Svatá válka, paralela evropských křížových výprav, armáda monstrózních rozměrů jak početností, tak činy a velikostí jmen, míří na jih dobýt země pohanů. Unáší s sebou postavy, které netuší, že je čekají duševní i fyzické proměny, o kterých se jim ani nesnilo.
 |
Pokračování Bakkerovy trilogie maximálně zúročuje první díl, který byl zaměřen na seznámení se světem, jeho zákonitostmi, postavami a jejich charaktery, motivacemi a sny. Čtenáři neznalí první části budou mít s knihou velké problémy. V úvodu je sice něco ve stylu „v minulých dílech jste viděli…“, známé z mnoha seriálů, ale nenechte se mýlit, ve výsledku je to spíše shrnutí pro ty, kteří již mají Bakkerovu prvotinu za sebou, takže tento úvod jen uceluje pohled.
Děj knihy není až tak zaměřen na pouť Svaté války ke svému cíli, ale spíše na vnitřní pochody myslí jednotlivců i skupin. Postavy dle svého přesvědčení sledují vlastní zájmy a intrikují. Autorovi se povedlo něco obdivuhodného – dokazuje, že u člověka je extrémně tenká hranice mezi dobrem a zlem. Jde jen o úhel pohledu. Takhle to funguje i v našem reálném světě. Co pro někoho může být styl života, základní hodnoty a standard, to pro druhého může být nepřístojná špatnost. Autor nám předkládá nesčetně těchto příkladů prostřednictvím svých hrdinů. Každý byl jinak vychováván, v životě byl vystavován různým vlivům, víře, … Tím vznikne jedinec, jehož činy a uvažování, ač jedná s nejlepším svědomím, bývají pro druhého špatné. Kdo je dobrý nebo zlý? To ať rozhodne čtenář sám.
Když je čtenář důkladně seznámen s postavou, tak je schopen přirozeně pochopit její jednání. A když je takto seznámen s desítkou postav, vzniká skutečné filozoficko-psychologické epické fantasy dílo.
Jelikož se autor zaměřuje hlavně na Svatou válku a její hrdiny, tak přirozeně čtenář cítí náklonnost k nim a ne k jižanům, jejich protivníkům. A ono to stačí. Kdyby nás podrobněji seznámil i s druhou stranou, asi by to bylo možná moc. Už tak je nám, čtenářům, předkládáno nesčetné množství intrik a vlastních záměrů jednotlivců uvnitř Svaté války.
Rozpětí postav je ohromné. Od válečníka zmítaného šílenstvím, který je geniální taktik a stratég, přes mágy, kteří zasahují svými znalostmi až do hlubin vesmíru a podstat věcí, po obyčejné lidi, krále a hodnostáře se svými malichernostmi. Autor jim dokázal nepřímo přidělit epickou hodnotu. Mají budoucnost, která otřese základy světa, jejich činy nebudou nikdy zapomenuty. A to jde třeba jen o obyčejný dialog. Ale nenechte se mýlit, tímto nemyslím nějaké otřepané kýčovité hlášky, žádná banda rádoby hrdinů z her na hrdiny. Vše je přirozené a vystupování, jednání, gesta, cokoliv, má ráz. Čtenář ví, že ta postava stojí u samotného základu všeho, celé budoucnosti a jediným mrknutím může vším otřást. A také se tak děje.
Když použiji trochu nadsázky: postavy v knize začínají jako malá a roztomilá štěňátka. V průběhu děje však dospějí a stanou se z nich mohutní a divocí vlci s čelistmi neustále od krve a bezmeznou dravostí v očích. Drastické změny pronikají až na dřeň jejich životů a zasahují citlivá místa. Čtenář je přítomen drtivosti následků jejich činů. A pokud dotyční přežijí, tak jsou již nadosmrti poznamenáni jak psychicky, tak fyzicky.
Čtenář se stává svědkem jak (např.):
Kellhus jako Dûnyain využívá své schopnosti a na svou stranu získává masy lidí – nádherné zprostředkování nepřímé fanatizace davu.
Skylvenďan Cnaiür propadá hlubobékmu šílenství a je jím zmítán takovým způsobem, až se racionálnímu člověku může zdát, že to není možné.
