Maggie Stiefvaterová se svým vlkodlačím románem Mrazení loni dokázala, že romantika pro děvčata nemusí nutně znamenat ufňukanou hrdinku, srdceryvné výlevy, a stovky stránek popsaných prázdnými slovy, zatímco skutek utek. V Mrazení autorka naopak naservírovala poetický příběh, v němž se romantika dávkovala v decentních porcích a ze kterého se leckteré citlivější duši zpotily oči. Příběh, který by výtečně obstál sám o sobě, jenže v módě jsou ságy, takže před sebou máme dvojku s názvem Váhání.
 |
 |
Sam s Grace si navenek užívají života, ve skutečnosti však jejich svět duha nezalévá. Sam upřímně nevěří, že se z vlkodlactví vyléčil a že bude po dvou lidských nohou kráčet i za takových dvacet let – pořád se bojí každého chladnějšího závanu větru, každého mrazivějšího dne. Grace zase cítí, že ani ona není ohledně vlkodlačení mimo hru. Objevují se u ní symptomy, jež naznačují, že přestože ji vlci pokousali před mnoha lety a ona se podle všeho uzdravila, kožich ji nakonec nemine. Nutné je počítat i s další kartou, novým vlkem Colem, mladým muzikantem, feťákem, sebevrahem, šílencem i géniem v jednom, který by se svého lidského já nejradši vzdal. A samozřejmě s Isabel, dívkou, jež pod necitlivou maskou skrývá žal ze smrti svého bratra. Čas, který hrdinům zbývá, tentokrát neukrajuje mráz, nýbrž samotný osud, a ten na počasí moc nehledí.
V Mrazení autorka vsadila na vyprávění z pohledů dvou osob a osvědčilo se to. V pokračování jsou to už čtyři – kromě Sama a Grace přibývají Cole a Isabel, osoby diametrálně odlišné od hlavní dvojice. Už v prvních kapitolách je jasné, že Sam s Grace to tentokrát neutáhnou (jejich vztah postrádá bývalou dynamiku), takže Cole představuje výborné oživení. Ve prospěch Isabelina charakteru to naopak příliš nehraje, neboť její podstata sázela na zjevnou nedosažitelnost a skrývání sebe sama; při vyprávění z jejího pohledu se autorka snaží zachovat dívčinu image ledové královny a zároveň nechat čtenáře nahlédnout do jejího nitra, což bohužel moc nefunguje.
Interakce mezi Isabel a Colem knize dodávají šťávu, je vidět, že sarkastické hajzlíky si Stiefvaterová užívá. I to má ale svou temnou stránku; fanynky si přirozeně přejí, aby se z nafoukaných pitomců co nejdřív stali broučci, ale v tomhle ohledu Stiefvaterová občas přešlápne. Upřímně, komu přijde normální, aby kluk, který dosud vyznával životní styl v hardcore tempu sex, drogy a rock´n´roll, ze stránky na stránku poučoval puberťačku o negativních důsledcích uspěchaného sexu na dívčí psychiku? Sorry. A v podobném duchu mírně podezřelých momentů se nese většina knihy.
Maggie Stiefvaterová je nadaná vypravěčka, takže linie děje se nese v pomalém, nicméně příjemném tempu, které nedrhne a text připomíná něžné vlnky na břehu jezera – žádné extra vzrůšo, ale moc pěkně se u nich tráví čas. Bohužel autorka kromě toho, že romantické řemeslo ovládá dokonale, působí tak trochu dojmem, že si nepamatuje, co napsala včera. V porovnání s prvním dílem se třeba mění léta, v nichž Grace napadli vlci (sedm, nebo jedenáct?) a scéna z Mrazení, ve které Grace pokouše vlčice Shelby, se tluče s vyvrcholením druhého dílu. S ročním odstupem si toho člověk nevšimne, ale pokud si přečte obě knížky v těsném závěsu, trochu to zahlodá. Nu, autorka má ještě šanci vše urovnat ve třetím díle a snad se do vlastních slov nezamotá ještě víc.
