Znáte Gouverneta Finka? Pěnkavku Goweryho? Toho vyjednavače z města Parag na řece Moldava, Pěnkavku z regentství Boioheim? Známého spolupracovníka Ogredda Orlosupa? Nejlepšího muže, který kdy nosil bílý prapor vyjednavačů? Toho, který nosil rudé pončo se holubicemi? Ne? Tak to je chyba.
Pěnkavka Gowery byl vyjednavačem. Jeho posledním zaměstnavatelem byl baron von Ogilvy. Sloužil mu – u bitvy na řece Laramise. Ale rozhodně ne jako vyjednavač. Ten jediný, mírumilovný muž pobil stovky nepřátel, včetně strašlivých Thilemannových obrněnců, a baron díky němu zvítězil. Něco se tehdy zrodilo. Objevil se berserkr.
Tak vypadá rozjezd Šlechtova románu z prostředí po Druhé energetické válce. Jejím hlavním hrdinou je nyní již známý vyjednavač, jak jinak. Ten se na základě jisté „prosby“ zamotává do spletité sítě intrik postkatastrofického světa. Hledá jistou dívku. Jmenuje se Patricia a pravděpodobně se nechala (dobrovolně) naverbovat do jakési armády. Proč? Z nudy. A tak se Pěnkavka vydavá na patrání. Postupně se k němu připojují Lenz, který je živoucím důkazem toho, že i gorily – samý sval a mozek žádný – mohou mít srdce, sympatický žoldák Simon a nepříliš sympatická Goweryho sestřenice Jorika. Postupně jsou před zraky užaslého čtenáře odhalovány obrysy jakéhosi „projektu“. Naší „hrdinové“ cestují přes bývalou střední Evropu až kamsi do Frajlandu, pralesa na okraji „civilizace“, kde má být podle jistých informací centrum projektu. Gowery se setká s jedním spolubojovníkem z Laramis a musí vyřešit problém, který tehdy nakousl. Tím problémem jsou feromony, to tajemné slovo, vyvolávající strach, chtíč či bolest. Řešení není nijak překvapivé, ale za to zcela logické.
Stylově je Projekt Berserkr téměř bezchybný. Vladimír Šlechta ví, jak psát, aby se text dobře četl. Možná není tak akční jako Kulhánek, ale na druhou stranu pasáže mimo boje jsou minimálně stejně čtivé jako akční části a navíc se v textu skrývá nejeden postřeh a zajímavá myšlenka. Šlechtovy postavy jsou plnokrevné, jednají jako skutečně postavy a nenechají se nijak vláčet autorem. Situace do kterých jsou vháněny jsou často nečekané, ale nikdy nepostrádají skrytou logiku. Každý hrdina má jistý, sotva znatelný psychologický profil, a podle něj se chová. To přidává knize na realističnosti. Dialogy skvělé, v kontextu prostředí výborně sedí, popisy barvité, je málo co vytknout. Místy sice formulace jako „na Simonově závěsu Simonova karabina“ působí trochu krkolomně a vystupují z textu, ale není jich mnoho.
Co se týče nápadů, zde je závěrečná bilance ještě víc dechberoucí. Prostředí postkatastrofické Evropy, která si sice ještě pamatuje na letadla a atomovou energii, ale je pro ni dávno ztracená. Prostředí, kde v rozvalinách měst žijí zbytky lidské společnosti a za okrajem těchto měst žijí další, ale jiní, zmutovaní. Prostředí „císařství“, které zapomnělo na minulost, zapomnělo na národy, kde se mluví germánsky, kde nad hlavou létají trosky orbitálních měst a kde lidé sice vědí o tom, jak se správně řeklo německy berserkr, ale nikdo si už nepamatuje, že Parag je Praha, Boiohiem Čechy a Moldava že je Vltava. Tato kulisa je nám sdělována jak popisy, tak samozřejmě dialogy jednotlivých hrdinů. Mezi zvláště oblíbené patří tyto: „jestli je lepší luk nebo pistole“ (pistole je humánnější :)) a „proč lidé nevyrábějí traktory“. Samozřejmě nápady týkající se zápletky jsou prostě geniální a snad ani nemá smysl je prozrazovat, protože tohle si prostě musíte přečíst.
Tak to je fšechno, brácho
