Miroslav Žamboch zcela přesně ví, jaký typ literatury vyžadují jeho čtenáři, a proto napsal Visio in Extremis. Kniha by mohla sloužit jako učebnicový model příběhu, který je v současné době in. Na její popis by stačila jediná věta, a každý hned bude vědět, co najde uvnitř: upíří akčňák. Tečka, víc snad ani není třeba říkat.
 |
Na jednu stranu můžeme brát Žambochovu novinku jako čistě vypočítavý krok, aby si zajistil prodej své knihy, na druhou to ale může být prostě autorova exkurze do tohoto již značně otřepaného žánru. Upírský rybníček je už natolik přesycený rybami, že v něm pomalu není k hnutí, a tak, aby to bylo čitelné, každý z autorů posunuje svého upíra jiným směrem a dává mu jiné nepřátele. Postupem času se však i tyto upgrady stávají klišé a přestávají bavit.
Miroslav Žamboch do příběhu zasadil více méně „klasické upíry“. Pijí krev, aby přežili, žijí v klanech a jednotlivé frakce se přinejlepším nemají rády. Existují i tací, kteří do klanů nezapadají a žijí si na vlastní pěst. Kdo by to byl řekl, ale přesně takovýhle samotář je i hlavní hrdina. Aby se čtenáři přiblížil víc, tak žije v Praze.
Žamboch je ovšem tak dobrý spisovatel, že z upírského klišé dokázal vykřesat velmi čtivý, a hlavně poutavý román. Z předchozího výčtu je jasné, že v případě vytváření svých kulis nehýřil fantazií, ale po dočtení knihy bude jasné, že ani nemusel. Autor vzal veškeré atributy a rozehrál s nimi velmi napínavý příběh na nejvyšší úrovni. Učebnicově buduje atmosféru a v jenom kuse žene děj kupředu. Jako zkušený řemeslník postupně odhaluje zápletku, ale čtenáře příliš nenechává, aby mu nahlédl do karet a tušil něco dopředu.
Žamboch je v tomto ohledu velmi skoupý na informace, a tak čtenář dlouho nebude mít ponětí, proč po něm jdou ti zlí a ozbrojení chlápci. Původní motivaci postavy přežít, na jejíž, jen velmi omezené, možnosti narazilo mnoho autorů, autor zkušeně a plynule promění do chuti přežít v globálním měřítku. Na první pohled stejné, ale není tomu tak.
S touto motivací totiž přichází autorova vize, že moderní technika dokáže upírům sekundovat. Žamboch stvořil sice velmi mocné, silné a rychlé upíry, kteří ale nejsou vládci světa a ani o tom neuvažují (někteří). Několikrát v dialozích zazní, že upíři jsou lovci a svou kořist pronásledují, ale sami si uvědomují, že jejich přežití závisí na anonymitě. Krom toho kvůli své dlouhověkosti mají zejména ti prastaří problém s moderní technologií. Z děje to vyplývá zcela přirozeně – hlavní hrdina se potýká s počítačem, čte záplavy spamů a podobně. Tím se autorovi upíři stali víc civilní a zároveň se přiblížili původní ideji upírů jako takových.
Hlavní hrdina, aby to bylo trochu zajímavější a on tak vypadal hodnější, své oběti nezabíjí a pije zásadně z žen po sexu. Opět se tak dostáváme k otázce, zda tím autor nepodlehl moderním trendů, ale při bližším pohledu zjistíme, že nikoliv, a zcela logicky to dává smysl. Čtenářky budou pravděpodobně rozhořčené, protože hlavní hrdina je skutečně modelový příklad chlapa, který myslí jen na dvě věci – sex a jídlo. V jeho případě to je totéž. Krom toho miluje motorky a japonské meče. V každém upírském příběhu musí být japonský meč a hlavní hrdina s ním musí alespoň jednou někoho seknout. V případě Visia in Extremis to je snad jediný prohřešek vůči přirozenosti příběhu, protože není jasné, jak se mohl ryze evropský upír naučit šermovat s japonskými variantami chladných zbraní. Budiž.
