Kam se podíváš – šílená ženská! Tak už je to tady! Kniha, na kterou všichni příznivci Terryho Goodkinda tak netrpělivě čekali, se konečně po dlouhém slibování Classicu dostala na pulty knihkupectví. Toto je další recenze.
Víra poražených je, jako obvykle, rozdělena do dvou částí. Podtitul Zuřivost Mord-Sithy je příslibem dalších dobrodružství.
Richard, poté co Kahlan skoro zemřela v Anderitu, rázně přehodnocuje své postoje. Jeho žena se pro něj rázem stává tou nejdůležitější na světě. Stáhne se tedy s ní a mord-sithou Carou do lesů Západozemí, kde to dobře zná, aby v klidu mohla vyzdravět. Ale i sem už proniklo učení Císařského řádu, takže kýžený klid jim dopřán není. Přestěhují se do hor, kde Richard vystaví pro pohodlí své ženy chatu a na válku se dívá z povzdálí. Kromě toho, má „vidění“, které ho přiměje zamyslet se nad smyslem svého boje.
Zatím Jagang, vládce Císařského řádu, je fascinován Nicci, bývalou sestrou světla, potažmo vlastně temnoty. Ta, ačkoli Jaganga nenávidí, je plně oddaná myšlenkám učení Císařského řádu. Ale stejně je fascinována Richardem a balancuje přitom mezi obdivem a nenávistí.
V Zuřivosti Mord-Sithy Goodkind představuje další příběh válečného čaroděje Richarda Rahla a jeho ženy Kahlan. Děj začíná několika až lyrickými kapitolami, které přeruší jen „drobná“ nepříjemnost s jistými neodbytnými obyvateli Západozemí. Tuhle epizodu ale Richard rázně uzavře a nic nebrání tomu, aby se o svou milovanou mohl starat s veškerou péčí a láskou.
Chvíli to vypadá, že oba hrdinové konečně budou mít trochu času na sebe, romantika a tak.., ale vzápětí čtenáře autor brutálně vyvádí z omylu. Na Richarda se valí nové problémy, a protože v jejich středu je Kahlan, je to ještě složitější.
Celá kniha je složena z několika dějových linií. Kromě těch už známých, jež sledují Richarda s Kahlan, Zedda, Vernu a představenou sester světla Annu, se tu zaměřuje Goodkind na další postavu. Do popředí se dostává Nicci, dřívější okrajová figura, s níž se Richard setkal v Paláci Proroků.
Je obdivuhodné, kolik práce se dal autor s vykreslením Nicci samotné. Odhalil před čtenáři nejen její činy, ale i pohnutky, které ji k nim dovedly. Je to už psychologická studie pokřivenosti lidské mysli, šílenství a fanatismu, při jejímž čtení mrazí v zádech. A Goodkind se nespokojil jen s tím, že vytvořil, aspoň podle mého názoru, zatím nejhrozivějšího Richardova protivníka. Ne, on se začal „rýpat“ v Ninině dětství a přesvědčivě dokazuje, co jí vlastně formovalo, a proč je taková jaká je. Nevím, nevím, jak jí Richard může porazit. Šílený fanatik se nedá přesvědčit a ani odhadnout. Je třeba mu tedy držet palce.
A to se ani nezmiňuji o tom, že Richard je zrovna v depresi a prochází krizí!
Protipólem Nicci je další žena – Cara. Mord-Sitha je už svou výchovou taky šílená, ale její šílenství je mnohem lidštější a bližší. Cara se mění, Richard jí svým vlivem přetváří, tamže se z zabijáka milujícího bolest se pomalu, pomaloučku stává zase žena schopná citu. Podaří se mu to i s Nicci? A když už jsme u šílenství, Kahlan se mu v knize taky nevyhnula.
Šestý díl cyklu s v kvalitě zatím plně vyrovná předcházejícím, dokonce je, podle mě, lepší než pětka – Duch ohně. Mimo už zmíněného, bych rád upozornil na výborné bojové scény, když se Kahlan ujme vedení vojska, a začne Císařskému řádu znepříjemňovat život.
Mám vlastně jenom jednu závažnou připomínku. Proč, k čertu, kniha končí v tom nejlepším??? A proč už nemám dokončení???
Možná, že jsem byl tak okouzlený příběhem, ale v textu jsem našel jen pár chybiček, které mě absolutně nemohly rozházet. Jen na několika místech jsem si povšiml záměny jmen v rozhovorech, což je ale u Classicu věc dost obvyklá. Třeba je to ale záměr a slouží ke kontrole, zda je čtenář dost pozorný?
