Grandiózní finále Oka světa odhalilo, na koho se upnula pozornost Temného. Kdo by měl být – díky osudu či manipulacím Aes Sedai – novým Drakem Znovuzrozeným. Je třeba čelit nejen nepřátelům, ale i vlastním strachům. A ne každý v tomto boji obstojí.
Druhé díly slavných sérií bývají v poměrně nezáviděníhodné situaci – hlavně u fantastických žánrů, kdy součástí hodnocení „jedničky“ je okouzlení z nového světa, do něhož skrze četbu pronikáme, a které se, logicky, dá v dalších dílech maximálně dorovnat – pokud se tedy autor nevydá cestou šoků za každou cenu, nebo radikálně nezpochybní svoje vlastní zákony. Podobné výtky můžete u Jordana nechat doma. Velké hledání je parádní čtení.
Znovu a vymazleněji
Jordan, který dlouho psal spíše kratší texty a největšího ohlasu dosáhl coby autor conanovek, si totiž evidentně uvědomoval, že přes všechny skvělé nápady, úctu k žánru, živé postavy a profesionální provedení, mohlo být Oko světa ještě lepší. A protože Kolo času nemělo být od samotného začátku trilogií, jak bývalo zvykem, mohl si Jordan dovolit něco, čemu bychom mohli říkat restart.
Velké hledání samozřejmě plně navazuje na jedničku – ale především v tom, že postavy se dostaly do určitého bodu, dosáhly nějakého poznání a my coby čtenáři jsme s nimi již seznámeni, stejně jako se světem. Jsme u Jordana už v podstatě jako doma, takže ten se nemusí nikde moc zdržovat. Jiní by to třeba využili k tomu, aby hodili čtenáře do hluboké vody a zavalili ho kaskádou nejrůznějších vějiček a akčních scén.
Jordan na to jde chytřeji. Bere si kostru prvního dílu a zkouší její jednotlivé prvky podat lépe. Opět se dočkáme útoku na zdánlivě bezpečné místo, opět musí hrdinové vyrazit na cesty, opět dojde k jejich rozdělení a snaze o shledání… A nejen že při tom všem odhalíme další zákoutí Jordanova světa a pár dalších postav, on si hlavně perfektně sedne styl, jakým je vše psáno. Velké hledání je dynamičtější, dramatičtější (tentokrát při četní nenarazíme na nějakou „tišinu“ ani náznakem) a z každé stránky cítíme nádherný, Tolkienem vytrénovaný fantasy patos.
Jazyk a mixování žánrů
Navíc Jordan tak trochu předběhl svou dobu a začal s něčím, co je dnes už takřka běžné, ale v čem byl Jordan prostě průkopníkem: mixování žánrů. Často se poukazuje na jeho kyberpunkové výpůjčky (svět snů coby Matrix, ale i procházení různými „beta verzemi“ světa, které podnikne Rand), stejně tak je ovšem možné připomenout výpůjčky z hororu.
Náznaky k tomu byly už v jedničce, ale teprve zde se Jordan naplno odvázal. Pronásledování trolloků a jejich stopování plné odkazů na to, co se dělo lidským zajatcům (skončili v kotli, v lepším případě), případně návštěva u posedlého Padana Faina – to jsou scény, z nichž prostě mrazí. Stejně jako zdánlivě absurdní, ale v důsledku až lovecraftovsky znepokojivá noční návštěva Cairhienu a odhalení „loutek“ pohybujících se nocí…
Tahle kniha prostě boduje na vícero úrovních, aniž by přitom ztratila ze zřetele svůj hlavní cíl – tedy vyprávět pořádnou fantasy. A stejně jako Oko světa, i tentokrát se nám dostane velkolepého finále. Přičemž malá perlička pro milovníky rozborů – jestli si dal Jordan Velké hledání coby druhou šanci stát se králem klasické fantasy přelomu osmdesátých a devadesátých let (dle mého to uhrál na plichtu s Tadem Williamsem), tak motiv druhé šance se line celou knihou… Hraničářský důstojník, Padan Fain, naši hrdinové… všichni si projdou svou obdobou druhé šance – a je jedno, zda proto, aby se stali lepšími, nebo horšími. Ostatně, i Seančané, padouši tohoto dílu, které později brutálně vykradl (jako tolik jiných motivů Kola času) Terry Goodkind, si dávají repete…
Velké hledání je tedy jedním z těch pokračování, které první díl překonávají. A kdybych měl říct jeden jediný důvod? Je to proto, že Jordan prostě věděl, co dělá a čeho chce knihou dosáhnout. Z autora conanovek až na vrchol klasické fantasy. To vůbec není špatné, že? Navíc, když další díly jsou ještě lepší!
80 % |
|
FD
Jedná se o recenzi, nebo o inzerci? Skoro bych řekl, že inzerci…
to FD
Koho chleba jíš…
Ten Anomander
Ten Anomander na obálce je fakt demence. Co bude příště? Artur Dent na obálce Star Wars knížky? Přeci skyfi jako skyfi, ne vole? 🙁
Tak jsem si tu chtěl stěžovat na Anomandera, kterého ukradli pro obálku zcela nesouvisející série, a nějak už v tom nevidím smysl 🙂
Já bych řekl, že je to absolutní nedostatek úcty k oběma ságám, jak Kolu času, tak Malazu. Kolo času se přeci svébytný cyklus, který nemá zapotřebí vykrádat jiné. Přece už nejsme v 90. letech…