Autor sám buď aktivně šermuje, nebo musel dlouho studovat pohyby šermířů, protože jeho bojové scény by se daly pospat jako odborný výklad souboje. V akčních scénách se nevynechá nic. Natočení zápěstí, postavení nohou, pohyby ramen, prostě nic. S trochou nadsázky by se daleko říci, že v knize se nachází příručka, jak šermovat. Přitom to není žádný Sapkowski a jeho parády a další vymyšlené šermířské termíny, ale vcelku uvěřitelné kreace. Přílišná odbornost a popisnost soubojů ale akci brzdí. Zejména v úvodu, kdy čtenář nebude zvyklý na až tak podrobnou sondu do bojové scény.
Žamboch má úžasný talent postupně proměňovat postavu tak, aby to čtenář poznal až za hodně dlouho. Zároveň se vyvaroval velkolepým vysvětlovacím momentům, ale nechává z velké části veškerou zodpovědnost za pochopení příběhu na čtenáři. Příběh není složitý, ale přesto odvyprávěný s velkou řemeslnou zručností, takže napětí vydrží až do úplného konce knihy.
Přímo se nabízí srovnání s Jiřím Kulhánkem a jeho Nočním klubem. Obě knihy jsou si skutečně velmi podobné, ale přesto má Žamboch tak osobitý styl psaní, že podobnosti mezi oběma knihami lze hledat na mnoha místech, ale přesto díla nejsou stejná a naopak jasně odlišitelná.
Po prvních přečtených stránkách se automaticky nabídne odsouzení knihy jako moderní klišé škvár, ale něco donutí číst dál, aby se čtenář pročetl k pochopení, že sice ano, Žamboch napsal knihu o upírech, ale udělal to tak osobitě a řemeslně kvalitně, že to je zábavné, čtivé a dobré. Autor prostě vzal všechno, co má čtenář rád: alkohol, divoké přestřelky, japonské meče, Prahu, sex, šermování a upíry (vyjmenováno v abecedním pořadí) a upekl román. Pobaví se u něj zejména pánové a jakýkoliv začátečník i pokročilý čtenář upíří i jiné fantastiky.
Mathias Majer je zkušený příslušník svého druhu, samotář, který dokáže skrytě přežívat v lidské společnosti. Země bývalé Koruny české jsou už po staletí jeho loveckým teritoriem, kde mu krásné ženy rády a ochotně poskytují, co potřebuje k životu. Stojí mimo hierarchii svého druhu, mimo klany, mimo války velmistrů. V jediném okamžiku se ale všechno změní – stává se z něj cíl číslo jedna, štvaná zvěř. Z neznámého důvodu je zatažen do podivného sporu mezi tajemnou velmistryní Messalinou a vůdcem jednoho z nejsilnějších klanů. Utíkat před nájemnými zabijáky a zkorumpovanými komandy speciálních jednotek nemůže věčně. A přestože se celý svůj dlouhý život spoléhal jen na sebe, tentokrát sám nemá šanci. Zachránit ho mohou jen odpovědi na správně položené otázky. Aby našel otázky a posléze i odpovědi, musí se spolehnout a vydat do rukou těch, které dosud považoval za svou kořist – musí požádat o pomoc obyčejné lidi. Tajemství se táhne do minulosti hlubší, než si na počátku dokázal představit, a hrozba, kterou vynáší na povrch, přináší zkázu pro všechny. (anotace)
- Visio in Extremis
- Autor: Miroslav Žamboch
- Forma: paperback
- Počet stran: 296
- Cena: 299 Kč
- Vydal: Triton, 2011
Lukáš Vaníček (redaktor)
lukas.vanicek@fantasyplanet.cz
Četli jste tuto knihu? Nezapomeňte ji u nás ohvězdičkovat a napsat k ní komentář!
finka
Kniha pro muže, které musí zákonitě uspokojit.
