Hráči – je to jen o smyslech? Nebo je v umění hazardu kousek magie? Hazard je adrenalinový, je úchvatný, až se z něj zrychluje tep. Nelze se divit, že prolitá krev pak stříká o něco výš…
Ale aby čtenáři nebyli zmatení, Věčné zatracení je sice čistokrevný horor, ale nejen o proudící krvi. Nejdříve tedy pár slov k ději.
Vězeň Marty Strauss neměl v životě příliš štěstí. Nebyl dobrým hráčem a honba za splácením dluhů ho přivedla až do kriminálu. Konečně se však karta obrací a dostává se na podmínku ven, aby se stal osobním strážcem jednoho z nejbohatších lidí v Evropě. Jenže tohle pozlátko má více šmouh, než se zdá. Boháčova vila je obestřena tajemstvími, která se schovávají v nitrech jeho obyvatel. Postupně vyplouvají na povrch, aby se změnila v noční můru. I boháč Whitead býval hráčem a má dluhy, jež se musí splatit. Strauss se do víru událostí zamotává víc a víc a nakonec nezbude mu nic jiného než proniknout do nitra temnoty.
Charaktery postav – to je asi nejsilnější stránka knihy. Poslední Evropan alias Mamoulin je krásně prokreslené Zlo, mistr iluzí a vládce nad smrtí. Polykač žiletek je zas krutý archetyp přisluhovače temnoty, ale i ostatní postavy, veskrze dobré, mají svá temná zákoutí povahy. Jde o jejich chyby, perverze, slabiny, sklony k neřestem; to vše z knihy dělá prvotřídní záležitost. Minimální počet postav vytváří v příběhu až komorní atmosféru. Na druhou stranu, chování postav občas nesedí (například jednání svatoušků v závěru knihy), a navíc zaostření na hrdiny trochu snižuje atraktivitu děje. I když milovníci špalků od Kinga si právě na tomhle smlsnou. Druhá polovina už však spíš namlsá milovníky odsýpajícího příběhu..
Barker stvořil originální Zlo, které má svou Achillovu patu, navíc zlo, které dohasíná. Je mu tedy možno vzdorovat, a navíc nemá tak černočernou barvu. Barker není v tomto románu tak velikášský a mystický jako v knihách Imajika nebo Utkaný svět a není ani tak brutálně perverzní jako v raných povídkách, ale imaginace mu přesto slouží na plné obrátky. Navíc faustovské téma zpracoval s přemírou invence.
Tak se neciťte obelstěni, Věčné zatracení vlastně skoro vůbec není o krvi. Je o propracované psychologii hlavních postav, i těch strašidelných, nebo chcete-li záporných. Motivy a jednání hrdinů sice chvílemi trochu skřípe, nic to ale nemění na tom, že čtení této knihy je úchvatným zážitkem.
Tuhle knizku jsem od Barkera cetl jako posledni. Je dobra ale nejradeji od nej mam Imajicu a Velke a tajne show + Everville. Jenom doplnim autora recenze, ze jde o prvni Barkeruv roman.
Docela zvažuji, že si to přečtu po nějakých x-letech podruhé – což dělám u knih jen výjimečně. A neví někdo, jak to je s Abaratem, jestli budou další díly?
RE: Sartori
“Docela zvažuji, že si to přečtu po nějakých x-letech podruhé – což dělám u knih jen výjimečně.”.Zrovna sem nedávno večer přemýšlel, proč mám narvanou knihovou knihama co sem jednou přečet a už se k nim nevrátil. K čemu je vlastně mám, jako dekoraci nebo v rámci majetnického syndromu ? Sám nevím.Každopádně sem je probral a zredukoval velkou část. A ještě další půjdou z domu.Mít věc jen tak a nepoužívat sem vyhodnotil jako zbytečnost.Narovinu říkám, že takovou úlevu jako zbavit se něčeho, co člověku připadá zbytečné, sem zažil naposled, když sem si dal na třešně mléko a večer strávil v kotrmelcích 🙂
nevimm Herne, pokud ty knihy nepotřebuješ vlastnit, tak bych ti doporučoval knihovnu
ja Herneho uplne chapem, precital som cca niekolkokratviac knih co vlastnim, a vacsinu som si kupil, precital …. a posunul dalej. Nechal som si len kusky, ku ktorym viem ze sa urcite vratim.
Ja jsem si naopak nektere knizky zpetne dokupoval ze si je mozna jeste nekdy prectu (jestli se treba doziju duchodu)
Knihovna?
Já to mam panove takhle: Sednu si pred knihovnu, a začnu očima přejíždět knihy. Na některé se zastavím a vzpomínám o čem že to vše bylo. Cvičí se tak pamět a jako by jste si v hlavě přehrávali film, pokud si na dej vzpomenete. Mě sběratelsky naplňuje !