Xinemus, který chce zachránit před smrtí svého nejlepšího přítele, se ocitne až na samém dně svých schopností.
Dost chvály, teď trochu kritiky. Celou dobu zde píši o postavách; je to proto, že děj je de facto většinu knihy jen o nich. Bitvy, které autor popisuje, jsou sice rozsáhlé a monstrózní, ale možná že právě až moc. Mohou tak čtenáři připadat poněkud zmatené a nepřehledné. Ke konci knihy se vyskytuje dost textových chyb, které bych dal za vinu překladateli a korektuře. Nejspíše z důvodu spěchu spojeného s datem vydání knihy. Některá slovní spojení jsou opravdu nešikovná a těžko představitelná, což narušuje atmosféru a odtrhává čtenáře od knihy do reality.
Ruku v ruce s tímto typem literatury jde i vysoká soustředěnost při čtení a oproštění čtenáře od vnějšího světa. Do vlaku či MHD bych knihu rozhodně nevzal, ovšem chladné zimní večery jsou ideální dobou na ponoření se do Bakkerova světa. Čím více času a zamyšlení čtenář knize obětuje, tím pro něj bude hodnotnější.
Pro náročné čtenáře, kteří nechtějí kýčovitou četbu, nýbrž něco, co zde ještě nebylo. Fantasy dílo plné psychologie, filosofie, následků, realismu, naturalismu (autor se s ničím nepáře a nebojí se popsat každou zvrácenost). Kniha si na nic nehraje, jednoduše taková je. Pro ty, jimž nebrání časová vytíženost a budou knize oddaní do posledního písmene. Válečný prorok s sebou ovšem nenese jen necelých šest set stran četby. Podmínkou je úvodní První přichází tma a zcela určitě i následující Tisícerá myšlenka, která vyjde tento podzim. Za trochu oddanosti dostanete velmi výživnou potravu pro mozek.
Svatá válečná výprava, která má vyrvat z rukou jinověrců posvátné město Šimeh, se po dlouhých přípravách a vyjednáváních konečně dává na pochod. Před sebou má dálky, planiny zamořené přízraky, nekonečné pouště, nepoznaná strádání, ale také příslib kořisti a slávy. Především však jistotu, že v neznámé krajině číhá nepřítel. Jenže – co když se nebezpečnější nepřítel než ten, s nímž přišla bojovat, skrývá v jejích řadách?
Vojsko, jaké tento svět nespatřil tisíce let, s sebou unáší také postavy, které se v jeho řadách sešly z různých pohnutek v závěru románu První přichází tma. Čaroděj Achamian s obavami sleduje přibývající znamení, která věští Druhou apokalypsu a znovuzrození obávaného Neboha. Zmítaný výčitkami, že zrazuje vše, co pro něho doposud bylo důležité, netuší, že nejtěžší zkoušky teprve přijdou. Barbarský náčelník Cnaiür se ocitá výš, než kdy čekal, ale o to propastnější jsou hlubiny šílenství, do nichž může upadnout. A Kellhusovi, princi z neznáma, zřejmě není cizí nic, co mu může pomoci k získání většího vlivu nad Služebníky Klu, těžce postupujícími za svým cílem na jih.
Druhá kniha cyklu Princ ničeho kombinuje originálním způsobem epické bitvy, v nichž řinčí zbraně, s niternějšími bitvami ducha, které jsou sice tišší, ale možná právě ony rozhodují o osudu světa. (anotace)
- Válečný prorok (Princ ničeho 2)
- Autor: Richard Scott Bakker
- Překlad: Petr Kotrle
- Forma: hardback
- Počet stran: 576
- Cena: 399 Kč
- Vydal: Triton, 2011
Pot calling kettle black
Když už Pavel Bednář kritizuje “opravdu nešikovné a těžko představitelné [sic] slovní spojení”, mohl by se za a) naučit pořádně skloňovat a za b) naučit se pořádně přechodníky? (Ne, “Xinemus chtíc zachránit před smrtí svého nejlepšího přítele” není správně.)
Dost chvály, teď trochu kritiky.
“postavy, které netuší, že je čeká duševní i fyzické proměny” Čekají je proměny? Dojdou proměny?
