Vlastní krev – Neomillnerová Petra

Krev, bláto, naděje

Ve sbírce povídek  Vlastní krev nejde o nový, šokantně vykoumaný svět, kdepak. Autorka popisuje jejich prostředí sugestivně; nicméně přílišnými podrobnostmi se nezatěžovala. Aranžuje scény obratně a nedbale jako kulisy v postmoderní inscenaci. Pseudorenesanční základ vstřebá keltské odkazy, středověké i dávnověké reminiscence. Mimochodem, cožpak tomu ve skutečné minulosti bylo jinak?

Romantické kostýmy a starobylé zbraně účinkují v nadčasovém dramatu, který rozehrávají hrdinové s  dnešní mentalitou a vyjadřováním. V největší míře se to týká povídek o Moire a Desmondovi (řekněme, malá rodinná kronika). Soudobé ladění vůbec neškodí ani nepřekáží. Zpřístupňuje modernímu čtenáři věčné motivy boje, zkázy a milování v jejich syrových podobách bez líbivého make-upu, na který si potrpí četné fantasy ságy.

Nezáleží na smyšleném nebo naopak historicky věrném mikrokosmu, který by se musel vyplňovat podrobným systémem reálií. Co je pro příběhy Vlastní krve důležité, to je zdůrazněné, má svou logiku a funguje. Hotovo. Svět naskicovaný horečnými tahy vytváří žádoucí temnou i divokou atmosféru; generuje zlomové body, které se podílejí na dynamice děje. Nejsou potřeba draci, trpaslíci, zombie ani různé groteskní rekvizity z fantastického depozitáře.

Nad sílu meče je síla mysli

Spisovatelka postavila svoji tvorbu na emotivních vazbách, které zaujmou,  pokud je oživí umění. V jejím případě je navíc vztahová složka výrazně podepřena napětím spolu s akcí až středověce grafickou. Bláto pod kopyty koní a ve tváři zoufalců. Prýštící krev a plameny, prsty ztuhlé v křeči. Zabíjení, intriky, nenávist, bída, zuřící živly, prokletí, genocida, temná moc země.

Drastické výjevy ve Vlastní krvi nesklouznou k prázdné manýře. Přes dobrodužný akcent poslouží k rozkrývání jednajících postav; jsou klíčem k psychice a zrcadlem proplétajících se osudů. Cože, vztahy mezi lidmi? Nic nového, jedná se přece o atribut všech kvalitních textů, nejen fantastických. Avšak v tomto případě – je něco jinak.
Pro autora fantasy dnes není jednoduché hledat prostor, který ještě není využit, vyloven do posledního motivu a písmenka. Zvlášť když na určité prvky není možné rezignovat. Tak jako tvůrce typického westernu nesmí vynechat pistole, koně a pustiny, je pro fantasy obtížné vzdát se kouzel a neobvyklých bytostí.

Existuje ovšem faktor, který se objevuje právě ve fantasy a westernu mnohem častěji než v jiných oblastech literatury (samozřejmě také filmu) a přebírá tu daleko větší roli. Setkáváme se s mimořádnou vnitřní silou hrdiny, jeho umanutostí, která ho štve dál přes všechny ztráty, i když podléhá, i když krvácí, i když se mýlí.

Žena projde i skálou, když se jí zachce

Tím, kdo nese onu štafetu nezničitelného odhodlání ve Vlastní krvi i v dalších textech Neomillnerové, není chlap, héros, bojovník, ON… ale ženská. A ke všemu taková všelijaká: čarodějka otlučená životem, šermířka, poběhlice, divoška, vědma. Rudá Soňa by si od ní zaručeně odsedla. Tyhle hrdinky nejsou uhlazeně krásné. Nejsou ani skvělé, všemocné kouzelnice v bílých rukavičkách. Jsou poznamenané a zatrpklé. Ale umí, znají, dovedou. Jejich energie vykoupená bolestí a hořem přepere čtyři pětiny mužských výtečníků, co předvádějí bicepsy anebo magii ve fantasy prózách.  

Vkladem Petry Neomillnerové do české fantasy je osobnost a osobitost jejích drsných, živelných hrdinek. Mocí prožitku a zkušenosti se zrodily postavy, které jsou uvěřitelné a charismatické zároveň. Jejich vlastní pohled na dění, jímž procházejí, prostupuje celých příběh a dává mu nezaměnitelnou atmosféru.

Urputnost a vášeň. Neokázalá něha. Láska, zraňující samu sebe. Žádný sentiment: jenom cit. Obyčejná lidskost navzdory tvrdému pragmatismu či zběsilému afektu, uprostřed utrpení… na konci všeho.

Ty, kterým Neomillnerová vdechla život, jsou bojovnice a čarodějky, i kdyby nedržely v ruce zbraň a nedokázaly levitovat. Žena – zvlášť v krutých časech – musí bojovat svým odhodláním, musí čarovat svou vůlí, aby bránila to, na čem jí záleží.

Chraňte zvířata a děti

Hrdinky Petry Neomillnerové jsou nezávislé a hrdé, mohou si dovolit dělat, co samy chtějí. Že pijí? No a co? Že vystřídají společníky v milování? Pche. Mužští, a nejen hrdinové dobrodružných příběhů, jsou obdivováni za počet vypitých pohárů a  krasavic po svém boku.

Pro tyhle dívky a ženy neznamenají chlapská objetí pouhý krmný sex; skrývá se v nich potřeba lidského tepla a blízkosti. Rozkoš nejen z vlastního uspokojení, ale také úchvatný pocit jejího rozdávání a sdílení. Hrdé sebevyjádření… i houževnaté úsilí přežít za každou cenu.

Třeba poražené a zbité, neztrácejí sebeúctu. Muži jsou pro ně důležití, ať jako protivníci nebo jako milenci – či spojenci. Ovšem v jejich vnitřním světě pánům tvorstva zdaleka nepatří prvořadé místo. Vytýčily si svoji cestu: neopustí ji, ani kdyby byla klopotná a bez cíle.

Silné ženské postavy a naturalisticky zobrazené situace z nelítostných dob patří k pozitivům Vlastní krve. Chmurné pasáže odlehčuje autorčin kultivovaný styl a úžasné obraty, vykouzlené z klenotnice českého jazyka. V cyklu o Moire a Desmondovi (jiskřivé povídky, byť by se jim dalo vytknout pár chybiček) dosahuje působivé tragikomické polohy. Využívá jemný humor, slovní i situační, ke skládačce stejně rafinované, jako ji umí sama poťouchlá skutečnost.

Bolest, násilí, bezpráví. Všechno to působivě imituje neměnné hrůzy našeho světa.  Petra Neomillnerová usiluje o realismus vyprávění, nakolik je takový přístup ve fantasy možný. V jejím podání je i čarování věrohodné a přirozené: ví toho o magii hodně. Ví o životě a smrti tolik jako ten, kdo si je ochutnal čerstvé a z první ruky. Nedokáže být proto nelítostně realistická až do důsledku. Reakce stěžejních postav jejích povídek nedosahují na skutečné dno lidských nectností a špinavostí. Ponechala jim naději, soucítění a touhu – mocná kouzla vesmíru.