Pro mě je pan Žamboch Mistr popisník. Nikde jsem se nesetkala s tak detailními popisy bojových akcí. Mám akční scény ráda. Kupodivu autor říkal, že žádný sport nedělá…těžko tomu uvěřit :-))
Zklamání
Pro mě osobně se jedná o zklamání a dosud nejslabší autorovu knihu, co jsem četl. Podobnost s Kulhánkem (už jen stran námětu) je pro mě už přílišná a nebyl jsem s to na to při čtení přestat myslet. Autor si tu podle mého názoru posloužil takzvaně medvědí službou. Kniha navíc nedisponuje zbraní Kulhánkových hlášek. Obecně jsem měl problém se do Visia začíst a rozhodně nelze říct, že bych ho přečetl jedním dechem. Ano, kniha je řemeslně dobrá, ale pro mě to bylo ve výsledku málo. Visio in extremis je pro mě proto titulem na jedno přečtení. Schválně jsem si poté znovu přečetl Líheň, která je obecně chápána jako pocta Jiřímu Kulhánkovi, pardon, Rulhánkovi 🙂 a bavil jsem se nesrovnatelně více. Každý autor si bezpochyby někdy vybere slabší chvilku a Miroslavu Žambochovi se to podařilo po mém soudu nyní. Přesto, kdo má fanatickou slabost pro krvesaje jako takové, tolik jako já asi zklamán nebude.
Takhle nějak si představuju výbornou recenzi
Za á, recenzent už předem není knihou ani nadšený ani znechucený (řekl někdo “Kladivonoš”?).
Za bé, zůstane nad věcí celou dobu recenze a přemýšlí o tom, co četl.
Za cé, má alespoň něco načteno podobných knih a dokáže jednak zařadit mezi ostatní, jednak srovnávat.
Za dé, po přečtení recenze si dokážu přesně představit, co od knihy dostanu a co ne, když ji otevřu, a to aniž by recenzent jakkoliv prozradil děj.
Recenzenství sice nerozumím, ale tady si nemůžu pomoct a tleskám.
schramm
no,já jsem nejdřív přečetl Vyhlídku na věčnost a hned pak Visio in extremis a Žamboch u mne vyhrál na celé čáře
U Vyhlídky jsem se občas bavil, a málokdy nudil, tady se většinou nudil a skoro nikdy nebavil …. a to mám Žambocha načteného komplet. I když je pravda, že oproti Hitmanovi je Visio pecka;-)))) …. ale vždycky se musím podívat na obálku, abych uvěřil, že to napsal stejný autor jako třeba Spasitele nebo Bez slitování.
Ale co člověk, to názor … já považuji Predátory taky za blbost, a kolik fanoušků volá po pokračování;-) … a tak to má být.
To tony
V tomhle souhlasím, Vyhlídka je pro mě osobně tak špatná knížka (v kontextu Kulhánkovy tvorby a především Nočního klubu), že Visio… je na tom přece jen o chlup lépe. Ale je se čím chlubit?
to schramm
já jsem se zkrátka u Visia hodně dobře bavil na rozdíl od Vyhlídky,která je v porovnání s předešlou tvorbou ” mistra” aspoň podle mne kvalitativně hodně strmý pád dolů,kdežto Žamboch je přinejhorším stále stejný…třeba Predátoři se mi taky líbili,i když pokračování bych nemusel…
nešlo to 🙂
Jelikož mám Žambocha rád, chtěl jsem si knihu pořídil, ale kámoš řek, že jí dostal k vánocům a půjčí mi jí, abych nevyhazoval peníze. Ještě že jsem ho poslechl! Přečetl jsem to a místy jsem měl neodolatelnou touhu zakousnout se do vlastní nohy. Zápletka byla jednoduchá až primitivní. Klišé na klišé. Některé dějové zvraty mi přišly tak za vlasy přitažené, že jsem kroutil hlavou. Ano, jsou tu i zábavnější momenty, ale později jsem zvláště akční pasáže přeskakoval. Moc krve, moc olova a to bez kulhánkovského “šmrncu”. Co se mi tak jediné líbilo byla upíří neschopnost s moderní technikou. Hlavní hrdina je kapitola sama o sobě. Mohl by se klidně jmenovat Lišák Klišák. Sice o sobě pořád tvrdí, že je lovec a lidi jsou “dobytek”, ale je to v podstatě dobrosrdečná sralbotka a vy mu jeho drsňácké hlášky prostě nevěříte. Jeho přítelkyně je jednou z nejotravnějších postav, které jsem měl tu pochybnou čest poznat. Po dočtení jsem musel otevřít víno a Brama Stokera, abych si zlepšil chuť. Tak jsem tu knihu sepsul a teď čekám až mě rozcupujete hemoglobinofilové 😀
PS- já už tak nenávidím katany! Prosím, pokud mě někdo z Vás bude chtít za tento koment zabít, ČÍMKOLIV jiným prosím. Další dávku japonského mečoklišé už ne! Prosím ne!
