Vidím to jinak – Sterling Bruce

Sbírka Vidím to jinak je koncentrovaný Sterling. Žádná spolupráce s jinými autory (pouze tu a tam nějaká ta pocta či stylistický, snad až postmoderní vtípek jako v Damoklově meči), ani v dlouhých intervalech vycházející román. Ne, tentokrát má před sebou čtenář opravdu Sterlinga, nikoliv jen jeho dílo či příspěvek.

Vidím to jinak nabízí dvacet čtyři povídek mapujících Sterlingovu kariéru od osmdesátých let až do současnosti. Příběhy jsou rozděleny do několika bloků, přičemž spojovacím prvkem může být prostředí, v němž se odehrávají, hlavní postava (povídky ze světa románu Schismatrix, cyklus Leggy Starlitz a Chattanooga) či tématická různorodost.

Než přistoupíme k samotným povídkám, musíme ještě vzpomenout dva doplňující texty (v knihách nakladatelství Laser již samozřejmý autorský medailonek z pera Martina Šusta snad netřeba zmiňovat), které tentokráte rozhodně nezabírají místo a pokud je někdo přeskočí, přijde o víc než jen pár zajímavých postřehů ke Sterlingově tvorbě či žánru obecně.
Hlavně předmluva samotného Sterlinga je svým způsobem další povídkou – jenže jejími postavami jsou styl, vyprávění, sem tam nějaký ten autor fantastiky a velká míra sebereflexe. Nepoví vám sice, co jsou jednotlivá témata povídek, ale určitě vám řeknou, proč z nich budete unešeni, bez ohledu na to, že některé z nich vám mohou způsobit na první čtení šok, když zjistíte, že jeden z tvůrců kyberpunku píše i fantasy (Květiny z Eda, Kouzelný krámek aj.), nebo příběhy, které řadí do fantastické literatury vlastně jen rozhodnutí autora samotného(Leggy Starlitz).
Sterling totiž patří k té hrstce autorů, kteří hranice žánrů nerozšiřují ani nerozbíjejí, ale prostě je ignorují. Sterling jednoduše píše příběh, a pokud ten potřebuje nadpřirozeno, scifi motivy, atmosférický výklad historie nebo naopak všední realitu, dá mu jej. Tmelem povídek nejsou žánrové propriety, ale autorův styl a pohled na svět a své hrdiny.
Sterlingův svět nezadržitelně spěje stále kupředu, nebere ohledy na lidské osudy či představy o tom, jak mají věci fungovat. Vše se neustále mění a vyvíjí a Sterling ví, že přirozeným prostředím změny a vývoje jsou kultura, obchod a hlavně jejich nositelé, lidé na okraji. To, co se zdá být pevné a trvalé – státní struktury či politické organizace – se často ukazuje jako zastaralé, neschopné čelit skutečnosti či ji vůbec pochopit. Typický motiv kyberpunku, který ovšem stejně dobře funguje v příbězích z budoucnosti, dávné historie nebo i současnosti.
Postavy, které vycházejí z oficiálních pozic (státní úředníci, vědci, politici) jsou buď křovím, nebo tragickými hrdiny, kteří čelí skutečnosti, že veškeré jejich pečlivé plány se náhle zvrátí proti nim, či že jejich chápání světa již dávno neplatí (ideálním příkladem může být povídka Roj nebo Opravář kol). Oficiální místa totiž jsou plná sebejistoty, která však v kontaktu s neustálým vývojem, proudem událostí a informací nemůže obstát, protože je příliš ukotvena v tom, co bylo.
Naopak ti, kdo vycházejí z okraje společnosti, či ji skrytě z odstupu sledují, jsou změny schopni nejen pochopit, ale také jich aktivně využívat či vytvářet a přinejmenším nejbližší budoucnost pro ně není tolik děsivá (Královna cikád, Koumák Eddy, Hollywoodský Kreml, ale i Kouzelný krámek).
Dalším prvkem, který známe z kyberpunku, je napětí mezi vývojem a tradicí. Mám tím na mysli fakt, že změna (technologická, ale i společenská) se nejviditelněji odráží v těch oblastech, které byly dlouho potlačovány buď vnějšími vlivy nebo vnitřními omezeními, ale která si právě proto zachovala natolik vysokou míru sebeidentifikace, že je změny neohrozí, ale naopak jim umožní mocenský vzestup. Klasický kyberpunk podobná prostředí hledal v japonské kultuře. Ani Sterling není výjimkou, ale nehledejte zde žádné zaibatsu nebo yakuzzy. Japonsko má i jiné tváře, minulé (Květiny z Eda) i budoucí (Maneki neko). Mnohem větší pozornost ale věnuje Sterling světu islámu. Jeho vize ovšem nejsou tak negativní jako například ty od Zimkiewicze nebo Simmonse (abych jmenoval alespoň dva autory, kterým islám nedá spát). Sterling prostě vidí v islámu ohromnou zásobu vitality a potlačované energie (My to vidíme jinak, Milosrdný, Digitální).