Váhání je romantická četba pro dívky a byl by naivní ten, kdo by po ní žádal víc. Sympatické je, že všechnu tu lásku podává v nepřeslazeném balíku, a přestože se jedná o vyprávění lyričtějšího rázu, děvče čte a čte a nemá pocit, že by ten čas mohlo strávit u něčeho jiného. Sobotní odpoledne pak uteče jako voda. Nedoporučuji však u čtení moc myslet, protože Stiefvaterová se o detaily moc nestará a logika nelogika si hraje tu svou, na což pozornější čtenář dojede. Mezi nadpřirozenými dívčími romány představuje Váhání poměrně vkusný nadprůměr a je povinností pro všechny, kteří si oblíbili první díl; bohužel právě v porovnání s ním je o kus slabší.
- Autorka: Maggie Stiefvaterová
- Překlad: Dominika Křesťanová
- Formát: hardback
- Počet stran: 324
- Cena: 298 Kč
- Nakladatel: Argo, 2011
Petra Babuláková (redaktor)
petra.babulakova@fantasyplanet.cz
100%
Super, Petro, konečně jsem se v mejch 68 letech vzrušil… Už jen ty interakce mezi Isabel a Colem mi dávají tu šťávu. Autorka to dokonce píše z pohledu dvou osob (trapná Petra Neomilner, ta to píše i z pohledu 3 osob). Ať žijí poetické příběhy s neufňukanou hrdinkou. Milá Petro (teď nemyslím Neomillnerku) – já si tuhle tvou hrůzu přečetl po návratu domů z klasického (harfy, klavír, operní árie – ach, jaký jsem to bledý, vyzáblý romantik) koncertu, jen jsem si stačil dát čtyři piva – a věřím, že všichni, kdo v sobě nemají čtyři piva, tak tuhle nadanou, i když pomalou (pomalá = nudná = blbá) vypravěčku normální čtenáři (a věřím že i čtenářky) pošlou rovnou do prdele.
Petro, ber můj komentář jen jako doplňující a přívětivou esej k tvému textu, kde bohužel musíš popisovat dílo té kozy a navíc tak politicky korektními (kravskými) slůvky.
P.S. Pomalá dle tebe není nudná a neumějící, osvobození zabíjející cigoši jsou jen hošíci kteří omylem znásilnili a skoro ubili kluka ze školy, upíři jsou cool a voní jim zahnilá krev z huby (četla jsi někdy o upírovi z Twighlit ziggy, kterej by si čistil své sexuální smradaláky?) Čichla si někdy k někomu, komu normálně hnusně smrdí z huby? A autorka taky? Miluju tyhle příspěvky a celou FP. Už chápu, co je smysl života. (Monthy Pythonův létající cirkus, což dle tónu tvé recenze jistě znáš nazpaměť.
Tvůj
Jiří Walker Procházka
P.S. Píšou mi lidi z branže, abych se nezahazoval takovýmhle hnojem a sračkama a nebo to aspoň nepodepisoval svým jménem, ale v tomhle případě byl adrenalin ( a ztopoření) silnější než jejich rady. Seš prima holka, Petro (pokud tedy jsi fakt holka a ne nadrženej buzík na vlkodlaky… A nebo skrytej recesista – v tom případě ti gratuluji.)
To je teda fakt libový…
to Jwp
JWP zakážeme psát komentáře v pozdních nočních hodinách…
JWP, fakt to byly jen čtyři piva? Neproložil jste je tak třema práskama? Můj kámoš ze střední psal přesně takhle nesouvisle, když byl zhulenej…
jwp
Já takhle zhuleně píšu furt :), Passo, i když mám jen 4 piva….
A na druhou stranu jsem si řekl – hergot, kdy už se konečně někdo ozve a sdělí lidem, že červená knihovna do naší branže SFFH nepatří :))
Jinak snad je zřetelné, že recenzi jako takovou chválím, jen objekt, o němž píše, mi připadá legrační… A Petra, jak už jsem napsal je určitě fajn holka.
jwp
jwp – Těžký případ osobnostní poruchy.
ehm
Inu, ve škole na mě celé tři roky místní literární odborníci koukali skrz prsty, když občas vyplynulo na povrch, že čtu fantastiku (= bez výjimky děsnej brak, do Literatury nepatří). Teď ještě navíc vyplývá na povrch, že čtu i romantickou fantastiku PRO DĚTI (= bez výjimky děsnej brak, do Literatury nepatří), takže na mě skrz prsty začnou koukat i scifisti. A jo, docela jsem si zvykla 😀
Oni někteří si myslí, že fantastika může mít různé přívlastky (historická, akční, military atd.), ale “romantická”, to prostě odmítají přijmout. Přitom se tomuto žánru tak daří.
