Veniss Underground – VanderMeer Jeff

S tvorbou Jeffa VanderMeera jsem měl poprvé tu čest při četbě Trochu divných kusů, za jeden z jejichž vrcholů považuji právě VanderMeerovu Proměnu Martina Lakea. Snad tedy nepřekvapí, že jsem od té doby netrpělivě očekával avizované české vydání jeho prvního románu. Dočkal jsem se, nicméně přiznávám, že výsledek mne poněkud zaskočil.

Veniss Underground se totiž od výše zmiňované povídky liší, stejně jako se liší od klasické science fiction a koneckonců fantastické literatury jako takové. Jak v doslovu k románu uvádí sám VanderMeer: „Veniss Underground je bezostyšně dekadentní, fantasmagorický román. Podobně jako Gollux může mít vadné umístění, o vadnosti výtvoru nemluvě, je-li čten jako science fiction.“ Chcete-li se vyhnout zklamání, měli byste Veniss Underground vnímat jako surrealistické dílo, a podle toho jej číst. A to bude pravděpodobně pro většinu čtenářů SF problém.

Děj samotný není nikterak originální ani složitý. Bez jakéhokoli zestručňování by jej bylo možno vtěsnat do pouhé povídky, a pokud snad na konci druhé části neodhadnete správně závěr celého románu, bude to pravděpodobně proto, že autor do příběhu zakomponoval ještě o zvrat méně, než byste očekávali. Proto popis děje raději omezím na celkem příhodnou zmínku o Dantově Božské komedii a mýtu o Orfeovi, zařazenou vydavatelem na přebal knihy. Nevadí, příběh v tomto případě opravdu není to hlavní a rozhodně není důvodem, proč bývá Veniss Underground mnohými považován za jedno z nejvýraznějších fantastických děl posledních let.

Jedním z oněch důvodů jsou VanderMeerovy temné, bizarní vize, jimiž svůj románový debut prodchnul – zároveň fascinující i děsivé, podané tak sugestivně, že někomu může dělat problémy tyto obrazy dostat z hlavy. VanderMeer si přitom nebere servítky: S chutí téměř zvrácenou s oblibou experimentuje zejména s lidskou tkání v jakékoli podobě a stavu. Věřte, že výsledek rozhodně není nic pro slabé povahy.

Neméně fascinující je VanderMeerova schopnost střídat jazykové styly i literární postupy, díky čemuž z každé ze tří částí románu vytvořil svébytné dílo. Zatímco úvod, podaný místy drsným, avšak invenčním a mimořádně nadupaným jazykem slangdžeje (který ocení zejména osoby, jimž není cizí poetika takových výrazů, jako například krimizmrdi), se i přes naprostou nedějovost žene právě díky užitému stylu slušnou rychlostí vpřed, hrozí druhá třetina románu, že čtenáře přemůže dusivou atmosférou snovosti a nereálnosti.

(Ne)příběh a atmosféra

Právě tato část, napsaná netradičně – zato však nadmíru efektivně – v druhé osobě, je však z celé knihy nejvýraznější. Vypravěč zde balancuje na hranici mezi realitou a snem (důvod této pózy vyjde najevo až později), a nebýt toho, že VanderMeer mnohokrát podobné spekulace popřel, podezíral bych ho, že svou představivost v hojné míře přiživoval omamnými látkami. Výsledek je nicméně neuvěřitelně imaginativní a neurčitým způsobem znepokojující. Pokud patříte k lidem s nepříliš vyvinutou obrazotvorností (s čímž pak souvisí netíhnutí k popisným pasážím), bude pro vás možná tato část románu mnohem působivější, než bezprostředně následující zlatý hřeb večera, sestup pod povrch Venissu.