Rozporuplné pocity
Nepatřím k pravidelným přizpivatelům, ale tentokrát se vyjádřím. Připojuji se k zástupu těch, kteří jsou z této knihy rozčarování.
Ano zdálo by se, že je to typický MŽ – dobrý rytmus příběhu, zajímavé nápady, nově použité prvky již stokrát vyluhované. Ale přesto.. někde se stala chyba.
Pamatuji si, jak jsem poprvé žasl nad “Poslední bere vše”, jak mne “Seržant” uzemnil, “Liheň” pohltila. Zde je pár výborných momentů, pár dobrých, ale zbytek je prostě sráží. Přitom by stačilo rozvinout boční linie, které jsou mnohde naznačeny a pak nepokračují. Příběh by se dostal úplně jinam. Přesně opačný případ než svého času bylo Stroncium:-)))
Nechápejte mne špatně, není to špatná kniha. Kdyby to napsal kdokoli jiný než MŽ, napíšu ” Jo, fajn novinka, konečně někdo další. Časem se vypíše, popř. to budou dobré jednohubky”. U něho mám ale jiná očekávání a nároky. Když vezmu do ruky Tinu Salo od PN nebo JFK, vím, co mám čekat. Sérii psanou s ohledem na prodejnost a v rámci toho se bavím. Když vezmu do ruky knížku MŽ, nečekám stejnou úroveň a cítím zklamání. Vím, že má na víc.
Snad to není začátek trendu.
Koniaash – díky!
Ušetřil jsi mi prachy na něco lepšího.
MŽ vlastní (nebo alespoň jeden čas vlastnil) “japonské mečoklišé” + pár dalších kousků. To vysvětluje příslušné pasáže textu.
DanPisa – to není začátek trendu, to je několik let setrvalý stav. Je to důsledek vlivu jedné (dost hlasité) části konzumentů, kteří jsou spokojení se stávajícím stavem a nenutí autora k dalšímu zvyšování kvality. Systematické mazání medu kolem huby je ideální způsob, jak “zabít” i slušného autora.
To Střelec
já také vlastním šavli a nechlubím se tím (vlastně teď trochu jo) 😀 ale katany už jsou všude. Filmy, hry, knihy… Chápu, jde o krásný příklad lidské práce a vynalézavosti, zbraň takřka dokonale uspůsobenou ke svému účelu, ale… Je tu to ale… Všeho moc škodí. Patejl měl aspoň řemdih 😀
Ps- ten příspěvek výše je můj, aby se neřeklo že se schovávám za anonyma 😀
To Střelec
V tom hodnocení vlivu vazby autor – čtenář máš myslím setsakra pravdu. Mě v tom utvrdilo přijetí a diskuse nad Vyhlídkou na věčnost. Tam je ta skupina, které stačí ten kdysi navařený naředěný guláš, opravdu silná. Nechci, aby to vyznělo, že někomu upírám právo na názor a svůj stavím jako jediný možný, ale když zjevně chybí schopnost kritické refexe a namísto toho nastupuje kult osobnosti, je to škoda.
To Schramm
Hele Vyhlídka na věčnost je sice stokrát navařenej guláš, ale stále chutnej, dost ostrej a navíc takovej gulášek nezklame- navíc s gulášem si musel dát kuchař práci 😀 Visio in Extremis mi spíš připomíná rozmoklou bagetu od benzíny- koupí si to leckdo, ale stojí ta gumová houska, pár koleček salámu a seschlého salátu, kterému nepomůže ani dresing a známá značka, za ty peníze?
