Válka o dárky – Card Orson Scott (pohled druhý)

Jedná se totiž o knížečku rozsahem takřka titěrnou (88 stran). Delší povídka, novelka… rozhodně ne román (však je také inzerována jako Enderův nový příběh). Nabízí se tedy otázka, zda má samostatná existence takovéto knížečky smysl. V diskuzi (jen hledejte, ať hned na začátku roku nezpohodlníte :-)) bylo zmíněno, že se v Laseru snažili i o trochu jiné řešení, ale nakonec není proč smutnit.
Válka o dárky je totiž plnohodnotným vánočním speciálem. Dickens měl své povídky, Simpsnovi své čarodějné díly, Card si střihl toto dílko. A laseráci nám ho naservírovali hezky pod stromeček, což – jak napovídá už název – není žádná náhoda. Malý dárek pro fanoušky série, spisovatele a vlastně i nakladatelství. Dárek, který se povedl a má vtip. Možná se někomu nemusí úplně líbit cena, ale těžko zrovna Laser obviňovat z nějakého rýžování a navíc – člověk si musí dělat radost.
Jestli je tedy po formální stránce nový „Ender“ když ne super, tedy alespoň roztomilý, jak je tomu po stránce obsahové? Říká se, že o jakémkoliv textu se dají napsat desítky stran – i kdyby se jednalo o několikastránkovou hříčku. Jen to prostě nebývá úplně zvykem – i když by si to řada povídek určitě zasloužila – a hůře se pro podobný počin hledá místo. Možná i proto, že přestože většina žánrových recenzentů povídky ráda, těžiště nejen našeho trhu leží v románech, o nichž se přeci jen musí uvažovat trochu jinak. Což je vlastně další důvod, proč Válce o dárky fandit. Málokdy je možnost „vyřádit“ se na rozsahem takto malém textu.
Dost už ovšem bylo úvodu. K samotnému příběhu! Ten se odehrává někde na pozadí událostí popsaných ve slavném románu Enderova hra. Logicky se tedy ihned nabízí otázka, zda je třeba tento kus historie žánru znát (plus jeho pokračování a samozřejmě i romány ze souběžné série…). Odpověď zní: ano, pokud to se science fiction myslíte vážně. A určitě i proto, že vždy je dobré vědět víc, nikoliv míň. Na druhou stranu si však nemyslím, že by se čtenář neorientoval, kdyby na knihu narazil „nepřipraven“. Card šikovně poskytne veškeré potřebné informace, takže se nemusíte bát, že byste nepochopili, oč vlastně jde v Bitevní škole, jaká je situace na Zemi a proč se mluví o jakýchsi termitech (pardon, termiťanech…). Mohlo by se zdát, že něco podstatných informací chybí v pasáži s Enderovým bratrem, ale myslím, že to paradoxně platí spíše pro ty znalé, jejichž známost s Enderem je ovšem (třeba jako je tomu u mne) nikterak vážná a ještě staršího data k tomu. Jediný zádrhel, kterého jsem si vědom, je tak zmínka o Flipovi a bitevní místnosti, kterou plně pochopí jen ti, které do této prostory vzal Card již dříve. Jenže to je drobnost, která se objeví toliko na pozadí. To hlavní je vyprávěno tak, že sice vnímáme vazby na velkou sérii, na kterou se ovšem absolutně nemusíme ohlížet. Za což si autor zaslouží pochvalu.
Stejně jako za způsob, jakým svůj příběh vypráví. Na minimálním prostoru nám představí několik postav, které načrtne možná lehce, ovšem velice živě – s výjimkou slavného Endera, který zde vystupuje nikoliv jako hlavní hrdina, ale jakýsi deus ex machina (s ohledem na Cardovo vyznání spíše jako anděl nebo duch strážný udělující rozhřešení). Což neberu jako znevýhodnění těch, kteří Enderovu hru, která je na psychiku svého titulního hrdiny založená, neznali, ale naopak jako jasný záměr. Ender zde není tím hlavním. Stejně jako jím není Dink, který uvede věci do pohybu, ale jistý Zeck Morgan o jehož vnitřní válce – a víře a lásce – kniha vypráví prostřednictvím „vánočního“, tedy teoreticky náboženského, sporu v prostředí, kde jsou veškeré podobné aktivity zakázány.
