ti se právě teď snaží ovládnout navigátorský rod Belisariů, jemuž slouží Vlčí břit. A Ragnar poprvé dostává příležitost uplatnit krom svých zabijáckých schopností i svůj důmysl. Ale nebojte se, na řežbu také dojde.

Co ostatně čekat jiného od Williama Kinga, autora ságy o Gotrekovi a Felixovi z fantasy Warhammeru? Kostru příběhu opět tvoří boje a bitky, oproti minulému dílu však přeci jen komornější. Nepřátelé většinou čítají jen několik desítek, což jen odpovídá skryté špionážní válce, s kterou se Ragnar najednou musí vypořádat. To vše v míle vysoké zástavbě pokrývající Terru. A tím se dostáváme k atmosféře, jíž King nikdy neopomene v účelově omezených dávkách nacpat do svých děl. Ovšem i málo může být mnoho a tyto stručné postřehy jsou vždy přesné a precizně vystihující fatalistickou heroičnost prostředí.

Pokud jde o psychologizaci postav, odpovídá standardům válečných story, skutečně rozpitván je jen hlavní hrdina, dále už nalezneme jen několik přesvědčivých, ale pouze stručně načrtnutých figur. Ragnar sám, ač jasně vymezen vírou a svou ctí, odpovídá člověku více než jeho druhové. I když skvělý válečník, svírá ho klaustrofobie, ve svých úvahách často hodnotí svět kolem sebe a uvažuje nad nejednoznačnostmi v rigidně daném imperiálním dogmatu. Zvláště zde, kde najednou jeho protivníky nejsou heretici a mutantni, ale lidé víry. To vše čtenáři umožňuje se s touto nadlidskou a málokdy skutečně fyzicky ohrozitelnou postavou lépe ztotožnit.

Bitevní scény samy mají šťávu autorova tradičně chytlavě vypsaného stylu. King se však bohužel musí potýkat se zmíněnou Ragnarovou narušeností. A když už se konečně po pěkně popsaných, ale snadno zvládnutých bitkách náš hrdina dostane k někomu, kdo mu je rovnocenným soupeřem, dostane od něj nejdřív pořádně na prdel… a pak najednou obratem ruky zvítězí.

Tyto tradiční problémy epického žánru však vhodně odlehčuje a činí skousnutelnějšími vložený humor. V něm je King zkušeným profíkem, vzpomeňme na některé legendární Gotrekovy hlášky. Jak je tradicí, vtip do příběhu opět propašuje díky Ragnarovu přímočarému kolegovi (ne, Sven to není, přátelé), pro něhož je vlčí čest a hrdinská odvaha vším. Tyto chvályhodné heroické vlastnosti však v kontrastu s některými jeho neduhy, zvláště neustálým vychloubáním, a ve vzájemném špičkování s ostatními vlky, vedou k častým komickým efektům v očích čtenáře. Pokud máte rádi tento druh „shazujícího“ humoru, naleznete ho zde dostatek v celé knize.

Sama série má až do třetího dílu vzestupnou úroveň, tato kniha je však i tak na druhém místě v žebříčku kvality. Jasně se tím ukazuje, že autor je nejlepší tam, kde může využít megalomanie Warhammeru 40 000 a ukázat nám některé jeho největší přednosti: gigantické bitvy a monumentalitu všeho. Z tohoto hlediska musely být první dva „rozjezdové“ díly nutně poraženy. Na Šedého lovce pak Vlčí břit ztrácí nejen díky zmenšení rozsahu bojů – též mu uškodila občasná očividná nastavovanost vedoucí k bojům pro pouhý boj.

Samotnému překladu lze vytknout jen některé vojenské a technické termíny a pokud jde o závěrečné hodnocení: King má cit pro vytváření zábavného čtiva na nadprůměrné úrovni, dovedně spojuje epiku, akci a humor. Konec transmise.