Válka Temných 3 – Zloba šíleného boha – Feist Raymond E.

Děj knihy je bohatý a na Feistovy poměry i temný a plynule navazuje na předchozí díl. Miranda čelí nejen dasatským kněžím smrti, ale po svém útěku hlavně hrozbě ničivé invaze na Kelewan a nutnosti připravit obranu, případně evakuaci celého světa. Její manžel Pug spolu se synem Magnusem a Isaláncem Nakorem mezitím pátrají na domovském světě Dasatů po tajemstvích skrývajících se za současnou krizí. Ve stejné době narazí na Midkemii malá vojenská skupinka pod velením Kašpara z Olaska nejen na podivné bytosti zla, ale i na malý vymírající kmen elfů. Všechny nitky se postupně splétají až k osudovému závěru…
R. E. Feist patří na našem trhu (a samozřejmě i na světovém) k ostříleným harcovníkům. První kniha, Mág – učedník, mu u nás vyšla v roce 1996. Už tehdy své čtenáře zavedl na Midkemii, svět obydlený lidmi, elfy, trpaslíky a spoustou dalších tvorů. Od zahrnutí do škatulky „škvár přeplněný různou fantasy havětí“ se tehdy zachránil díky skvěle zvládnutému řemeslu a hlavně propojení tohoto klasického žánrového světa s Kelewanem, při jehož popisu čerpal především z východních tradic (Japonsko a Čína).
Celkem jsme se od té doby už na Midkemii (a Kelewan) dostali ve více jak dvaceti knihách (nepočítám české rozdělení do několika svazků). Byly to knihy výborné, průměrné a bohužel i otřesné. Těch posledních bylo naštěstí opravdu málo. Aby bylo ovšem možné určit, do jaké kategorie spadá Zloba šíleného boha, je třeba si udělat malou feistovskou inventuru.

Je jasné, že kvalitu nelze udržet vždy. A také je jasné, že cyklus táhnoucí se dnes už přes dvacet šest knih nemůže stát na stále stejných základech a postavách.
Feist tedy mapuje dějiny svého světa, postupuje v čase dopředu a pravidelně přivádí na scénu nové postavy (přičemž se ovšem některých starých nevzdává, takže kontinuita nezávisí pouze na prostředí) a buduje mytologické pozadí svého světa. To je logické a chvályhodné. Problém spočívá v realizaci. Zde se někdy jedná o problémy subjektivní, jindy objektivní.
Osobně jsem se nikdy úplně nesmířil s, podle mého, degradací Valheru (pročež jsem některé poznámky ve Zlobě kvitoval s nadšením), ale v zásadě jsem to chápal a uznával. Jiným zase může vadit orientace Hadí ságy na takřka válečný román (díky typu nových postav, které se dostávají do popředí), nebo přenesení děje Konkláve stínů do spíše okrajových zemiček. U těchto výtek se dá říct, že není autora, který by se zalíbil všem.
Horší je, že některá nová odhalení nejsou v ději pořádně připravená (a celá pasáž s novým kmenem elfů ve Zlobě působí nejen náhle, ale i nelogicky – Thomas o zmíněných elfech věděl, ale např. Pugovi, který by na to měl jistě právo, o nich neřekl ani slovo, aby pak odvyprávěl celý příběh na počkání vlastně pouhému poslovi) a ve všech těch rovinách, dimenzích a světech není zrovna snadné se orientovat. I v zaznamenání historie Midkemie (podle zpráv z autorových stránek nás čekají ještě asi dvě ságy) se skrývá háček. Děj se sice posunuje po časové ose a je zaplňován novými postavami, ale samotné motivy nebo i celé dílčí zápletky jsou napříč knihami téměř totožné (vlastně takřka cokoliv s Jízlivci, Puštíky, rodinné charakteristiky, záliba v dvojicích bratrů nebo osudových přátel atd.). Nějaké velké změny nejsou vidět ani v popisované společnosti (u elfů je to pochopitelné, ale Království vyrovnávající se s tsuranskou menšinou nebo mágy – tam se myslím dalo pracovat víc, stejně jako s problematikou západní a východní části Ostrovního království).
Někdy může kvalitu ovlivnit i autorská únava, nebo nutnost přizpůsobit se určitému médiu (problém knih o Krondoru podle počítačových her). A hlavně skutečnost, že většina nových postav prostě nemůže v popularitě soupeřit s těmi klasickými. Což Feist řešil trojím způsobem: snažil se nabídnout co nejodlišnější postavy (Impérium, Nakor z Královské krve, Erik z Hadí ságy jako člověk zrozený pro špinavou válku atd.), relativně podobné postavy (hlavně v rodinných liniích – královská rodina, postavy okolo Puga, různé variace na Jimmyho Ručku) a samozřejmě klasické postavy (Jimmy Ručka získá vlastní knihu, Pug s Tomasem a Macrosem se pořád vracejí…). Dlouho to Feistovi vycházelo, ovšem nic netrvá věčně. Poslední knihy tojí spíše než na postavách a vztazích mezi nimi na kvalitně vyprávěném ději, kde se akční pasáže střídají s dialogy a odhalováním různých záhad Feistova vesmíru (k čemuž viz výše).
Zloba šíleného boha tomu plně odpovídá. I zde se střídají akční pasáže s rozhovory o nebezpečí a pátráním po příčinách hrozby, pochopení její podstaty a hledání řešení. Postavy často odkazují na minulost, čímž někdy usnadní autorovi práci s tím, jak přiblížit některé problémy, ale i pomrkávají na znalého čtenáře a jinde prostě hrají na nostalgickou notu – podívej se čtenáři, co všechno jsi s námi zažil, musíš nás mít rád. Problém je, že se to na některých postavách a jejich použití v ději dost podepisuje. Nejviditelněji asi na těch, kteří nám byli v minulých dvou knihách představeni jako nová generace hrdinů (Tad, Zane, Jommy…) a jejich doplnění z postav Konkláve (Kašpar). Pravda, už v minulé knize získal velký prostor Pug a jeho společníci, ale že se výše zmíněné postavy objeví doslova na pár stránkách, a to ještě vlastně v roli přihrávačů (do hry se díky nim dostane Tomas a pak se trochu podrobněji nahlédne do víru závěrečné bitvy), to jsem nečekal.
Skutečně pro mne bylo překvapením, že hlavními hrdiny jsou nyní takřka stoprocentně Pug, Nakor, Miranda a Magnus. Jediný, kdo si udrží výraznější roli z minula je záhadný Ralan Bek. A to je málo.
Navíc, stará garda je sice populární, ale v některých ohledech je to jev negativní, protože jsou vlastně neměnné. A najednou si člověk říká, čím mu vlastně byl Pug nebo Tomas tak sympatičtí. V této knize se z nich místy staly sice barevné, ale přesto pouze dvourozměrné figurky. Tu a tam sice zatnou pěsti, když vidí šířící se zlo, sešlou efektní kouzlo nebo zamávají kouzelným mečem a zavzpomínají na dávnou minulost, aby odhalili velké tajemství (Tomas – nicméně, k čemu to velké tajemství vlastně je se pravděpodobně dozvíme až příště), ale příliš emocí nevzbudí. Přestože se o nich některé postavy vyjádří, jak jsou mocní, případně lidští. O emocích se prostě spíš píše, než že by se je dařilo vyvolat. Hlavně v závěru knihy by si některé scény zasloužily mnohem hlubší zpracování.