Dvakrát jsem v jednom odstavci zmínil náboženství – v rovině tématu a autora. Je to logické, protože ke Cardovi to prostě patří (stačí nahlédnout do tradičního medailonku třeba v nedávno vydaném Alvinovi) a o Válce to platí dvojnásob. V poznámce o rozsahu jsem nechal jaksi vyšumět, zda se jedná o povídku či o novelu. Rád bych totiž navrhl ještě další možnost – exemplum. Ne samozřejmě v ryze středověkém slova smyslu. Válka o dárky si půjčuje i z dalších žánrů teologické literatury, kterým bylo společné, že měli sevřenou strukturu a jejich námětem byla víra jednotlivce sloužící k vyvození obecnějších závěrů či poučení (což je vlastně princip, který je v mnoha ohledech vlastní veškeré literatuře, takže se prosím neošívejte, pokud jste zrovna ateisté).
Poznávacím znamením takových textů bylo, že jejich problematika byla vyložena jasně a pokud možno lineárně. Účelem nebylo čtenáře mást, či zachovat exkluzivitu, ale dát mu příklad a zodpovědět jeho otázky. A stejně postupuje i Card. Mému osobnímu vkusu fakt, že většina velkých myšlenek je výslovně zmíněna, zrovna nevoní. Beru to jako a) vodění čtenáře za ručičku, b) škemrání o uznání od mainstreamu a c) nedůvěru ve vlastní vypravěčské schopnosti. Naštěstí na Carda nepasuje ani jedno. Válka o dárky si přesně tuhle jindy iritující doslovnost žádá a servíruje ji s grácií mistra svého řemesla.
A tak zde máme úvahu nad rozdílem národních a náboženských zvyků. Nad tím, čeho je třeba se ve válce vzdát, co nutí člověka bojovat a obětovat se. Nakolik jsou různé tradice zbytečné, či naopak potřebné pro samotnou definici lidství. Dostane se nám Cardova názoru na skutečnou velikost lidské práce (to v pasážích o Holandsku). Hrdinové zjistí, že schopnost vzdoru je někdy potřebná a jindy je zase třeba umět se podvolit či nechat věcem volný průběh (samotná „válka o dárky“ tak z příběhu zmizí stejně rychle, jako se i objevila, aby pokračovala pouze v symbolické rovině díky Zeckovo boji se sebou samým). Zklamání dětské víry v Ježíška (respektive v jeho v knize zmíněné varianty) jako možný zdroj ateismu… A také se dozvíme, že Vánoce jsou i o přechodu z dítěte k dospělému – o převzetí spoluzodpovědnosti na velkém abstraktním úkolu, kterým může být stejně tak radost dětí jako i obrana Země před nepřítelem. Těch myšlenek Card servíruje opravdu spoustu a stojí za to.
Jejich množství a závažnost, stejně jako již zmíněná bravura ve vyprávění a výstavbě textu (a celá ta vánoční tematika promítající se i do času vydání) si zaslouží pochvalu. Pokud budeme knihu nahlížet jako exemplum.
V jiném případě, když bychom ji vzali jako klasickou povídku, bychom mohli dojít k jiným závěrům. Zúžení celé kauzy na křesťanský svět (s drobným vpádem světa islámského) by se náhle mohlo jevit jako nedotažení celého tématu, případně dokonce i jako projev určitého regionálně kulturního šovinismu (kde jsou hinduisté, kdepak buddhisté či dokonce prokletí ateisté?).
