Vládce snů – Zelazny Roger

Roger Zelazny je zárukou kvality a prodejnosti – tato ne právě častá kombinace je dána tím, že jeho tvorbu prověřil čas a autor je už 14 let po smrti. K českým čtenářům se, pravda, dostává jeho tvorba poněkud se zpožděním. To platí i o útlém sci-fi románu „Vládce snů“ (The Dream Master), který Zelazny napsal už v roce 1966, ale česky u nás vychází poprvé až díky nakladatelství Straky na vrbě v roce 2009. Románu předcházela novela „Ten, jenž tvoří“ (He Who Shapes), která byla roku 1965 oceněna Nebulou a se kterou se měli čtenáři možnost seznámit česky teprve ve sborníku „Poslední obránce kamelotu“.

První dojem z knihy patří především obálce Tomáše Kučerovského, která dokonale ladí s obsahem knihy. Je na ní samotný Charles Render, v obleku, připojený k rob-uteru (1). Obálka svou kvalitou překonává dosavadní obálky Zelaznyho knížek, kromě znovu vydávaného Amberu. Druhý dojem patří překladu – Richard Podaný ho zvládl lépe než Tomáš Votava a i z tohoto důvodu stojí za to si Vládce snů koupit. Ke koupi láká i přátelská cena 160 korun tvrdé české valuty, což za zhruba 200 stran textu není špatné. Čas přejít k obsahu. A jak je mým dobrým zvykem, spoilovat rozhodně nebudu.

Vládce snů patří k rané Zelaznyho tvorbě. Zdánlivě jednoduchá zápletka, dva hlavní hrdinové a několik vedlejších postav. Čtenář je ihned vržen do akce (resp. do jednoho sezení s pacientem) a velmi přirozeně zjišťuje, jak vlastně taková neuroparticipace funguje a jaká má rizika. Děj se rozvíjí, na scéně se objevují vedlejší postavy, včetně upraveného psa Sigmunda, který umí mluvit. Render při neuroparticipaci vytváří vlastní svět:
„Kvalitu jevu zvaného psychoparticipace může změřit výhradně terapeut sám, a to v tom okamžiku mimo čas a prostor, jak je obvykle znáváme, ve chvíli, kdy stane vprostřed světa vybudovaného ze snů druhých lidí a tam rozpozná neeuklidovskou architekturu deviace, načež vezme pacienta za ruku a tou krajinou ho provede… Pokud jej dokáže dovést zpět do běžného světa, pak jeho úsudky byly rozumné a jeho činy prospěšné.“

Zatím je z pohledu čtenáře vše v pořádku. Popisy tvorby snového světa jsou velmi podobné popisům přechodu mezi jednotlivými stíny Amberu, celý román mi však svým stylem víc než Zelaznyho připomíná jeho současníka, Philipa K. Dicka, resp. jeho román Muž z vysokého zámku. Toto na první pohled absurdní srovnání má bohužel jisté opodstatnění. Oba romány jsou psány velmi čtivě, význam vedlejších postav se nedá předem odhadnout a závěr je… nevýrazný. Otevřený takovým způsobem, že už nezbývá prostor na výraznou (nebo vůbec nějakou) pointu. Čímž se dostávám k hlavnímu nedostatku románu.

Aby nebylo mýlky, „Vládce snů“ není špatná kniha. Chápu, že autor nemusí čtenáře vodit za ruku a že si čtenář má být schopen domýšlet děj, bavit se odhalováním skrytých narážek, zejména u autorů, u nichž to předpokládá. Chápu, že „Vládce snů“ není pouhá „odpočinková kniha“, u které není třeba ani jednou zapnout mozek. To ne. Ale pokud mám po prvním přečtení (2) knihy pocit, že jsem ji četl zbytečně, tak je něco špatně. A zatímco v závěru „Muže z vysokého zámku“ byla přítomná pointa, pak na konci „Vládce snů“ prakticky žádná není.

Nedalo mi to a sáhl jsem – pro srovnání – po povídce „Ten, jenž tvoří“. Základ je samozřejmě stejný, včetně závěru, jde ale o to, že novela je minimálně o třetinu kratší a díky tomu je závěr přijatelnější než v situaci, kdy Zelazny zapojí do děje další postavy, na efekt dodá pár nic neříkajících popisů, aby čtenáře pouze více zmátl, a stejně použil ten samý konec, ten samý závěr. Na druhou stranu obsahuje „Vládce snů“ několik úvah navíc a sarkastických dialogů (včetně vánoční epizody). Díky délce románu je však pointa daleko slabší než v novele a nevím, jestli by Zelazny dostal Nebulu, pokud by místo „Toho, jenž tvoří“ napsal rovnou „Vládce snů“.
Děj končí na straně 184, zbylé stránky jsou vyplněny profilem autora od Martina Šusta. Mimochodem, je to ten samý profil Rogera Zelaznyho, který můžete najít i na Fantasy Planet. (3)

„Vládce snů“ není špatný román. Obsahuje funkční svět blízké budoucnosti, několik originálních nápadů, kvalitních dialogů a atmosférických popisů, jak už je Zelazny umí. Knížka ovšem působí nedokončeným dojmem díky příliš otevřenému závěru. Možná jsem měl díky slibnému začátku přehnaná očekávání, to ovšem nic nemění na tom, že román vyznívá rozpačitě. Roger Zelazny napsal i lepší sci-fi.

(1) rob-uterus, pro neznalé medicíny umělá, robotická děloha ve tvaru obřího vejce. Zařízení, v němž je uložen pacient a které umožňuje jeho propojení s neuroparticipantem, který sedí ve vlastní, upravené verzi rob-uteru s ovládacími prvky.
(2) podotýkám, že velmi pečlivém přečtení. Přesto jsem na konec románu hleděl nevěřícím dojmem, jestli „je tohle opravdu všechno“, nebo jestli náhodou pár stránek nechybí.
(3) https://www.fantasyplanet.cz/clanek.asp?id=2314