“Děj knihy není až tak zaměřen na Svaté války ke svému cíli” Co tím chce básník říci?
“styl života, základní hodnoty a standart,” tedy speciální prapory vojenských jednotek nebo hlav států? Aha.
“schoposti” jsou co? Aha, že by “myslící člověk autokorekturu nepoužívá, protože je schopen si to po sobě přečíst”? Asi ne, vy totiž zjevně neděláte ani jedno.
“Některé slovní spojení jsou opravdu nešikovné” Někdo tu je nešikovné, no bať.
“Pro náročné čtenáře, kteří nechtějí kýčovitou četbu, nýbrž něco, co zde ještě nebylo.” Zbytek věty někam utekl, nemoha to snést?
“Ke konci knihy se vyskytuje dost textových chyb, které bych dal za vinu překladateli a korektuře. Nejspíše z důvodu spěchu spojeného s datem vydání knihy.” A čo toto je za fragment, vojín Kefalín? Aha, vy nejste vojín Kefalín, vy jste kovářova kobyla.
Trošku přemýšlení do toho hnidopišství!
Celá věta “Děj knihy není až tak zaměřen na Svaté války ke svému cíli, ale spíše na vnitřní pochody myslí jednotlivců i skupin.” (jak vypadají ty mysli skupin, by mě taky zajímalo) jasně naznačuje, že tam vypadlo “na *pochod* Svaté války”.
Velice by mě zajímalo, jestli tento text před zveřejněním viděl někdo z “redakce” FP.
Přemýšlím, děkuji
Aha, tak tahle varianta mě nenapadla, pořád jsem se zabýval tím “cílem” jako “záměrem”. (Mimochodem, válka nepochoduje, pochoduje armáda – zde to vypadá, že jde o název armády, ale i to je dost krkolomné; za to ovšem kritik opravdu nemůže.)
Ani po opravení nejkřiklavějších gramatických bot mi ta recenze nepřipadá skvělá, jen mě už tolik “neodtrhává od čtení do reality” – jeden příklad za všechny:
“Jelikož se autor zaměřuje […] tak přirozeně čtenář cítí náklonnost” – Tak určitě!
Bohužel, i po překousnutí chyb a stylistických problémů se dostáváme k obsahu recenze, a tam jsou teprve myšlenkové výkony, z nichž je tento asi nejvíc “epický” (abych použil zjevně oblíbený výraz): “Autorovi se povedlo něco obdivuhodného – dokazuje, že u člověka je extrémně tenká hranice mezi dobrem a zlem.” – to je jistě převratné zjištění, jak pro autora, tak pro recenzenta.
Ano, ano
Že “Svatá válka” je vlastní jméno armády, se pokouší vysvětlit už nemotorná úvodní věta (“armádu rozměrů monstrózních činy” si ještě jakžtakž představit umím, když se kácí kacíčství, létají masakry; ale rozměry armády, které jsou monstrózní velikostí jmen?) perexu vzpínajícího se k odhalení, že postavy netuší to, o čem se jim ani nesnilo.
Mně se líbí třeba tyto myšlenkové výkony: “Čím více času a zamyšlení čtenář knize obětuje, tím pro něj bude hodnotnější.”
“Když je čtenář důkladně seznámen s postavou, tak je schopen přirozeně pochopit její jednání. A když je takto seznámen s desítkou postav, vzniká skutečné filozoficko-psychologické epické fantasy dílo.
Jelikož se autor zaměřuje hlavně na Svatou válku a její hrdiny, tak přirozeně čtenář cítí náklonnost k nim a ne k jižanům, jejich protivníkům. A ono to stačí. Kdyby nás podrobněji seznámil i s druhou stranou, asi by to bylo možná moc.” Asi možná? No tak určitě…
Děkuji za kritiku, slibuji, že se polepším…
Ve větě: “Děj knihy není až tak zaměřen na Svaté války ke svému cíli…” je slovo “pouť” To všichni přehlédli?
Věty začínajíci slovem “Pro” jsem psal jako doporučení, kde, dle mého názoru, je význam srozumitelný a nepřipadlo mi důležité navíc něco doplňovat…
Svatá válka je opravdu název armády. Příště to tedy napíši srozumitelněji.
