Pod hlavičkou nakladatelství Laser-books vychází ucelený omnibus britského autora Michaela Johna Harrisona Viriconium, který obsahuje tři kratší romány a sedm povídek ze stejného světa. Poslední z těchto děl spatřilo světlo literárního světa celých čtrnáct let po prvním (vznikala v rozmezí let 1971 až 1985), tudíž je kniha dokonalou ukázkou vývoje Harrisonova tvůrčího stylu. Zároveň také představuje základní kameny jednoho pitoreskního a spektakulózního žánru jménem New weird.
 |
Viriconium, Pastelové město, domov mnoha hrdinů a ještě více ztroskotanců, sídlo králů i pobudů, géniů i bláznů (což se ne vždy vylučuje) je poslední baštou umírající lidské civilizace kdesi na konci všeho času.
Viriconium, jež autor pojmenoval po dávno zapomenutém anglickém městě římského původu, je všemi městy, která kdy existovala, a zároveň tím, čím všechna tato města chtěla být.
Viriconium, město mnoha věží, po smrti posledního z velkých králů Methvena Niana postupně a nezvratně upadá do víru dezintegrace, umírá a hnije.
Těžko říci, zda návrat do prostředí svého románu Pastelové město M. J. Harrison původně plánoval, nebo zda k němu volání města Viriconia doléhalo až v průběhu let. Pro tento názor vypovídá především skutečnost, že mezi prvním a druhým románem, pojmenovaným Bouře křídel, zeje temná propast nejen devítiletá, ale především stylová. Pastelové město je stále „pouhým“ epickým dobrodružstvím, spředeným z klasické high fantasy s vcelku klasickými hrdiny, putujícími za splněním úkolu a záchranou města a světa, a několika science fiction prvky (stroje, zbraně jako od jediů atp.). Hranice mezi těmito žánry ostatně v celém souboru neexistuje.
Přestože děj neplyne rychlostí, ne jakou jsme zvyklí u dnešních autorů, je možno první román v porovnání s jeho mladšími sourozenci označit za akční a přímočarý. Jeho závěr, který je sice překvapivý, bohužel však naplno vystihuje antické deus ex machina, celému textu spíše ubírá a škodí.
Postupně je stále více zřejmé, že svět Viriconia leží v naší daleké budoucnosti, po zkáze naší civilizace a možná i té civilizace po ní. Inspirace sérií románů, novel a povídek The Dying Earth Jacka Vancea je zřejmá. Mezi řádky Pastelového města lze mnohem snáze spatřit právě Jacka Vancea či Michaela Moorcocka než dnešní autory seskupující se pod standartu New weirdu.
Ve snové a poetické Bouři křídel ubral M. John Harrison na počtu postav i epice, zato textu dodal značnou míru avantgardy a absurdity, v tomto polotvaru přičaroval postavám silnější psychologii a hloubku, které z jeho vyprávění dělají čtivo nejen mnohem náročnější, ale také zajímavější. Chytře v něm staví na některých motivech z Pastelového města, zároveň jej mírně parodizuje. Bouře křídel je také jakýmsi mezistupněm mezi prvním a posledním románem.
Teprve nekonvenční Ve Viriconiu jasně asociuje texty Chiny Miévillea, Jaye Lakea či Neila Gaimana, svou náročností je však mnohokráte přesahuje. Absurdita nabývá až Kafkovských rozměrů, psychologie postav čtenáře ohromí natolik, že vynahrazuje mírné rozpaky z děje, který před očima plyne asi tak, jako vnímáte otáčivý pohyb Země.
Viriconské povídky představují krátké atmosférické jednohubky, útržky ze života prapodivných hrdinů, jež vám mohou a nemusí přirůst k srdci. Tyto střípky z vitráží, fragmenty Viriconské kroniky z palety Michaela Johna Harrisona tak intenzívně dotvářejí pohled na živoucí organickou hmotu, jakou jeho město je.
Jestliže žánr New weird nepatří mezi jednoduchou literaturu, jeho přiznaný základ, Viriconium, je skutečně jen pro ty nejnáročnější a nejodvážnější čtenáře. Pro ty, kterým nevadí spatřit poetickou krásu a dekadenci onoho města, jež nastavuje zrcadlo každému z nás.
Viriconium: Pastelové město – poslední bašta umírající civilizace – je pod vládou královny Methvet Nian obklopeno nepřátelským okolím a hrozí mu zkáza. Ve Viriconiu se mladíci, po nocích zaangažovaní ve vražedných hrách, domlouvají pomocí hvízdání. Někdo, kdo se znenadání probudí uprostřed noci, může občas slyšet dusot jejich nohou nebo něčí spěšný šepot. Potom ohlasy mizí, vzdalují se k Cínovému trhu nebo Margarethestrasse. Následující den je někde v příkopu nalezen další aristokrat s podříznutým hrdlem. Kdo rozezná skutečnost od přízraku, magii od iluze, hrdinu od lotra, člověka od monstra… Ve Viriconiu?
Viriconium Michaela Johna Harrisona přispělo k rozvoji fantastické literatury nekonvenčním spojením science fiction a fantasy již v původním románu Pastelové město (1971). Jako celek předstihla série soudobou fantastiku svým jedinečným stylem, jenž se nebojí sáhnout až k mlhavým okrajům žánru. Román byl později doplněn tituly Bouře křídel (1980) a Ve Viriconiu (1982). Celá trilogie je dnes plným právem považována za autorovo stěžejní dílo a také za jednu z nejoriginálnějších sérii v historii fantastiky. Pocit blížícího se konce reality se odráží také v kratších pracích ze souboru Noci Viriconia (1984). Revidované vydání z roku 2005 pak v jednom svazku obsahuje veškeré části série; a právě tento soubor leží před vámi. (anotace)
- Vriconium
- Autor: Michael John Harrison
- Překlad: Milan Žáček
- Forma: paperback
- Počet stran: 550
- Cena: 399 Kč
- Vydal: Laser-books, 2011
Josef Horký (zástupce šéfredaktorky)
josef.horky@fantasyplanet.cz
viriconium
v rámci edície new weird patrí do hornej polovice doposiaľ vydaných diel.
