Velká tučná zabijačka – Miller, Frank

Velká tučná zabijačka
Dwight měl už dávno zmizet z města. Těžko říct, zda měl obavy riskovat překročení hranic se vším tím rozruchem, co jeho nedávné činy vyvolaly, či zda prostě nedokázal opustit Shellie. S tím novým obličejem, který mu děvčata nechala udělat, se možná mohl ztratit bez problémů. Možná. V okamžiku, kdy na Shellieniny dveře zabušil chlapeček Jackie, už to bylo jedno. Dwightův život, stejně jako životy všech ostatních v tomhle špinavém, nelítostném městě, se ocitly na tak šikmé ploše, že jen přemýšlet o šanci na vyváznutí by bylo jako rouhání.
Chlapeček Jackie a jeho čtyři kamarádi totiž dostali chuť se bavit a tuhle skupinku jen stěží někdo zastaví. Možná, že by bylo bývalo lepší, kdyby Dwight nechal to násilnické prase, aby si se Shellie užilo svoje. Nebylo by to poprvé, co by někomu nabídla své tělo proti vlastní vůli, a nebylo by to ani poprvé, co by ji chlapeček Jackie zmlátil. Na konci noci by ale všichni byli naživu a Sin City by dál fungovalo bez problémů.

Když však Dwight přikládat tu břitvu k oku chlapečka Jackieho a pronášel kouzelnou seznamovací frázi: „Ahoj, já jsem novej Shelliin kluk a jsem úplnej magor“, začaly věci nabírat rychlý spád. Šance chlapečka Jackieho na přežití zmizely stejně snadno, jako Dwightovy šance, že se ještě někdy dostane ze Sin City, a všechno to znamenalo jen jednu jedinou věc: začátek té největší války, jakou kdy Sin City zažilo. „Hříšné město“ se během tří hodin mělo stát bojištěm, na kterém své síly přeměří Gang, děvčata a policie.

Frank Miller se zahřívá
Největší a nejhorší konflikt, kterým si prozatím Sin City muselo projít, je poměrně mohutnější záležitostí než ty osobní války, které sváděli hrdinové předchozích knih ze série. Vše zkrátka spěje k oné slibované „velké tučné zabijačce“, podle které se kniha jmenuje. Nicméně než se k ní příběh dostane, projdete si klasicky neodhadnutelným příběhem o všech těch krásných i hnusných (kdo si myslí, že umělec, jako je Frank Miller, nedokáže do příběhu o jednom velkém nekonečném masakru dostat fascinující a opravdové pasáže plné lásky a vášně, ten nikdy nečetl Sin City) věcech, které Sin City stejně jako život sám nabízí, a to ve stejném tempu a bez možnosti si oddechnout, jak je to u geniálního scénáristy Millera obvyklé. Celý ten kolotoč náhlých zvratů má opět jedno jediné pravidlo: když se něco může podělat, tak se to také podělá. A s tím souvisí i nepsaný zákon, kterým se řídí všechny knihy ze série Sin City: budete se u toho dokonale bavit a rozhodně to neodložíte, dokud nebudete na poslední stránce (a pokud patříte k přemýšlivým typům jako já, neodložíte knihu z rukou ani poté, co ji dočtete – místo toho zůstanete sedět a budete zírat do tmy s pocitem, že jste právě prožili něco víc, než dokážete jen tak strávit). Třetí Sin City je zkrátka dokonalé, stejně jako ona věta, která zazní v okamžiku, kdy započne velká tučná zabijačka doopravdy: „Museli jsme je zabít prostě proto, že jsme je potřebovali mrtvé.“

Ta nejklasičtější detektivka
Kdo se nikdy nesetkal s fenoménem Sin City, nebude nejspíš schopen pochopit, jak je možné stvořit černobílou kreslenou knihu, která člověka vtáhne do docela jiného světa přesvědčivěji, než většina hollywoodských filmových záležitostí. Posledním filmem, který se pokusil proniknout do dnes nespravedlivě opomíjeného světa noirových detektivek, byla zřejmě Odplata s Melem Gibsonem. Šlo sice o poměrně povedenou záležitost, nicméně o atmosféře klasických příběhů z temných uliček, ožívajících v noci nebezpečně žhavým životem, si mohlo tohle dílko nechat jen zdát. Osobně pamatuji jen jeden film z posledních let, který mi přivodil onu chuť obléct si starý kožený kabát a vyrazit do starého města. Šlo o L. A. Přísně tajné. A to už je nějaká chvíle. Příznivci temných akčních příběhů ze skutečného podsvětí (ne toho, kde se pohybují maníci v dokonalých černých oblecích a slunečních brýlích – např. film Romeo musí zemřít) se tedy musí vracet ke starším příběhům klasických autorů, což v literatuře znamená dle mého názoru především Jamese Chaseho.

Příchod Sin City
Nicméně společně s nástupem nakladatelství Crew na náš trh byli spaseni i všichni ti, kdo toužili po opravdových příbězích pro dospělé a možnosti kochat se tou nejlepší světovou malbou a scénáři. Mimo jiné se k nám dostala i kultovní série Sin City Franka Millera, kterou považuji ve světě černobílého comicsu za absolutní špičku (i když nezapomínám ani na Vránu). Než Sin City poprvé vyšlo v češtině, většina mých vrstevníků považovala za dokonalý idol Loba, Velkého šéfa, nicméně Sin City a jeho hlavní hrdina Marv s hitparádou comicsových hrdinů pořádně zamával – na našem území.
Nejen, že Frank Miller pro svoji první knihu ze Sin City vymyslel věrohodný, klasický (v pravém smyslu toho slova) a definitivně charismatický typ hrdiny, který je ve skutečnosti prostě jen chlapem se všemi jeho slabostmi a zásadami, přesně tak, jak většina z nás vždycky chtěla být, jak nám léta proklouzávala mezi prsty a my v honbě za všemi těmi pozlátky, co život nabízí, tak nějak zapomněli na ty nejzákladnější věci. Frank Miller především stvořil hluboce propracovaný svět, jenž se rozkládá na území jednoho města, stejně jako ten ve Vráně nebo Dark City, kde je také jedna dlouhá nekonečná noc (činnost, které se obyvatelé Sin City věnují, by bylo jen stěží možné provozovat za denního světla kdekoliv na světě nebo na papíře) a kde je atmosféra ještě mnohem hustší než tma nebo krev.

Sin City je to místo, kde se může stát naprosto cokoliv a kde se to také pravidelně děje. Jedno z nejvíce fascinujících míst, jaké bylo stvořeno od Tolkienovy Středozemě, teď můžete navštívit již potřetí, a to po boku „toho Dwighta“ z druhé knihy (Dáma, pro kterou se zabíjí).

Sin City představuje vrchol toho, co může kniha čtenáři nabídnout. Nezapomenutelný zážitek z četby, která člověka donutí zapomenout na všechno ostatní po celou tu dobu, dokud neotočí poslední stránku.