Ve výsledku tak místo o postavách čteme o světě, který obývají. Pravděpodobně zde máme ukázkový případ „zamilování se“ do svého světa, jak o něm psal A. Sapkowski. Postavy se stávají pouhou záminkou pro návrat k oblíbenému prostředí (zápletkám, konfliktům atd.) a naplnění jej co nejvíce atrakcemi.
Podobný přístup se dá vysledovat třeba i u T. Brookse a jeho Shannary, kde postavy splývají v jeden nekonečný tok Ohmsfordů a je to pouze politická situace, která se kolem nich mění. Naštěstí je ovšem Feist o dost lepší spisovatel a základy, na kterých staví jsou o dost bohatší, stejně jako repertoár postav, takže své věrné fanoušky potěší skoro vždy a nové čtenáře zaujme zajímavým dějem (který na logice a kvalitě ztrácí pouze v porovnání se staršími bratříčky.
Zloba šíleného boha tedy není vyloženě špatná kniha, ale Feist zde v mnoha ohledech doplácí na svou vlastní tradici. Přesto se čte velice dobře – znovu je třeba připomenout, že děj je napínavý a vhodně strukturovaný, takže od počátečního střídání akčních pasáží s klidnějšími postupně graduje až k velkému finále (které sice obsahuje pár „vysvětlovacích“ scén, ale v únosné míře).
Problém tak nakonec může být jinde. V překladu, respektive v redakci. Knihu přeložila Simona Holubcová, která je podepsána i pod předchozími díly. Při jejich čtení jsem neměl nějaké zvláštní problémy, ale tentokrát se vyskytlo několik zádrhelů. Krom zpřeházených písmen a slov (minimum, ale přesto např. na str. 79: „To je podstatné. Má N řádu nejvyšší rada se skládá…“) se často objevují tvrzení, nad nimiž se čtenář pozastaví, zda je pochopil správně. Většinou se nejedná o úplná pomýlení, ale nepřesné formulace, které si je možné na základě kontextu nebo předchozích knih automaticky opravit – ale je to rušivé a hlavně to není povinnost čtenáře. Setkáme se s těžkopádnými formulacemi („trpělivě snášející rasa“, str. 113), špatně zvolenými slovy („aniž by zvážili důkazy“ – evidentně má být „důsledky“, str. 124), matoucími proslovy (o kontinuitě v západní části ostrovního království na str. 154, kde se pravděpodobně popletla časová posloupnost některých postav, nebo Tomasovo „zlehčení“ protivníka na str. 249). Dále termíny, které si při nejlepší vůli nedokážu vybavit z předchozích knih – v textu několikrát zmíněný „Dračí hostitel“ (čímž se podle kontextu míní sjednocená moc Valheru, případně Valheru vyjma Ashen-Shugara) či špatné užití termínů ustálených (zde na několika místech problematika Ostrovního království x ostrovního království – první jako název říše, ze které pochází Pug a Tomas, druhé jako označení říše rozkládající se na ostrově)
V zásadě se jedná o drobnosti, které mohly být dle mého soudu odstraněny, případně sjednoceny s jazykem starších knih. Bohužel se tak nestalo a plynulost čtení knihy je tím narušena (což může vést i k hledání dalších chyb, než soustředění se na čtení). Přesto si kniha nezaslouží zavržení. Stále je to Feist a tedy kvalitní fantasy tardičnějšího ražení, tentokráte navíc opravdu s velkolepým, byť stručným, finále – jen to mohlo být ještě lepší.

center>

VERDIKT:

Kniha hlavně pro fanoušky Feistova světa, kvalitou zhruba na úrovni předchozích pěti knih (Konkláve stínů a Válka temných). Nezklame a rozhodně minimálně ve finále šokuje a vzbudí zájem o další knihy. Pro neznalé ovšem spíše průměrná akční fantasy s několika vydařenými momenty, ale také, i díky práci nakladatele, ne úplně pochopitelnými pasážemi, kde není úplně jasné, proč jsou vlastně některé postavy tak úžasné.