No každopádně, pastelové město mě moc bavilo, ty další kusy jsem přečítal se sebezapřením. Nevím, ve chvíli, kdy je odsunut příběh na druhou kolej, jde to mimo mě. Doteď se mi zdálo, že nějaký příběh vždy v New weirdu byl – i v pergamentu a atramentu, i když chvílemi pečlivě schovaný. Každopádně velmi obtížný kus, který opravdu není pro každého.
přidám se k siccovi, pastelové město mělo něco do sebe, ten zbytek mě nebavil. na surrealizmus krotké, na absurditu nevýrazné. ale chyba muže být na druhé straně drátu, než je autor.
Pastelové město se mi líbilo celkem dost, ostatní teprve musím přečíst, ale měl jsem pocit (snad poprvé) že Žáčkovi ten překlad úplně nesedl, chvílema je to takové divné, originál je také zvláštní, ale tady nevím.
Třeba kapitola 11, kdy Hrob říká:
‘A chance may come when I breach the defences of the organic.brain,’he said. He fondled the axe. He shrugged. ‘Indeed, I may slip, and kill us all.’
přeložená jako:
“Třeba se naskytne příležitost, kdy přelstím obranu organického mozku,” řekl. Potěžkal sekeru. Pokrčil rameny. “Ostatně není vyloučeno že uklouznu a všechny nás pozabíjím.”
No a takových věcí je tam víc (schválně si ještě chci některé dohledat v originálu). Sakra, tohle přece není ten stejný Milan Žáček, který překládal Perdido, Jizvu a Železnou radu… buď ho v Laseru přetěžují a nebo mu tohle opravdu nesedlo…
China
a keď už sa v tej recenzii spomína Miéville, nemáte nejaké info o českom vydaní embassytown ?
bloy
Taky by mě zajímalo. Snad se Martin Šust brzy ozve.
to bloy
Někde na stránkách ixbéčka martin šust psal, že ebassytown bude někdy zjara
Mám ráda new weird, tak jsem si to koupila a byla jsem fakt zvědavá a natěšená, takže pochopitelně to pro mě bylo trochu zklamání. Zatím nemám dočteno, ale není to špatné, jen jsem čekala asi něco víc. Miévillovy zapeklité popisné věty a odbornost, Swainstonové popisy bitev a prostředí. Kupodivu mě to překvapilo svou “jednoduchostí”(už zas vidím, jak si to tady někdo špatně vyloží). -Pastelové město je stále „pouhým“ epickým dobrodružstvím, spředeným z klasické high fantasy s vcelku klasickými hrdiny, putujícími za splněním úkolu a záchranou města a světa, a několika science fiction prvky- tohle z té recenze je přesně ono. V Pastelovém městě mě dorazil příliš rychlý konec. Jinak je to zatím spíš takový bonbonek.
Problém asi je, že jsem od knihy čekal výjimečný příběh. Dočkal jsem seho od Bihshopové, Lakea Macleoda, Vandermeera a samozřjmě od Duncana a Mievillea, ale tady jde o to, že kromě pastelového města je příběh až na hraně a vlastně přes ní i padá. No je to každopádně věc očekávání, prostě jsem čekal víc.
Děj
Jak je (snad) patrné z recenze – Viriconium není dějem přetékající kniha. Ale ta atmosféra, “duch města”, ta mi přišla dechberoucí.
Amosféra byla dobrá, ale přesně jak říkal sicco taky jsem čekala něco víc. Něco trochu promyšlenějšího a temnějšího. V hodně recenzích se člověk dočetl, jak je to geniální a kolosální a kdoví co. Jenže když si od toho člověk odmyslí ten jazyk a atmosféru, tak je to pořád docela obyčejná fantasy. Taky to není žádná novinka kniha, je to starší kus, trochu odlišný od konzumní literatury dneška, ale i tak mi to přišlo trochu chudé. Nicméně pořád se to dobře čte.
Kate
Když se odmyslí atmosféra a jazyk, je to podle mě ještě míň než obyčejná fantasy kniha 🙂 Právě tyhle dvě ingredience tvoří asi tak 80% celku.
No právě 🙂 Někteří new weirdoví autoři mají takový vyrovnaný projev-od každého něco. A u Viriconia jsou právě dost vidět slabé a silné stránky.
Řeknu to takhle, new weirdový autoři si vzaly s Paeka a Harrisona to nejlepší a posunuly to zas o kus dál. Je ale super, že Peake a Harisson vyšly, aspoň člověk ví, z čeho NW vzniklo.
Jo jo, přesně tak. Člověk by si měl ten posun v žánru uvědomit sám. Zatím jsem za půlkou a stále pohoda.
Viriconium
…už len pre tu prehršel odkazov, ktoré z toho čerpal Miéville sa to oplatilo čítať, ale ja to aj ako text hodnotím veľmi vysoko, hoci to weird v tomto prípade bolo možno viac v autorovej práci so slovom (ktorá snáď pripomínala viac maľovanie, než písanie) ako v deji… ja som dostal čo som chcel, kvalitnú literatúru.
No našel jsem tam odkazy hlavně na Laeka a Swainstovou – Pastelové město plus román s hmyzem (nevzpomenu si už jak se jmenoval). Miville taky, ale ten už se snažil víc inovovat ( no hlavně začátek Perdida)