Nejsem zrovna zastáncem nahlížení knih skrze osobu autora, ale někdy se tomu nelze vyhnout. V předchozím odstavci zmíněné výtky osobně beru spíše jako možné, než jako oprávněné. A rozhodně bych Carda neobviňoval z nějakého šíření nábožensky podloženého tmářství či dokonce netolerance. Myslím ovšem, že v jednom ohledu se jeho osobní náboženské postoje a zkušenost do jeho díla přeci jen promítají i v negativním sova smyslu (k těm pozitivním naopak patří jasnost jeho názoru na morálku svých hrdinů, jeho schopnost formulovat své názory, úcta a láska k „malým“ věcem a životům, tradicím…). Mám na mysli problematiku jednoho z jeho oblíbených motivů – rodiny točící se kolem silné role otce, který v protestantstvím ovlivněných zemích (nikoliv nutně pouze v nich) a především v nejrůznějších menších církvích, kterým dalo protestantství vzniknout, zastával roli kněze.
Card své rodiny vyvažuje i silnými ženskými postavami a pozornost věnuje především „synům“ (včetně někdy řádně biblicky komplikovaným vztahům mezi sourozenci) – je tomu tak v enderovském cyklu i v Alvinovi. Ženy jsou smiřitelky, spojovatelky, odhodlané a cílevědomé pomocnice (bez toho, že by hrozilo jejich nahlížení jako pouhého přívěšku alfa samců). Synové zase ti předurčení k velkým činům. A otcové… otcové jsou zdrojem úcty, obdivu, zástupci Boha, ale také neustálou hrozbou. Jejich mravní pevnost však skrývá temná místa. Pokud bychom si odmyslili všechno náboženské, dostaneme postavy, kterou jsou až nepříjemně podobné některým hrdinům S. Kinga (mám na mysli především Jacka Torrance z Osvícení, který byl svým synem také bezmezně milován a uctíván…).
V tom by samozřejmě nemusel být žádný problém. Naopak – tyto postavy jsou vysoce fascinující. Ovšem konkrétně v osobě Habita Morgana (ale do značné míry i některých postav v již zmíněném cyklu alvinovském), se jedná o muže až příliš silného. Jeho slabost a zaslepenost je sice jasně popsána, ovšem v kontrastu s charismatem, kterým vládne, je přeci jen až příliš poplatná potřebám příběhu. Chování, které se neslučuje s našimi dnešními požadavky na otce a láskyplnou péči o dítě, jsou až příliš důsledně odhaleny jako opravdu vedené vlastní nízkostí. Jakoby se Card motivy těchto postav bál vzít skutečně do hloubky a více rozporuplně, přesto se jich však nebyl schopen vzdát, protože jsou příliš silnou součástí jeho myšlenkového světa, který se však určité rozporuplnosti ani zdaleka nevyhýbá.
Opět ovšem musím podotknout, že i v tomto případě se nejedná čistě o výtku – Válka o dárky je prostě vyprávěna takovým způsobem, který si místy určité zjednodušení a zkratkovitost obhájí. A pokud je o ní něco třeba skutečně vědět, rozhodně to nebude problematika motivu otcovství v díle Orsona Scotta Carda (bez ohledu na to, že by si jistě zasloužila podrobnější srovnání třeba s takovým Chaimem Potokem, který jí nahlíží z pozic židovských). Spíš je třeba zdůraznit, že fanouškům se dostane velice specifického přírůstku do svého oblíbeného cyklu, v němž přesto jasně rozpoznají svého stejně oblíbeného spisovatele. Nováčkům pak znovu opakuji: budete se bavit i vy a dozajista budete obohaceni. Možná ne nadšeni, ale to by v tom musely být samotné síly pekelné, aby vám některá z myšlenek či postřehů neutkvěly v paměti! Právě tyto malé „dárky“ jsou přeci jedním z důvodů, proč knihy čteme…