Věšet každý může – Pilipiuk Andrzej

Více než pět let trvalo, než se nakladatelství Laser-books odhodlalo k vydání další, páté knihy s Jakubem Vandrovcem. Ti otrlejší se za tu dobu naučili polsky a sehnali si originál, ti méně otrlí se spokojili s vpravdě partyzánskými překlady. Už to vypadalo, že Vandrovec česky oficiálně nevyjde nikdy, leda ve formě fanfikcí, leč trpělivost přináší růže. Nebo, jak je tomu v tomto případě, další dávku černého humoru s neobvyklým polským exorcistou – samoukem.

V dlouho očekávané „novince“ se s tímto antihrdinou čtenáři mohou setkat v sedmi povídkách a jedné delší novele, která zabírá 202 stránek z celkových 284 a je tak zatím nejdelším „sólo“ dobrodružstvím polského exorcisty. Což může být důvod k obavám pro ty z vás, kteří už jste nějaké předchozí knížky s Vandrovcem četli, protože spisovatel Andrzej Pilipiuk je spíš mistr krátkých povídek než dlouhých novel nebo románů, tedy pokud se rozhodne popsat další dobrodružství Jakuba Vandrovce. Kroniky Jakuba Vandrovce jsou první a současně také nejlepší sbírkou povídek, u které se budete smát od prvních stránek až do posledního inzerátu na zadní straně obálky. Čím kratší povídka, tím lepší efekt. A vice versa. Jakmile se Pilipiuk rozmáchl a dal Vandrovci pořádný prostor, výsledný efekt byl spíše sporný, neboť humorné momenty se rozmělnily, nosná dějová linie se vytratila a nakonec došlo i na třetiřadé, protože předvídatelné vtípky. (1) Nicméně od dob Kronik se Pilipiuk „vypsal“ i v tomto směru.

Začneme povídkami. „Věšet každý může“ jich obsahuje celkem osm, ale jen v sedmi z nich se potkáte s Vandrovcem. Poslední, vlastně bonusová povídka, s výmluvným názvem „Zakládač“ Michala Smyka je totiž parodií na Pilipiuka a Sapkowského v osmi stránkách a svým způsobem vysvětluje dlouhé čekání na tuto knihu, neboť Pilipiuk prostě ztratil hlavu a nedokázal knihu dokončit. Leč zpět k Jakubovi.

Úvodní povídka „Rekruti“, odehrávající se na konci druhé světové války v Polsku a objasňující původ Vandrovcova esesáckého kabátu, je jen průměrná, s pár dobrými hlody, kterou zachraňuje až pointa. Hned následující „Továrna“ přivádí do Vojslavic podnikatele, kterému chce jeho bohulibý záměr postavit výrobní halu překazit duo ekoteroristů z organizace Zelení mstitelé. A protože jimi povolaný Alkioneus je syn matky Země (Gaia), bude potřeba povolat místního odborníka. Nadprůměrná, krátká a vtipná povídka.

„Kocovina“ je Pilipiukem upravená anekdota o opilcově ranním probuzení s dobrou pointou. Vzhledem k Vandrovcově zálibě v domácí samohonce vypálené z kdovíčeho je jasné, kdo je tím opilcem. V povídce „Přednáška“ odhaluje Vandrovec své know-how zneškodňování upírů. Povídka je krátká, leč průměrná, pobaví spíše ty čtenáře, kteří exorcistu neviděli při lovu upírů už dřív. Následující výrazně nadprůměrnou povídkou „Skanzen“ si však čtenáři spraví chuť. Někdo z ministerstva kultury totiž dostal nápad zřídit u Varšavy lidový skanzen i s živými atrakcemi. Stoletý Jakub Vandrovec i jeho ještě starší kumpáni Semen Korčaško a Josef Pačenko jsou přímo ideálními kandidáty. „Skanzen“ je „vandrovcovská“ povídka každým řádkem, u níž se nebude nudit nikdo, protože obsahuje vyvážený mix nadpřirozena, samohonky a absurdity.

„Tetička Anežka“ je po „Kocovině“ druhá mikropovídka knížky, bohužel pouze průměrných kvalit. Poslední povídka s Vandrovcem, nazvaná prostě „Dodávka“, je další nadprůměrný text. Pilipiuk si tentokrát dělá srandu z Evropské unie, přesněji z povinného cejchování dobytka, které už předtím v Polsku zavedli nacisté. Nekorektní politická satira, ve které se toho moc neděje, ale která přesto pobaví.

Novela „Rákosová pole“ popisuje cestu Vandrovce, jeho pravnuka Petříka a kumpána Korčaška do Egypta, protože je potřeba zrušit kletbu faraona a zachránit tak polské archeology na vykopávkách poblíž Luxoru. Jak už to tak bývá, když se Vandrovec někam vypraví, má to pro obyvatele tranzitních i cílových zemí následky srovnatelné s živelnou pohromou nebo přechodem válečné fronty. Letí se vzducholodí, pije se kořalka, a aby toho nebylo dost, Lenin a Dzeržinskij byli propuštěni z podsvětí a snaží se znovu vyvolat celosvětovou revoluci proletariátu, pro začátek v Polsku. Novela je to zábavná, vlastně nejlepší, v níž jako hlavní hrdina figuroval Vandrovec, jakou jsem od Pilipiuka zatím četl. Protože dlouhý text by normálně dělal autorovi potíže, obešel Pilipiuk tento problém tak, že cestu do Egypta rozdělil do jednotlivých epizod, dílčích povídek, odehrávajících se ve státech, přes které trio hrdinů putuje. Pasáže s Leninem a Dzeržinským mi připadaly rozhodně zábavnější než některé Vandrovcovy úlety, protože tolik šílených nápadů se jen tak nevidí a možné je skutečně vše (děj je skutečně nepředvídatelný). S obsahem „Rákosových polí“ ladí i obálka, na pozadí přední strany jsou pyramidy, na zadní straně shlíží sfinga upravená do podoby Lenina s buďonovkou (2). Všechny povídky i novelu doplňují ilustrace Andrzeje Laskiho.

„Věšet každý může“ obsahuje vše, co čtenáři Vandrovce očekávají. Šílené nápady, absurdní situace, černý humor a nadpřirozeno, to vše bráno především z pohledu venkovského křupana, který vše řeší selským rozumem, láhví samohonky, případně libovolnou zbraní ze svého arzenálu. Shrnuto, Jakub Vandrovec je buranská fantasy, která má za cíl čtenáře pobavit, což se jí většinu stránek daří víc než obstojně. Doporučuji ji každému, kdo si chce po těžkém dni ve škole nebo v práci trochu vydrhnout palici. Bavit se u ní nebudou snad jen skalní zastánci komunismu, ale slovy klasika: „Takové soudruhy nikdo nepotřebuje“.Roz­hodně jedna z událostí podzimní literární sezóny žánru fantasy, kterou byste si neměli nechat ujít.

1) „Hotel U Loupežníka“, dlouhá povídka z Kronik Jakuba Vandrovce budiž toho důkazem.
2) Lenin měl bradku (fez), byl plešatý a nechal se mumifikovat, takže z pohledu Egypťanů šlo vlastně o faraona.

Petr Bouda (redaktor)

petr.bouda@fan­tasyplanet.cz