Myslím, že by jste se, pánové, uplatnili v nové formě kritiky: Recenze recenzí.
Kritika má být jaká? Pozitivní a konstruktivní! Chtě nechtě 😀
Příliš vysoké mety
Kdepak, já už se můžu uplatnit leda tak v kritice komentářů. (Konkrétně: správně je dycinky jenom “byste”. Naopak “by jste” je v tomto případě nesprávný hyperkorektní patvar.)
Dostávám sadu 😀
Sancta simplicitas!
Samozřejmě nepřehlédli; to slovo tam nebylo (http://google.cz/search?q=%22knihy+nen%C3%AD+a%C5%BE+tak+zam%C4%9B%C5%99en+na+svat%C3%A9+v%C3%A1lky%22 ) a přidal ho až teď někdo s přístupem do redakčního systému FP, když si článek konečně přečetl – předpokládám, že p. Bednář o tom tedy nic neví, a musím vzdát hold tomu, jak se dotyčnému podařilo dodržet ducha textu: monstrózní armáda nikoli na pochodu, ale konající *pouť* na svatá místa, no není to krásný obraz?
N-10-Tikki: V souvislosti s výše nanesenou otázkou přechodníků by bylo vhodnější “chca nechca”. Anebo ještě případněji “padni, komu padni”. (Eventuálně “bijte je, na množství nehleďte”.)
😀 hodte jim nekdo kost, at uz to tu nezlobi… pleme lotrovske…
Recenze
Uvítal bych bližší specifikaci těch nedostatků, ale jinak jsem i za takovou recenzi vděčný. Ono recenzovat Bakkera není až tak úplně jendoduché, nejsou to jenom orkové a trpaslíci.
2 Petr Kotrle
…a co jsou jen orkové a trpaslíci? xD Vždy se k tomu připlete i nějaký ten elf, sem tam i jednorožec neb ufoun. xD xD xD
Petr:
Díky, aspoň nějaké pozitivum 🙂
Dyskrymynace! Čirá rasová dyskrymynace!
A když to jsou jenom orkové a trpaslíci, tak je recenzovat úplně jednoduché? Já vidím nejméně stejné množství argumentů pro opačnou tezi, že je jednodušší recenzovat ambiciózní knihy než neambiciózní, neboť recenzent se vždycky může utéci (svou mentální rychlostí, ovšemže) k bezpečnému klišé “toto je náročné dílo a není pro každého, ale náročné čtenáře, kteří mají podobné věci rádi, jistě potěší”.
Moralka
Ach jo. Nikdy neprestanu litovat “filosofy”, kteri povazuji moralku za něco, co se odviji od osobnich preferenci kazdeho jednoho.
S takovymi lidmi u moci, muzem brzo cekat dalsi Treti Risi a jeji rasove zakony. Jen ty obeti uz nebudou zide, to da rozum.
Jo, oni vlastne u moci jsou!
Tak to potom vysvetluje i ty pseudoitelektualske plky v prvnich radcich teto recense – co nekde slysim, tupe prejimam a interpretuji dal.
Pryč s politickou korektností
Ano, jsem přesvědčen o tom, že je jednodušší napsat recenzi (obzvlášť rychlorecenzi) na knihu, která staví pouze na ději, než na takovou, která není až tak prvoplánovitá a jednoznačná, takže rozkrytí toho, co chtěl autor říct, si od mozku žádá trochu větší úsilí. I když uznávám, že pro některé jedince to může být i naopak.
What?
Hm, to se mi nějak kouzelně pomotalo…
politická korektnost?
Ta s tím nemá moc co dělat. 🙂
Jinak ano, osobně mám dojem, že nejjednodušší je psát recenze na autorem zamýšlené mnohovýznamové texty, protože se dá snadno zaměřit právě na tu neprvoplánovitost a jednoznačnost a v zásadě je všem i vcelku jedno, pokud se recenzent utne a spáchá metainterpretaci. 🙂
Ostatně odpadá spousta dilemat (má cenu psát o nadstavbových prvcích, které se v příběhu vyskytly? jak sladit cílovou skupinu a její priority s vlastními představami o tom, co dělá dobrou knihu dobrou knihou? jak nenapsat do recenze jedno z dvaceti tisíc nic neříkajících klišé, které by mi čtenářstvo omlátilo o hlavu, když při recenzování ambiciózní knihy je těch klišé mnohem méně a nikdo s nimi při čtení recenzí nemá problémy? atp).