Sterlingovy povídky jsou sice o změnách a jejich mnohdy krutých dopadech, ale je důležité si uvědomit, že v jejich centru jsou lidé. Lidé, kteří jsou schopní změnám čelit a žít svůj život dál. Ne vždy, ale dost často ano. To je ohromně pozitivní poselství, které Sterling umocňuje i tím, že velkou část povídek lze brát i jako komedie. Jistě, někdy velice kruté a absurdní, ale přesto komedie. Což není, jistým zvráceným způsobem, vtipné, že novou společnost založí člověk, říkající si Humří král, za klenoty mrtvé královny? Že v pouštním podzemí jsou v ohromných stavbách pohřbeni lidé přesvědčení, že žijí na palubě vesmírné lodi? Že finští studenti spolupracují s ruskou mafií na vyhlášení autonomní oblasti kdesi v Baltském moři? Nemáme tady co do činění s humoristickou literaturou. Sterling píše o vážných věcech, ovšem s vědomím, že pokud se nebudeme někdy smát my sami, svět se nám vysměje s chutí a bez vyzvání.
Ony komediální prvky mohou být skryté (například v Květinách z Eda v podobě reflexe umění, ale i narážkách na japonskou pouliční komedii), jindy mohou tvořit základ příběhu (Kouzelný krámek). A jindy se mohou projevit v chování některých postav, které vychází z jiného žánru, než do kterého je laděno jejich okolí (závěr povídky Zelené dny v Bruneji).
To, že velká literatura – a prosím, ani na okamžik nepochybujte, že takovou literaturu vám Sterling přináší – nemusí být vůbec vážná, dokazují i dva experimentální texty, které se nevyjadřují k ničemu jinému, než ke smyslu a podstatě vyprávění příběhů. Damoklův meč sice nemá žádný děj, ale potěší všechny, kdo si myslí, že autor rozhodně není mrtev. Dori Bangsová pak přináší teskný povzdech nad krutostí všednosti a faktů (a pro milovníky filmu Almost Famous je to skutečná lahůdka, to jen tak mimochodem).
Pro někoho může být překážkou, že Sterlingovy povídky nejsou založené pouze na vybroušenosti stylu, ale i na mohutné informační masáži čtenáře, který se může místy cítit až zahlcen. Ovšem nikoliv pouze prvky žánrovými, jako jsou různé popisy techniky, architektury, událostí apod., ale i myšlenkami a postřehy, jakým je například komentář k Evropě, která se o různých zvěrstvech a genocidách dozvídá pravidelně až s pětiletým zpožděním (Šakalík) – což zní o to naléhavěji, uvědomíme-li si, že Sterling nyní žije v Bělehradě a svými texty nijak nevaruje, nýbrž prostě konstatuje.

I když je však čtení Sterlinga záležitostí nelehkou, rozhodně je záležitostí úchvatnou a nelze nepochválit práci všech, kteří se na vydání této knihy podíleli – od perfektního překladatelského týmu po vydavatele a grafiky, kteří vyslali do světa knihu, jež rozhodně naplňuje prohlášení z webových stránek, že se jedná o vyvrcholení nakladatelské sezóny.

Ambiciózní sbírka povídek ambiciózního autora a ambiciózních témat od ambiciózního nakladatele pro ambiciózního čtenáře. Sbírka povídek, kde byste nejraději recenzovali jednu každou zvlášť. Jinými slovy: nejlepší kniha nakladatelství Laser-books za rok 2008.