Obálka je skvělá, ovšem zřejmě nemá k textu absolutně žádný vztah.
Závěrem: Vynikající fantasy, kterou by si všichni příznivci žánru neměli nechat ujít.
Musím souhlasit s autorem článku. Nejhorší na této knížce je čekání na další díly.
Pro ty, kteří nevědí, kde sehnat další díly a už mají nejaký doma, stačí zavolat na telefonní číslo na konci knížky a oni vám požadovaný díl pošlou (dokonce to výjde levněji, než kupovat v obchodě 🙂 )
Ad recenze
Nevím, připadám si trochu nenormální – jsem totiž asi jediný člověk na planetě Zemi, a nespíše i v celém kosmu (aspoň tak to na mě působí), kterému se Víra poražených prostě nelíbí. Vůbec to nechápu: nyní už tři nadšené recenze, několik nadšených komentářů, dokonce tip Fantasy serveru…
O knize se dá říci jediné: nic než klišé. Jsou to vlastně dvě podprůměrné studie smíchané dohromady, na dvě téma: střet demokratické a totalitní společnosti, a rozbor chování a jednání psychicky labilního jedince. Jenomže kdyby to bylo napsáno takhle, nikdo by si to nekoupil, autor by si nic nevydělal a na knihu by se leda tak prášilo někdo v zapadlém rohu městské knihovny. Proto Terry Goodkind raději vymyslel až žalostně jednoduchý příběh, kterým se asi chtěl přiblížit jednoduššímu americkému čtenáři, a vysvětlit mu, že ne všude na světě je svoboda – že může existovat i společnost, která svobodu nevyznává, a která je poněkud… jiná. Je jasné, na které straně barikády obrazně stojí Richard: je to samozřejmě zástupce demokracie, svobody, svobodného myšlení. Proti němu stojí Císařský řád, zatuchlý totalitní režim, kde člověk nemá větší cenu než jeho soudruh – kromě těch, kteří jsou jaksi výše než ostatní, a kteří tuto společnost řídí “pro blaho všech” (jako bychom to z vlastní zkušenosti neznali).
Druhou kapitolou je sestra temnot Nicci. Při rozboru její pokřivené mysli mě v zádech tedy rozhodně nemrazilo. Kolikrát už to bylo napsáno, kolikrát to leckdo z nás viděl na vlastní oči, jak si duševně slabý jedinec nedokáže sám najít své místo na slunci, a proto vstoupí do područí sekty? Popis jejího dětství: nic než klišé. A na závěr popisu? Další klišé: dokud Niccin otec podnikal, dařilo se mu a dostával zakázky ze širokého a dalekého okolí. Když zemřel a jeho dílnu převzal Řád, který v rámci dělnické pospolitosti zaměstnal kdekoho, dílna do půl roku zkrachovala, a po ní další firmy v okolí, které na ní byly závislé, a z kvetoucího města zbyly mrtvé ruiny plné pobudů.
Jediný světlý moment knihy je ten, kdy Nicci prostřednictvím zlého kouzla, kterým očaruje Kahlan, donutí Richarda, aby šel s ní za neznámým cílem. Že by se konečně kniha trochu rozeběhla? Ale kdež… Je to tu zas. Prokousat se dialogy typu “Půjdeš se mnou, abych našla, co hledám.” – “A co hledáš?” – “To zjistím, až to najdu.” bylo téměř nad mé síly.
To vše doplněno příliš přímočarými charakteristikami postav (vždy čestný generál Meiffert, vždy rozhodná Kahlan, věčně vypruzelá Cara, až trapně zkarikovaný čaroděj Zedd – jeho mi bylo obzvlášť líto). Mohl bych pokračovat dál a dál, ale už raději ne. Zkrátka dle mého názoru nudná kniha s minimem opravdu zajímavých nápadů.
naprostý souhlas s hodnocením ZN. T.Goodkind je řemeslník placený od stránky. Jeho knížkami se prostě nemohu prokousat, protože je to nuda, stejná jako Belgariad od Eddingse.