V konečném výsledku mi to přijde jako mnohem bezpečnější a v neposlední řadě i autorsky vděčnější práce, člověk se snáze dočká pochvaly i obdivu, spíše je za intelektuála a člověka s rozhledem. Ono stačí pozorovat reakce na to, když se recenzuje takový Baltimore, a když třeba Diablo… 😀 😀 😀
Elinor: Nesouhlasím. Samozřejmě existují i prvotřídní texty věnovaný žánrovkám, nicméně lehčí je psát samozřejmě recenze na jednodušší texty (tedy hlavně na žánrovky, kde lze psát o různých zaběhnutých vzorcích).
To, co tady tvrdil pan Vaňek „toto je náročné dílo a není pro každého, ale náročné čtenáře, kteří mají podobné věci rádi, jistě potěší“, sice funguje takhle v jedné větě, ale nikoliv v celém textu recenze. To patří možná tak do verdiktu, ale o čem by jako byla celá recenze?
Pokud někdo tvrdí, že na náročnější knihy se píší snadněji recenze, tak to je pravda pouze tehdy, pokud je ten recenzent alibista, který klade otázky místo odpovědí a schovává se za floskule, aniž se nesnaží v té recenzi o knize přemýšlet a skutečně přijít s něčím relevantním.
2 Sartori
Nepsala jsem, že náročnější knihy se lépe recenzují JEN proto, že jsou snadno odbytelné (osobně mi to přijde jako plýtváním potenciálem, protože jsou tu další důvody, proč považuji ambiciózní tituly za recenzentsky jednodušší než ty neambiciózní).
Především jde o to, že autor píšící “něco víc” poskytuje pro text recenze víc záchytných bodů, témat, s nimiž se dá pracovat, nápadů… možnosti pro recenzentské popasování se jsou někde skutečně jinde.
Hodnocení velké části nenáročných žánrovek se dá nacpat do dvou odstavců, a pokud člověk recenzuje žánrovky častěji, zjistí, že začíná mít sklony sám sebe opakovat. Jestliže bere svoji práci vážně, je to menší problém.
Natvrdo řečeno, recenzent nealibista se snaží o knize přemýšlet a přijít s něčím skutečně relevantním POKAŽDÉ, bez ohledu na recenzovaný titul, jeho ambicióznost či neambicióznost. A pochopitelně se mu snáze recenzuje kniha, jejíž autor v tomto snažení spolupracuje.
2 Elinor
Jenže ty záchytné body a témata najít a psát o knih je nesmírně náročné. Takový Eco poskytuje těch bodů stovky a recenzenti jich najdou stěží deset. To, že ta kniha nabízí takovou možnost, neznamená, že recenzentovi zlehčuje jeho úlohu, spíš naopak. A jen těžko je takový člověk za intelektuála s rozhledem, jak píšete, spíš za vola, který knihu nepochopil.
Takže to spíš méně ambicioznější tituly jsou vstřícnější, protože vycházejí z nějakých vzorců, a o nich se dá psát, a věru dlouze, ne jen na dva odstavce. Když si vezmete třeba filmy, tak každému se píše stokrát lépe recenze na western než na Havlovo Odcházení.
Ale tohle je spíš otázka na recenzenty literárních děl, třeba se k tomu někdo vyjádří.
A recenzent, kerý za něco “utíká” nebo se schovává za nic neříkající věty, má být v tom případě lepší než ten, který se snaží knihu pochopit a objektivně předat čtenáři nějaký názor a obsah díla?
V tom případě mají tyto knihy taky společný vzorec: čtenáři neříct nic určitého, jen plkat okolo a mlžit. V tom případě, zajdu do extrému, má knihu vůbec smysl číst?…
2 Pavel:
Samozřejmě, že ne. :o)
2 Sartori:
Tak hodně záleží na výsledné práci.