A nechápu, proč někdo jako JWP vůbec čte recenzi na knihu, o které předem ví, že by ji nečetl. Taky nečtu recenze na knihy JWP.
Sorry, ale prostě jsem v tom Petru nemohla nechat, navíc jsem z té knihy byla nadšenější než ona.
Prostě bych byla ráda, kdyby ostatní respektovali, že tu čtenářská skupina pro tenhle druh fantastiky existuje, a tudíž chce číst na knihy i recenze, a neryli do nás. Taky neryju do žánrů, které nečtu, ať si každý čte, co se mu líbí. 🙂
No jo
Petro, třikrát jsem tě pochválil, tak nevím, jak to ještě napsat jinak.
Vysvětlím jednu věc – romantika mi vůbec není cizí, a to ani při vlastním psaní (teda, není to moc časté…) , ale pokud zůstaneme u ženských autorek, tak Neomillnerová, Kadlečková, Šrámková, Vrbenská apod. jsou rozhodně autorky, které se nevyhýbají vztahům i silným hrdinkám a silným emocím.
Cejtí krucinál někdo jiný ten rozdíl mezi romantikou a červenou knihovnou? Nebo jsem na světě fakt poslední, kdo si myslí že te je jako nebe a dudy?
Satane – tos ještě nazval dobře 🙂
(Ale zase na druhou stranu, kde si vedle conů takhle příjemně poplkáme, že jo….
Renča: děkuju. Tohle je i můj názor a taky bych si přála, aby to lidi respektovali, jenže… tohle je asi předem prohraný boj :/
jwp: V pohodě, pochopila jsem.
Jde ale o to, že tahle a jí podobné knihy spadají do kategorie pro mladší čtenářky a já nevím jak vy, ale mít třináctiletou dceru, tak jí rozhodně Neomillnerovou do ruky nedám. Ostatně, Neomillnerovou vůbec nemusím (a na stříbrných análník kolících pro upíry taky nic moc romantického nevidím), a chodím se snad vylévat pod její knížky, že mi připadají “děsně směšný”? Ne, nepletu se do toho a nechám to jejich čtenářům.
On rozdíl mezi ženskými autorkami, co se romantickým vztahům nevyhýbají a mezi autorkami, které se na ně vyloženě zaměřují, je, ale stejně to není důvod se rozčilovat, že tyhle prvoplánově romantické knížky do fantastiky nepatří. Je mi jasný, že vy to nepochopíte, ale mladé holky povětšinou dívčí románky číst chtějí, a i když mnohé z nich jsou škváry, tak konkrétně Stiefvaterová píše imho velmi přijatelně.
Nikdo si nemyslí, že je to nějak hodnotná literatura (včetně slečen, co to čtou), akorát je mi líto, že u kdejaké bezmyšlenkovité rubačky si spousta lidí učůrává blahem, jakej je to boží pulp a řezničina, a u romanťárny pro patnáctileté holky, která je v podstatě hodnotně a inteligenčně v úplně stejné kategorii, si zase všichni honí triko řečma o husičkách autorkách a čtenářkách.
Neomillnerová
Neomillnerová – Také smutný případ. Nevyrovnaná osobnost, parafylitická, se sklony k exhibicionismu. Dosud nevymaněna z pubertálního vzdoru.
Šmarjá, ordog je zpátky :-))
Petro
V podstatě máš pravdu, Petro. Já už i tu fantastiku v těchhle vašich příbězích beru, vysvětlila jsi mi to – je fakt, že kluk od malička začínal Asterixama, Foglarovkama, klasickým Heinlainem (a jeho dobroružnými sci-fárnami pro mládež :), taky jsme mu nenutil Vojnu a mír (teď, si ji přečetl sám :).