To Koniaash
Tady se neshodneme. Pro mě je Vyhlídky Kulhánkova nejhorší kniha. Stroncium mě nebavilo, ale zase jsem dával body za pokus vykročit jiným směrem. Když se budeme bavit dál o gastronomii, Kulhánek uvařil už dost zvětralej guláš, který má sice sem tam šmak, ale ne výsledku se ta chuť na jazyku dlouho neudrží. Osobně dávám přednost menu od mistra šéfkuchaře Kopřivy: to je skutečně pikantní kousek s nešizenými fláky masa 🙂 Ale je fakt, že na Vyhlídku mám aspoň silný názor, ač negativní. To Visio mnou prošlo v podstatě jen tak, bez větší chuti, i zápachu. Ta bageta z benzínky je možná moc příkrá, já bych v tom viděl takovou tu hnědou namixovanou šlichtu. Člověk se nají, ale to je asi tak všechno 🙂
Ta zpětná vazba bohužel funguje i Kulhánka, a to, bohužel pro mě, silně, protože Stroncium bylo nejen jiné, ale navíc mě i dost bavilo a při každém dalším přečtení baví víc a víc …. možná právě proto, že mám pocit, že Kulhánek tlačil na pilu schválně a vyloženě si z toho dělal p…l, a to mě, prostou duši i mysl;-), jednoduše baví. Ale ona ta Vyhlídka taky není až tak úplně marná, možná i proto, že jsem asi jedný, kdo má upřímnou radost ze způsobu, jakým se K vyrovnal s většinou osazenstva Nočního klubu…jen to chtělo být důslednější;-)))
To MichaelS
Souhlasím. Zabít Karolínu by bylo bývalo milosrdnější než z ní udělat blonďatou pindulínu 🙂
železo na conech
Koniaash – MŽ to svý železářství předváděl kdysi na conech, mě si s mou sbírkou někteří autoři dokonce na předváděčky najímali. Autor prostě popisuje to, co zná a možná i umí.
Taky jsem měl šavli – skončila jako bolestný u chlapa, kterýmu jsem s ní načal palec. Byl vyslán do boje s dekorací od Denixu – ta sice měla dobrou čepel, ale koš byl bohužel jen z eloxovaný angličákoviny….
železo
já hrdě vlastním R-U jízdní šavli vz. 1869. Moc hezká věc. A určitě stylovější než přiblblá katana 😀
to MichaelS+Schramm- náhodou Vyhlídka nebyla zas TAK špatná… Karolína byla na pěst už v NK. A co se týče Kulhánkovy tvorby na Divočáky nemá nic. Až na ten ( kulhánkovsky ) odfláklej konec
A tak já na Vyhlídku zas až tak nenadávám, Patejl to sice není, ale číst se to dalo v poklidu, a místy se mi to fakt hodně líbilo …. i když jsem furt doufal, že se hlavní hrdina vykašle na tu zubatou blbku a bude se věnovat se těm třem “námořnicím”, a ono bohužel prd;-))).
prave jsem docetl a je to klasicky MŽ, synonymum komercni literatury. Cte se to dobre, nikde nic moc nedrhne (detaily jako napr. ze technicky megamozek šnycl by zapoměl vymazat úpravy ve wordu, nepocitam). Ono ani není příliš žádoucí drtit neustále nějakou hodnotnou literaturu, občas je dobré si jenom tak zarelaxovat a to pro mě MŽ splnuje dokonale.
Proc by namakany upir nemohl pouzivat jednu z nejdokonalejsich chladnych zbrani vsech dob? Spis bych se divil, kdyby je nasi mili upiri nepouzivali. A ze je to klise? No tak popravde upiri jsou klise 10x horsi 🙂
Piha na krase jsou pro me dve veci.
1) MŽ umi jenom jednu hlavni postavu, at se jmenuje jakkoli, a je urputne popisovana jakkoli, tak je to proste jenom jeden stejny chlapak bez bazne a hany, ktery “prdi” na vsechny a pritom by se pak pro ne pretrhl (no jo Geralt je taky takovy 🙂 kdyby se nahodne promichaly v knihach jmena, tak by si to toho malokdo vsiml.
2) “Wieveghovska” obscese ve vymysleni netradicnich jmen. Obcas uz je to fakt iritujici vsichni ti Kvídové, Mathiasové nebo teď český novinář Derviš.
Ale další knižku si přečtu zas 😉