Virtuální světlo – nové vydání – Gibson William

Jedno rozhodnutí, jeden čin. A vše je jinak. Chevette je kurýrkou, jenže udělá chybu a teď po ní jdou lidé chtějící drobnost, kterou z náhlého popudu ukradla na večírku, kde ani neměla být. Berry Rydell byl policistou, ale nyní vypomáhá jako šofér panu Warbabymu pátrat po zlodějce, která je možná i vražedkyní. Jamazaki je student zajímající se o Most, specifickou komunitu s vlastními pravidly a hlavně rituály. Všichni za sebou mají svá rozhodnutí, i když ještě neví, co je čeká.
Rozhodnutí, jakým může být třeba nasazení virtuálních brýlí. Nasaďte si je a sledujte město, které roste samo. Moderní, čisté. Plné bytů a kancelářských prostor. Plné světla. Pravidelné a velkolepé. Korporace Slunečnice ví, co dělá. Město budoucnosti. A nyní je sundejte. Město je náhle chaotické, organické, hemžící se a plné lidí mimo kontrolu… Město minulosti, která ovšem odmítá zmizet a sveřepě se drží při životě.
Tím městem je San Francisco přeživší milénium, ale hlavně velké zemětřesení. Právě zde leží onen Most, specifický mikrokosmos lidí mimo oficiální struktury, rostoucí vlastním tempem a podle vlastních zákonů. Průvodcem je pak William Gibson, který nám tentokráte na půdorysu detektivního thrilleru s gustem a nápaditě popisuje předkyberpunkovou společnost.
Společnost, která již dávno ignoruje státy a politiky, ale k otevřené vládě korporací a jejich soupeření má ještě daleko, stejně jako k technologické úrovni, s jakou se v kyberpunkových románech běžně setkáváme. Společnost, která se od sociálně tíživé reality (v knize se nesetkáme skoro s nikým, kdo by mohl být střední třídou) utíká k realitě virtuální, jež jim dopřává i bezprostřední prožitky.
Náhradní realita přitom nemusí znamenat pouze moderní technologie (virtuální brýle, hackerská komunita nazvaná příhodně Republika Touha), ale i zbožštění televize a filmového média nebo prostě usilování o ´autentickou´ kulturu Jihu. Hledání nové tradice, historie a kořenů tam, kde už nemají místo.

Román byl napsán v roce 1993 a odehrává se o dvanáct let později. Považuji za důležité zdůraznit oněch dvanáct let. Nejde o míru politických a technologických změn, ale o způsob, jakým se s nimi lidé válcovaní médii a společenskými tlaky vyrovnali. Historické dokumenty jsou vlastně melodramata, lidé žijí přítomností, jejich povědomí o budoucnosti je nulové (nekonečné večírky přesouvající se z města do města, nebo čekání na boží zjevení v televizi je jen špička ledovce neustálého přežívání bez špetky ambicí) a minulost představuje něco mimo dosah našeho chápání, prostor, ze něhož pocházejí staré filmy, herci a sportovci, které už nikdo nezná, jména, která se jen těžko přiřazují k něčemu konkrétnímu – třeba nějaký Giger („To je malíř. Z nějakýho devatenáctýho století nebo tak. Fakt klasika. Biomechanický věci.“).
Starý Skinner žijící na Mostě působí v tomto světě jako pradávný kmenový vypravěč příběhů, když fascinovanému Jamazakimu vypráví o „dávné“ minulosti, kdy se lidé vytrhli z područí diktátu konformity a spontánně, z nutkavé vnitřní potřeby, vytvořili na první pohled chaotické, přesto vysoce ritualizované společenství. Jedno z útočišť kreativity a jedinečnosti. Skinner a Jamazaki přesahují hlavní dějovou linii, jsou na ní takřka nezávislí a umožňují nám hlouběji nahlédnout do světa románu a jeho pozadí.
Světa, který je sice globální, Rusové dělají v USA policisty a všichni si ukládají peníze v Kostarice, ale i když se dá obletět za nepatrnou chviličku, málokomu se tohoto privilegia dostane. Svět se skutečně zmenšil. Jenže hlavně díky tomu, že již neexistuje takřka nic jiného než města a jejich předpolí. Venkov je opuštěný a vylidněný, plný rzi a postupujícího rozkladu (scény z jízdy Berryho a Chevette ze San Francisca mají sice k postapokalyptickým westernům ještě daleko, ale už je tam cítíme…). Lidé i přes neustálý přísun informací znají ze světa jen malé výseky. Tetovací salóny, uzavřená společenství kurýrů nebo náboženských sekt, luxusní apartmá od zbytku společnosti takřka dokonale oddělené vyšších vrstev. Taková malá společenství nahradila státy, zemské občiny, i když ty pořád někde v pozadí přežívají, navzdory všem katastrofám, zmenšené a nevážné (z Kalifornie jsou dva státy, Itálie se podle zmínek v románu konečně rozpadla na severní a jižní část…) a v jejich rámci se vytváří nová kultura, která zdůrazňuje tento okamžik, protože nad jiným prostě nemáme kontrolu.
Svět nových i starých mesiášů, jejichž tvář je možno vidět v médiích. Konečně, nic jiného, než různé formy virtuální víry, už nezbývá. Politika je buď pro smích, nebo v rukou sílících korporací, propojených nepřehlednými finančními toky a majetkovými podíly. Chcete změnit svět? Svůj osud? Nemáte jiné cesty, než přes média. Vlastně nic odlišného od naší současnosti.

Gibsonovi blízká budoucnost (pravda, nyní spíše alternativní minulost) svědčí. O tom není pochyb. Výborné a hlavně živé popisy měst, jejich pulzujícího, neonem napájeného kvaziživota nebo Skinnerova pokoje jsou plné obrazů, které nezapomenete. Ve správných okamžicích přihodí autor nějakou akční scénu či nějaký ten optimismus či vtípek a ve výsledku před sebou máme román, který nejen fascinuje svou vizí, ale i znepokojivou otázkou, nakolik my samotní máme své osudy ve vlastních rukou a nakolik známe sílu, které formují náš svět, aniž by ovšem sklouzával k nějaké depresi. Tempu knihy přispívají i kratší kapitoly, často takřka hypnotického charakteru, které ani na okamžik nenudí.
Samostatnou zmínku by si zasloužily Gibsonovy inspirační zdroje, bohužel mi chybí potřebné vzdělání, abych je adekvátně popsal, tak pouze odkáži na jejich seznam v knize samotné a na kongeniální obálku, jejímž autorem je Tomasz Maroński, která staví do popředí futuristické výškové budoucnosti, ale dává více než dostatečně tušit temnotu a kypící život u jejich základů. Nakladatelství Laser-books zde našlo asi ideálního ilustrátora k zamýšlenému vydání kompletního Gibsonova díla.
A tak nezbývá, než se těšit nejen na nové vydání Neuromancera, ale i na volná pokračování Virtuálního světla, v čele s Idoru.

Výborný román, který nestaví na překotném ději nebo technických vychytávkách, ale na domýšlení a předvídání toho, kam směřuje nikoliv člověk, ale jím vytvořená společnost, kultura a víra. Mistrovské dílo, a to nejen pouze v rámci SF.