Jinak u toho Ecca bych řekla, že by šlo o
– celkovou koncepci recenze (jistě, dá se vybrat spousta záchytných bodů, je potřeba je dát dohromady tak, aby tvořily síť, pomocí níž se dá podchytit celá kniha)
– jestli by si kniha řekla o něco speciálního, nebo ne (riziko rutiny je vždycky, u ambiciózních a nějakým způsobem výrazných titulů nicméně menší)
– celkovou míru pochopení textu ze strany recenzenta v kombinaci s ochotou akceptovat a rozpoznávat).
– otázku interpretací a metainterpretací. To, že člověk vykládá knihu inovativně a jinak, než bývá dobrým zvykem, nemusí být problém. Pokud to dokáže vyargumentovat a ukázat, proč tak činí. Navíc u postmoderny je otázka pochopení/nepochopení docela složitá, protože metainterpretace povoleny (alespoň mi to tak připadá, vzhledem k neuvěřitelnému množství prolínajících se významů, obrazů a práce s jednotlivými rovinami textu). To neznamená, že je možno vařit z vody a žvanit o blbostech, ale povětšinou není jedna a správná cesta k chápání textu, nebo vcelku omezený soubor možností, jak knihu a její příběh pojímat.
Díky tomuhle má autor recenze pochopitelně lepší možnost se blýsknout, než když píše o stejných schématech a vzorech.
Pokud jde o filmové recenzování, tak jestli přímo na Odcházení, těžko říct, ale třeba recenze na Údolí včel se píše mnohem jednodušeji než na western… právě kvůli zapracování symboliky do jednotlivých částí příběhu prostřednictvím obrazů, věcí, které řvou “za scénou”, výtvarným pojetím, hudbě. Na jedné rovině je vcelku banální příběh, ale když se člověk nad filmem zamyslí, vidí nové spojnice a významy.
Na druhou stranu, i tady se dá najít nějaký ten titul, co by se recenzoval podobně dobře jako Údolí včel. Ale průměrný western s konvenčním využitím klasických stokrát omletých schémat by to fakt nebyl. 🙂
Což mě přivádí k tomu, že bychom asi měli definovat, co kdo chápeme jako “jednodušeji”, mám pocit, že tohle asi chápeme každý jinak. 🙂
pro mě *”jednodušší k recenzování”* a *”recenzentsky vstřícnější”* znamená
– dostatek záchytných bodů, na kterých se dá stavět (pokud se dá vybrat z několika koncepcí, je to fajn)
– je možné nad tím přemýšlet (ať už kvůli tématu, s nímž autor pracuje, nebo kvůli paralelám či parafrázím) – a tyto úvahy se dají dostat do písemné podoby
– nestaví se (jen a pouze) na ději, tedy není třeba vybrušovat z prekérní situace “o ději se nepíše”.
Občas se stane, že to člověka strašně žere, protože spousta úvah může stát na konkrétním ději a jeho vývoji. 🙂 Pak je bohužel potřeba to nějak opsat. 🙂
Prostě kniha spolupracuje a dává možnosti.
Ono to tak nepůsobí, ale “heeeej, vždyť to je jednoduchá knížka, jak to, že nad tím tak přemýšlíš a prostě to nenapíšeš, jak slina na klávesnici přinese, na tom přece není nic k uvažování?!”-tituly jsou často docela dřina a recenze se na ně může psát i docela složitě. Zejména když se člověk snaží o objektivitu a ne vychrlení dojmů. 🙂
ad korektura
Taktéž bych se přidala k přání „být trochu konkrétnější, co se textových chyb týče“. Jako člověk zodpovědný za korekturu, který nad textem strávil nemálo hodin, bych ráda věděla, za co si posypat hlavu popelem…
ad korektura
Dobře, nyní už nebudu ty textové chyby dohledávat (nebylo by to zrovna snadné), ale slibuji, že do budoucnosti si pár příkladů budu vypisovat a v recenzi uvádět.
Nicméně si vzpomínám na slovní spojení “pevně vypáčit” – nebo tak podobně – což mi dalo dost zabrat…
To se dalo čekat
Hm, takže nakonec těch chyb bylo tak málo, že by se na těch cca 700 normostránkách špatně hledaly. Proč mě to nepřekvapuje?
Pane Janiš, já Vám závidím… Pokud jste opravdu schopný chyby v tak rozsáhlém textu dohledat nebo si je dokonce zapamatovat, tak Vám gratuluji a Vaše neocenitelné schopnosti bych opravdu chtěl mít.
