Vláda Soumraku 2 – Posel soumraku – Lloyd Tom

Posel soumraku sice časově (a ani zeměpisně) na první díl přímo nenavazuje, ale vychází z jím připravených pozic. To je jen dobře, protože podle anotace, představující děj soustředící se od začátku do konce na jedno jediné místo, bych skoro čekal krok stranou od opravdu rozmáchlého prvního dílu. Ten krok se nakonec uskuteční, ale ne bez přípravy a rozhodně se nemusíme bát, že by autor zapomněl i na jiná místa a jiné události.
Dokonce si v této souvislosti zaslouží i pochválit, protože tentokrát, oproti Pánu bouří, na sebe dějové zvraty relativně plynule navazují a mají jasné směřování (předchozí kniha chvílemi připomínala spíše soubor několika novel). Jistě, pořád zůstává pár linií nedotažených či násilně opuštěných, ale většinou se jedná o relikty z předchozí knihy (například linie kolem rodu Certinse). Jinak se ovšem Lloyd projevil jako už zkušenější autor, i když stále je ještě co zlepšovat a rozhodně by prospělo, kdyby se někdy krotil v počtu postav a složitosti jmen, která působí někdy až násilně cizím dojmem.

Hlavním problémem Posla soumraku ovšem je, že teprve zde jakoby začíná hlavní zápletka série, pro kterou byly události prvního dílu pouze předehrou, jež sice dala nějaké informace, ale ne všechny a rozhodně ne o všech. V tomto ohledu se skutečně jedná o jistý krok stranou. Zatímco v prvním díle byl jako budoucí protivník, protože zápletka sama se točila kolem uvedení Isaka do světa mocných, především lord Styrax (vrah lorda Bahla), tentokrát je v centru pozornosti intrika tajemného démona Azaera, stínu. Intrika řádně bezcitná, krvavá a temná, v jejímž rámci se celé jedno město pohrouží do šílenství a odvrhne své bohy…
Na jednu stranu je to jen a jen dobře – získáváme řádně temného protivníka a z lorda Styraxe se, na straně druhé, stává konečně zajímavá postava, bojující nejen za svou moc, ale i za duši svého syna. Další vývoj této dějové linie a způsob jejího napojení na linii Isaka ještě bude radost sledovat. Paradoxně tak série díky klasičtějšímu Zlu získává na temnotě a drsnosti a přibude i šedých zón mezi správným a špatným.
To je ostatně možné brát i jako hlavní téma knihy. Isak se musí vypořádat s těžkými rozhodnutími, které s sebou postavení vládce nese, i když to znamená nechat někoho napospas smrti, případně podpořit krutého tyrana. Musí se smířit s tím, že jeho činy a prostá existence nemají dopad pouze na něj samého, ale i na jeho okolí, jak je názorně ukázáno na hraběti Vesnovi, který byl už v prvním díle asi nejzajímavější postavou. Příklon k nejednoznačnosti je ostatně naznačen již v názvu.
Ten ovšem neodkazuje primárně na Isaka a jeho morální problémy, ale na Rojaka, vyslance a služebníka Azaerova, který rozehrává složitý plán, v jehož důsledku se v dosud nepříliš významném městě Scree sejde podivuhodná směs mocných mužů, žen i bytostí. Problém přitom není primárně v jejich počtu, ale v tom, že i když se Lloyd ve vedení příběhu zlepšil, pořád ještě není mistrem. Ve Scree se tak sice sejdou mocní jeho světa, ale v konečném důsledku, i přes svou relativní informovanost, jsou spíše ve vleku událostí, pouze reagují a nedá se příliš vypozorovat, že by měli nějaký vlastní plán, jak krizi čelit – což je při pohledu na jejich zkušenosti a možnosti zarážející.
S kvantem postav a frakcí souvisí i to, že s výjimkou pár vyvolených nemá takřka nikdo prostor vyniknout a stát se něčím víc, než jen shlukem písmen na papíře. Zamrzí to hlavně u postav jako je kurýr Mikiss nebo major Jachen Ansayl. Především to ovšem způsobuje, že řada scén, které by měly vyjadřovat určitý patos, tento zcela postrádají (např. rozhodování generála Gorta). Platí prostě to, co jsem psal již o prvním díle: je složité najít si k postavám vztah.
Stejně tak ovšem platí, že při prvním čtení se jedná spíše o drobnosti, protože Lloyd opět vrší akci na akci. Nabízí navíc mnohem rozmanitější protivníky, než prve – démony, aspekty bohů, nekromanta atd. Akce je prostě autorova silná stránka a ten toho využívá. K tomu ještě přidává další střípky z mytologie a historie svého světa a již zmíněný pokus o vhled do Isakovi nitra, o které se bělooký nyní musí dělit s duší krále Aryna Bwr. Díky dialogu mezi ním a Isakem se dozvídáme víc o dějinách Země, ale také se nám dostává mnohem větší porce magie, v níž byl dávný elfí hrdina mistrem. Magie je vůbec, i díky řadě dalších postav, přítomna skoro na každé stránce, až to vypadá, že téměř nenarazíme na normální postavu. Důležité ovšem je, že Lloyd dokáže potenciální nebezpečí přesycenosti obrátit v prvek atraktivity.
Určitý zmatek a nepřehlednost způsobené počtem hráčů a snahou svést je všechny k jednomu vyústění příběhu je tak celkově vyvážen strhujícím tempem vyprávění, atraktivním pojetím a aktivním využíváním magie a řádným potemněním. Už se nejedná o boj o moc mezi vyvolenými bohů, který by byl okořeněný zlomky proroctví, ale hrozbou je nyní naprosté šílenství a odvržení všech bohů a tradic, zničení všech jistot a morálky jako takové. To, při faktu, že hlavním hrdinou je Isak, brlooký, pro něhož je snazší podlehnout vzteku něž se řídit rozumem, že lord Styrax je možná krutý, ale získává na sympatičnosti a o skutečné motivaci řady důležitých postav (jako třeba upírka Zhia) ještě nemáme jasno, slibuje do budoucna hodně zajímavé čtení.

Jen doufám, že se ve třetím díle objeví nejen slovníček postav, ale i národů a frakcí – vzhledem k jejich již několikrát zmíněnému velkému počtu by se skutečně jednalo o záslužný čin. Stejně jako se zde jednalo o záslužný čin v případě uvedení stručného souhrnu předchozího děje, díky němuž se čtenář snáze orientuje, i když první díl četl již před delší dobou. U Posla soumraku je ještě zapotřebí zmínit, že i když překladatelka se změnila, terminologie je stále stejná, stejně jako grafická úprava knihy (i když tentokrát chybějí vnitřní černobílé ilustrace).