Mě stejně ženský vždycky ukecaj, že já se do takovejch prohranejch debat vůbec pouštím 🙂
jwp
Já bych se někdy strašně ráda dočetla romantiky z pera JWP podle jeho gusta. Taková Komtesa Andrea z JFK se teda stará v příběhu o všechno možné, jenom ne o romanci. JWP, zkuste to, myslm, že by to pro Vás byla výzva… napsat ještě méně romantickou romanci než Neomillnerová.
Já si tedy myslím, že v mých příbězích je romantiky až dost 🙂 Takovej Torge je prakticky kontinuálně zamilovanej 🙂
Jirko a ty ty holky nezlob, nebo si to v pátek vyřídíme 🙂
Petro (upíří)
Auuu!
(Ale pivo si můžu dát, ne? Aspoň 8… prosím.)
Passo
Super nápad, Passo, ale jen poznámku:
teď mi v létě vyjdou povídky, a v jedný je milenecký pár, jenže před koncem skladník František ubije svou lásku z práce železným pajcrem a hodí ji do drtiče odpadků…
Ale na začátku se fakt maj rádi (tedy, trochu…)
(Neprozrazuji konec, pointa je až na konci.)
A nebo zkusím napsat něco fakt hodně romantickýho, ale to se musím ponořit hluboko do mého bezcitného, ztvrdlého, kouřem ošlehaného srdečního svalu…
Doufám, že výsledkem ponořování do srdečního svalu nebude romantické pojednání o kardiostimulátoru.
:)))
ano,Passo, takový malý romantický kyberpunk o implantátu mému srdci nejbližším…
pár poznámek
Začínám se upřímně děsit, co jsem si vybral k recenzování. No uvidíme.
To jwp: vyjadřovat se k čemukoli pod vlivem je leda pro ostudu – tu vaši samozřejmě. Jasně, hustoborci z 9.A ZŠ tohle dělají furt…ale ve vašem věku a zkušenostech?
To Neomillnerová: permanentní zamilovanost není permanentní nadrženost. Mám dojem, že romantika je něco víc než jen bezuzdé šukání.
Kvalitní Literatura
jwp: Kdykoliv čtu podobně geniální výplod, nemohu nevzpomenout článek Filipa Sklenáře (budiž tomu pošukovi země lehká), stěžující si na “Kulhánkovy Vládce strachu”:http://blisty.cz/art/24972.html. Zdá se mi to, nebo má váš příspěvek s tímto výtvorem dost společného?
Každopádně děkuji za diskuzi, rozhodně pobavila. Petra Neomi: Ty píšeš „romantiku“ pro odrostlé singles, ne?:))
ad romantika a romance
Zas na druhé straně, ačkoliv sama používám červenou knihovnu jenom jako podklad pohovky, nejsem apriori vůči jejímu použití ve fantasy. Takové patnáctileté holce daleko víc prospěje, když ji literární postava bude nabádat, aby se sexem počkala nad zákonnou hranici, než kdyby četla romantiku dle JWP gusta a dověděla se, že před sexem je lepší dptyčného svázat a po něm podřezat:-D
no a vida
Myslím, že počtem komentářů už doháníme Akademii, lepší pí,ár si tato kniha a recenze na ni nemohl přát. Děkuji všem za spolupráci.
Váš romantik JWP 🙂
Tak ze debata poslouzila veci? od kedy Prochazko propagujes i Kadleckovou i cervenou knihovnu?
ad počet komentářů
No, negativní reklama je sice také reklama, ale nevím, jestli si po přečtení této debaty knížku někdo koupí. Takže ona to není ani tak propagace, jako spíše likvidace.
To hintzu: s tím Sklenářem jsi mocně zaskóroval =)
To kingdom: bacha, JWP skutečně propaguje červenou knihovnu – tedy texty, ve kterých krev a jiné tkáně lidského těla stříkají až na čtenáře.
to Hinzu
Kdepak, já píšu romantiku pro ty, co jsou v partnerském vztahu už přes deset let. 😉 Pro ty je nezakomplexovaný a vždy připravený zaklínač, nebo dáma, co nechce dlouhodobý vztah splněním jejich erotických tužeb.