Jsem poctěn, že mě hodnotí někdo takový. Děkuji…
Pr…
Pane Janiši, nechtěl byste radši překládat Sandmana, místo řešení kravin pod recenzema? Myslím si, že nejsem sám, kdo by to opravdu ocenil, už na ten konec série čekáme skoro 10 let.
Pr…
Pane Janiši, nechtěl byste radši překládat Sandmana, místo řešení kravin pod recenzema? Myslím si, že nejsem sám, kdo by to opravdu ocenil, už na ten konec série čekáme skoro 10 let.
Pavlovi
Za prvé – ano, dokážu si je zapamatovat, ba dokonce, s použitím tak revolučního nástroje jako tužka, i poznamenat. Jan Vaněk Jr. používá malé tečky na okraji – zkuste to i vy 🙂
Celou dobu mi jde o něco jiného. Taky jsem už několikrát překládal podobně tlustou bichli. “Jonathan Strange a pan Norrell” byl před vydáním čten třináctkrát – a i při třináctém čtení se pár maličkostí k opravě našlo. Druhý díl Bakkera má cca 1,3 milionu písmenek. Jaká je pravděpodobnost, že v nich někde něco bude špatně? To není pravděpodobnost, to je prakticky jistota. Čímž nechci nikoho nijak zvlášť omlouvat, všichni máme svou práci dělat co nejlépe, ale je mi líto kolegy, kterému po několika měsících práce (přinejmenším čtyřech) omlátí o hlavu pár překlepů.
Ale nešť. Kdyby ta kritika byla konkrétní, člověk se může poučit, v příštím vydání opravit, nebo třeba nesouhlasit a vysvětlit. Ale vágní upozornění na “dost textových chyb” je fakt na houby.
Anonymovi
1) I am not your bitch.
2) Devátý svazek Sandmana je už v tiskárně.
3) CREW chtěla jednoho Sandmana ročně, a taky ho ode mě dostala. BB Art chce dva Bažináče ročně, a taky je dostane.
4) Jasně, kdyby kluci z CRWE chtěli, mohli mít celého Sandmana vydaného roku 2003. Ale byl by to mnohem horší překlad, protože tenkrát jsem neměl k dispozici Hildebrandtovy anotace ani Benderův “Sandman Companion”. A s CRWÍ tehdy ještě nespolupracovali naši skvělí grafici, manželé Tejničtí. Ale hlavně že by to bylo rychle.
Panu Janišovi
Pokud jste si všiml, tak jsem již hned v odpovědi paní Veselé psal, že do budoucna si budu chyby vypisovat. Tak nevím, ale připadá mi zbytečné se takhle opakovat.
Na to, abych dělal do knihy nějaké tečky nebo případně další poznámky, k nim chovám až moc velkou úctu a nehodlám je takto prznit.
Dále, překladatelů si nesmírně vážím a jejich práci obdivuji, nicméně jako spravedlivý recenzent mi opravdu připadalo podstatné napsat, že se v knize vyskytují chyby. Navíc nemám pocit, že jsem ty překlepy někomu “omlátil o hlavu”.
chyby v knize
Ono by možná bylo lepší zmiňovat ty knihy, kde není ani jedna chyba.:-) Troufám si tvrdit, že v každé knize nějaké jsou, a pokud to nejsou chyby vyloženě do očí bijící (shoda podmětu s přísudkem atd.), tak já jako čtenář je prostě toleruju. Ok, neměly by v knize sice být, ale všichni jsme jen lidi a u knih velkého rozsahu prostě něco unikne. Když bych byla recenzent (což naštěstí nejsem) , asi bych z toho nedělala drama. Ono to pak působí tak, že recenzent se vyloženě pídil po sebemenší chybě, aby ji mohl ve své recenzi zdůraznit… Nemyslím si, že překladatel P. Kotrle by na tom byl češtinářsky tak špatně, že by mu unikla nějaká “zvěrstva”, zároveň jak zmiňuje paní Veselá, i ona na knize nechala kus práce a mnoho hodin. Ve výsledku na tom kniha pravopisně a stylisticky nemůže přeci být tak zle nebo jo?