Právě třetí část má nejblíže ke klasickému dobrodružnému příběhu. VanderMeerova fantazie a temná poetika jeho knihy se zde přesouvá ze stylu vyprávění na samotné prostředí příběhu a jeho obyvatele. Místa, která Sidrach během svého pátrání po zmizivší lásce navštíví, a tvorové, s nimiž se zde setká, vyvolávají dojem, jako by právě vystoupili z obrazů Salvadora Dalího. „Velmistr Mrtvých umění a kmotr Umění života“ je ostatně v knize několikrát zmíněn a Umělci života (přinejmenším ti dva, kteří v románu vystupují) nejsou ničím jiným, než surrealisty, kterým moderní genetika umožnila nové způsoby tvorby. Novokrobuzonští přetvářeči pak vypadají ve srovnání s Umělci života jako konzervativci bez špetky fantazie. Výsledkem jsou obrazy, jimž se co do děsivosti vyrovná jen málokterý horor. (Slabší povahy by se měly psychicky připravit především na svéráznou orgánovou banku – jednu z nejhrůznějších scén, na které jsem kdy při četbě narazil.)

Ve Veniss Underground neschází humor – obvykle toho nejcyničtějšího a nejdrsnějšího rázu (Jan Křtitel, například) – ve srovnání s dalšími rysy románu však představuje pouze nevýznamný a nepříliš výrazný aspekt. Kniha je zkrátka postavena především na temnotemné depresivní atmosféře, kterou ji VanderMeer dokázal prodchnout, a na již zmiňovaných všudypřítomných fantasmagorických vizích a obrazech plných entropie. Díky jejich síle při čtení nevzniká pocit, že by se román nějak zvlášť vlekl (narozdíl například od Světlověku), pravdou však zůstává, že VanderMeerův styl není příliš výpravný. Pokud se tedy nesmíříte s tím, že v tomto příběhu – a vlastně v celé knize – jde o Příběh až v druhé řadě, čeká vás možná jedna z nejnepříjemnějších a nejnudnějších zkušeností vaší čtenářské kariéry. Veniss Underground je zkrátka jiný druh čtiva, než na jaké jste pravděpodobně zvyklí.

Povídky

Závěrečná třetina knihy sestává z (téměř) kompletního souboru povídek, odehrávajících se v prostředí Venissu. Většina z nich pochází z první poloviny devadesátých let, což je období, které editor Martin Šust označuje diplomaticky, leč výstižně za pomalý rozjezd VanderMeerovy tvorby. Jakkoli je však nutno s tímto konstatováním souhlasit, jsou povídky pro průměrného čtenáře uchopitelnější než samotný Veniss Underground.

Podobností mezi nimi a ústředním románem lze přesto nalézt celou řadu. A to jak v rovině formální a stylistické (pomalé tempo příběhů, jejich značně nostalgická atmosféra i příměs hororu), tak i obsahové (neustále se opakující téma hledání ztracené, ale nezapomenuté lásky, a pochopitelně červená pojící nit, jíž je motiv města, které se postupně mění z pouhého prostředí příběhů na symbol a mýtus). V povídkách se však dosud neprojevuje nejvýraznější rys románu – VanderMeerův příklon k surrealismu a jeho záliba v rozvíjení vlastních fantasmagorických vizí. Proto také nejdůležitější Quinovy výtvory z Veniss Underground – surikati a masopsi – které se objevují i v povídkách, co do působivosti výrazně zaostávají za novějšími plody VanderMeerovy fantazie.

Povídky se čtou celkem příjemně – jakmile přistoupíte na hlemýždí tempo, jímž je rozvíjen jejich děj – ani přes autorovy nesporné stylistické kvality bych však žádnou z nich nehodnotil výše než jako lehký nadprůměr. Narozdíl od románu jim zkrátka “něco” chybí.

Není pochyb, že si Veniss Underground zaslouženě získá srdce řady příznivců, není však jisté, do jaké míry se tato skupina bude překrývat s okruhem čtenářů fantastiky. Berte proto tuto vesměs kladnou (přinejmenším tak měla vyznít) recenzi zároveň jako výzvu k opatrnosti: Podzemí Venissu opravdu není místo, jehož návštěvu lze doporučit každému.