Recenze a ostatní názory
Na úvod se musím přiznat, že jsem na další Goodkindovu knihu čekal dost netrpělivě a dobrodružství s Richardem a Kahlan jsou mé nejvíce oblíbené. První díl Víry poražených však podle mého soudu působí v porovnání s předcházejícími knihami nejvíce rozpačitě. Celému vyprávění chybí větší spád. Namísto dřívější popisnosti, která navozovala atmosféru, se stalo ne příliš účelné a občas nudné popisování okolí a myšlenek. Nejvíc mě ale rozčiluje vysvětlování věcí, které jsou už z dřívějších dílů známé (např. funkce agielu, kdo je to Mord-Sitha, apod.) To většina čtenářů tohoto dílu dávno zná a pochybuju, že těch nových, kteří se rovnou vrhnou na tento díl bez znalosti předcházejících je tolik, aby se to muselo opakovat a zabírat místo. Dál mě vadí, že se zde objevuje takový podivný patos s jakým uvažují hlavní postavy. Občas mám také dojem, že to co čtu, je Goodkindův autorský studený pot. Třeba část o dětství Nicci. Nebo podivné zblnutí Kahlan. Někdy se objevují i takové pitomosti, jako v části kdy Nicci v Anderské vesnici rozkáže pomalů opékat jednoho z Jagangových oblíbenců. Hlášku typu, že nikomu se pohled na mučeného chlapa nelíbil, jenom přihližejícím mladým klukům ano, jelikož a právě proto, že jsou mladý a nikdo to ještě neviděli asi vychází z podivného předpokladu, že každej mladej kluk je vlastně úchyl. Další výtka směřuje na vydavatele. Opět má kniha na obalu kresbu, která se vůbec k obsahu nevztahuje. Přece se ty kresby na obal nedávají jenom jako poznávací značka, aby každý věděl, že se jedná o fantasy ! Když už jsem u té kritiky. Tentokrát k recenzím. Jelikož byla kniha od Goodkinda netrpělivě očekávána (což dosvědčilo i předchozí hlasování), tak mám za to, že není dobré psát v recenzi (ne v této, ale v jedné z předchozích) o tom, jak se Richard opět stane orokem. Něco jiného by bylo, kdyby recenze vyšla půl roku po vydání, ale v tuto dobu knihu asi ještě většina v ruce neměla natož aby ji celou přečetli. Je to podobné jako když se v detektivce dopředu prozdradí, kdo je vrahem. Na závěr musím ovšem napsat, že byť je tato Goodkindova kniha z těch o Richardovi asi nejslabší (oproti prvním knihám), tak stále mám za to, že T.G. je jeden z nejlepších fantasy spisovatelů a druhý díl Víry poražených budu osobně očekávat opět hodně netrpělivě.Už aby tady byl!!
Víra poražených 2 díl…..
Pokud se Vám nelíbíla první část Víry poražených tak některé pasáže druhé části jsou ještě těžší, ne že by se to nedalo číst, ale mě to takřka přivádělo do stavu nepříčetnosti 🙂
Obalka knihy opět sux a to co classic vyplodil na posledni stranku je děs….
Re: Víra poražených 2 díl…..
Na druhém dílu Víry poražených je cover art originálu Prvního čarodějova pravidla!!
Víra poražených 2
Musím souhlasit s Halem. Ve druhém dílu Víry poražených je těch podivných textů více než dost. Nejhorší jsou dlouhé pasáže, když Richard (nebo Nicci) přemýšlí o chodu společnosti a o svobodě. Trochu jako v klasických ideologických příručkách. Celé mě to připadá, že Goodkind teorii o spravedlnosti, právu a životu ve svobodné společnosti vysvětluje čtenářům prostřednictvím postav z knihy, a že jiný smysl než tento kniha nemá. Nejméně věrohodně asi působí řeč Richarda k lidem před Jagangovým palácem. Ne že by to co říkal nebyla obecná pravda, ale to, jak to složitě, vlastně bez přípravy, říká davu rozličných lidí, kteří jako by byli jednou duší a myslí. On vůbec se nejvíce v tomto díle Víry poražených objevuje ten spisovatelský syndrom, kdy v podstatě všechny osoby jednají a mluví takřka stejně, bez určitých charakterových a rétorických rozdílů. Čekal jsem, že druhý díl Víry poražených bude lepší než ten první a že nabere větší spád. Bohužel pravý opak je pravdou. Snad až, s přimhouřením obou očí, na závěr knihy. Podle mého soudu je to zklamání. Doufám, že pokud bude T.G. pokračovat v psaní této ságy, tak to bude lepší. Pokud jsem někoho tímto odradil od knih T.G., tak se omlouvám.
Re: Re: Víra poražených 2 díl…..
?? Na originálu je ŽIVOT, ne?
Mno tak fajn, už jsem doma 🙂 Je to cover art z WTF…