Ovšem třináctky to samozřejmě čtou taky, doufám, že jsou pro ně mé životní zkušenosti poučením 🙂
kingdom
Acidburn – ver tomu, ze naopak toto vybudi mlade ctenarky ke nakupu, vuci nelitostnemu svetu. Vis, kolik lidi kupuje toho wiwega?
anonym
Anonym jsem samozřejmě já 🙂
A ještě k Acidburnovi…. láska se může projevovat i jinak, než vzdycháním při měsíci. “You never walk alone”, to je taky láska, minimálně pro určitý druh lidí. 🙂
Pavla
Nevím, co řešíte? Prostě se za posledních asi dvacet let zjistilo, že ani fialové harlekýmy se už neprodávají dobře, tak aurotky pro pipiny přesedlaly na žánr fantasy. A čtenářky si náhle připadají mnohem lépe. Už nečtou jen blbou červenou knihovnu, jakési trapné vlhké sny autorek, nyní mají čtenářky dojem, že čtou romantické fantasy. :-))))))
No, já si hlavně myslím, že lidé by neměli mít komplex, ať už čtou pulp jakéhokoli druhu. Vyvražďovačka, nebo limonáda, obojí má právo na život, podkud to lidé kupují. Navím tohle je docela slušně napsané (první díl jsem recenzovala), jen hodně naivní a ne vždycky logické.
2 JPW:
Ehm. Ehm. A ještě jednou EHM.
Mrazení a Váhání jsou cokoli jiného než můj šálek čaje – JE to červená knihovna -, ale (kupodivu!) je to… dobré. Hodně dobré, že se do toho je schopná začít i čtenářka zbožňující Hvězdnou pěchotu a Stmívání protrpěla cca do čtvrtiny, než jím začala v zájmu zachování psychického zdraví pouze listovat.
V tomhle případě pomalost fakt neznamená nudnost.
Na rozdíl od Neomillnerové to na té romantice (klasické romantice) fakt staví – nic proti Moire, Lottě a Tině, jejich partnerům a spol., ale jejich příběhy mi přijdou spíš postavené na tom, že život je kurtizána. Mrazení a Váhání je někde jinde a jestli si něco ze současných “romantických fantasy” fakt nezaslouží podobná prohlášení jako byl úvodní komentář, tak zrovna tyto dvě knížky.
to Pavla
jestli si pokládáte rovnítko mezi romantiku a červenou knihovnu, tak je jasné, že se není o čem bavit, to pak psal podle vás “červenou knihovnu” kdekdo, včetně Shakespeara asi.
to Pavla
Obávám se, že jestli se zrovna tyhle dvě knihy dají označit za vlhký sen, tak snad jen cudné, realitou nepoznamenané klášterní schovanky. 😉
Mimochodem, nikdo vás nenutí tohle číst (mě k tomu dohnalo recenzování pro jiný webzin a momentální záchvat masochismu – aby se ukázalo, že to není tak zlé, jak jsem po znovunabytí smyslů očekávala)
díky Elinor
Jsem ráda, že Elinor napsala svůj komentář, protože Mrazení patří mezi všemi těmi knihami o vlkodlacích a upírech, které teď vycházejí, ke špičce. Tím netvrdím, že je to vysoká literatura, jen že to převyšuje ostatní balast.
Ostatně, bylo by fajn, kdyby komentáře ke knihám psali lidi, kteří ty knihy četli, pak by ta diskuze byla o něčem.
To Renča a ostatní čtenářky “new harlekýnů”
Já měla vždy ráda fantasy, scifi a taky romantiku. Ale prostě to, co se tady dnes nabízí nepatří mezi fantasy a scifi. Jsou to jen velice slabé harlekýny a v rámci prodeje se vydávají za něco jiného.
I na stránkách Pevnosti se vlastně objevují jen tyhle slaboučké knížky pro ženy v domácnosti, ale hlavně ať to má zuby a klepeta a nechová se to jako skutečný upír nebo vlkodlak. Prostě zbytečný balast.
romantická fantasy
Nechápu, co tady řešíte. Ať se vám to líbí nebo ne, podle definice fantasy se sem prostě řadí literatura s nadpřirozenými bytostmi, magií atd. Že příběh kniha moc nemá a točí se jen okolo romantiky na tom nic nemění. Dohadovat se můžeme leda o tom, jestli za přečtení stojí nebo ne…
Jak už tady někdo psal, nebylo by moc spravedlivé tenhle subžánr ignorovat, když sem běžně řadíme kdejakou akčňárnu, která se zrovna košatým příběhem taky moc chlubit nemůže.
Než někdo můj názor zazdí tím, že co jiného čekat od “čtenářek new harlekýnů”, tak romantickou fantasy nečtu skoro vůbec, osobně holduju historické a urban fantasy a military sci-fi.
2 Pavla:
Sice “new harlequiny” čtu jen v míře nezbytně nutné pro to, abych měla v rámci celé fantastiky přehled (protože ANO, díky přítomnosti fantastických prvků typu vlkodlaci, upíři, čarodějnice… je romantická fantasy součást fantasy a recenzent by měl vědět, co je to zač, co je pro to typické a mít i osobní zkušenosti, protože když mu tohle nadělení přistane na stole, čeká se, že bude schopný si udělat obrázek, jak si ta knížka vede v rámci svého šuplíčku), ale stejně zareaguju.
**Co je to, sakra, skutečný upír nebo vlkodlak, a jak se to chová?** xD – co si tak vybavuju, ony ty představy jsou hodně nejednoznačné i ve chvíli, kdy jde člověk po folklóru, nejrůznějších historkách a starších knížkách.
U vlkodlaků konkrétně je pěkné rozpětí od krvelačných bestií po tradiční protivníky zlých čarodějnic. A mezi tím jedna vcelku pěkná historka o (myslím, že bretaňském) rytíři, který žil vcelku normálním způsobem, jenom občas záhadně zmizel a žil ve vlčí podobě v lese. Což když zjistila jeho manželka, tak využila toho, aby se ho zbavila a vzala si jiného. Dotyčný každopádně strávil několik let ve vlčí kůži, napřed pobíháním po lesích, pak na královském dvoře jako domácí zvířátko… a pak se naskytla situace, kdy se mohl svojí ex pomstít a získat zpátky svoji podobu.
Neříkám, že ta historka není neuvěřitelně nudná, ale i takhle si lidé vlkodlaky představovali. 🙂
P.S.: V romantické fantasy najdeš leccos, dost často nefalšovaný horor vedoucí k situacím, kdy čtenář s kvílením zaklapává knihu a jímá jej touha prchat. Sice je spíš než na “ženy v domácnosti” (které doporučuji nepodceňovat, několik jich znám a k romantické literatuře jako takové chovají hoooodně velkou nedůvěru 😉 ) cílený na slečny v pubertě holdující vzedmutým emocím (dost tomu napomáhá i volba hrdinek a jejich problémů, spíš pseudoproblémů), na výsledku to však většinou nic nemění.
Ale proč se nad tímto subžánrem a jeho horšími kousky rozhořčuješ pod recenzí u knihy, která je jiné… ehm… váhové kategorie? Tohle je důvod, proč reaguji bránícím způsobem. Ta kniha NENÍ “harlequinská” a pokud jde o míru “vzepjaté romantiky”, je příčetnější než většina věcí, co jsem zatím v subžánru romantické literatury (nejen fantasy) četla.
Ta Elinořina poznámka o rozpětí vlkodlaků je celkem správná. Třeba v takovém Japonsku by se nad naším “běžným” konceptem vlkodlaka strašně nasmáli.
Mně zas přijde směšný jejich jezevcodlak, který si rád dělá srandu z lodníků tím, že se proměňuje za falešné přístavní sloupy:)))
Každopádně je zbytečné pouštět se do bratro a sestrovražedných bitev v situaci, kdy je valná část českých nakladatelství ohrožena zvýšením dph a fantastika tu, na rozdíl od zahraničí, mainstream obchází obloukem.
To Petra Neomi
To JWP
Jen je nechte, aspoň máme čím vyhánět v knihkupectví zlobivé zákazníky 🙂
A Elinor děkuji za folklórovou vložku. Víme co jsou upíři a vlkodlaci. Ví to i ostatní?
Já jen, že tahle kniha není bezduchej blábol, i když jednička byla lepší. Ale proboha už by těch romanťáren nemuselo vycházet tolik. Nechal jsem jim celou polici v novinkách a už se roztahujou vedle Sapkáče a Červenáka 🙂 Chudák Baltimore, ten je obklíčenej úplně 😀