V říši vlka – Tulák 2 – dotisk – GEMMELL David

Obě knihy patří do Drenajského cyklu, podle mého mínění toho nejlepšího, co z Gemmellova díla u nás zatím vyšlo. Hlavní postavou obou je nájemný vrah a zabiják přezdívaný Tulák. Je ve svém oboru nejlepší, ale nemá žádné přátele a stará se jen o sebe. To se ale změní, když z rozmaru ochrání mnicha Dardaliona. Spolu pak zachrání ženu Danjal a několik dětí. Jejich doprovodem a dopravením Bronzové zbroje generálu Egelovi se Tulák pokouší napravit něco z toho, co spáchal. Postupně se mění, ale zabiják v něm zůstává dál.

Tulákův osud se prolíná s osudem Karnaka, ctižádostivého charismatického generála, jenž brání Purdol proti obležení generála Kaema. Ač se Tulákovi postaví spousty nepřátel – Kaem, jeho vojáci, Krvavé bratrstvo, Nadirové i vlkodlaci –skoro neporazitelná stvoření magie, on jde za svým cílem. Nic ho nemůže zastavit.

V říši vlka děj pokračuje o několik let později. Tulák zestárnul a Danjal po létech šťastného života zemřela. On sám vychovává Miriel, druhou ze zachráněných dívek. Její sestra se zabije při útěku před Bodalenem, synem Karnaka. Karnak, ze strachu před Tulákovou pomstou, se ho pokouší nechat zabít. Tím ale z klidného a spokojeného muže vybudí znovu zabijáka.  Ovšem jeho hlavním protivníkem je ale čaroděj Žu Čao, který nad Bodalenem drží ochrannou ruku, přičemž poštvává do války Drenaj s Vagrií a Gothirem.

Svět Drenaje je krutý a krvavý. Mírových let je tu málo, věčně zuří nějaké války. Z mužů se stávají válečníci a z mnoha i bestie. Život je těžký a ukrutnosti jsou páchány na každém kroku. A přesto se někteří postaví zlu, i když jejich naděje na vítězství je prakticky nulová. A když se jim podaří vyhrát, vítězství má pachuť hořkosti.

Stejně tak jako celý svět i magie je temná a krvavá. A zatímco zastánci dobra, Třicítka, užívají jen své vrozené schopnosti a spotřebovávají svou energii, temná strana musí prolévat krev, aby si zajistila kouzelnou moc. (viz. Krvavé bratrstvo)

Tulák se ovšem z výčtu Gemmellových hrdinů trochu liší. Je to člověk, který díky osobní tragédii klesl až na samé dno. Tvrdý muž, jenž dělal hrozné věci, žádný hrdina mající spravedlivý důvod k trestání zla. Přesto ho Gemmell nesoudí. Nechá to udělat Tuláka samotného. A ten si nic neodpustí.

Dardalion mu umožnil, aby sebe viděl jinýma očima. A protože si ho Tulák připustil k tělu, musí za to pykat. To, že se snaží vrátit Bronzovou zbroj, je jeho jakýmsi pokáním. Nedoufá, že přežije. Ale kdyby se nestal takovým zabijákem, jak by mohl splnit tento úkol? Takže je v tom možná nevinně.

 Na rozdíl třeba od Drusse se Tulák více spoléhá na svou chytrost a mazanost, podle mě je jeho IQ mnohem vyšší než u obdobných postav. Využívá také znalosti psychologie svých protivníků. Není to muž velkých bitev, i když i těch se účastní. Bije se nejraději sám a tehdy je nejlepší. A zatímco Druss je nepřemožitelný především svou přítomností, u Tuláka je tomu právě naopak. Využívá strachu svých nepřátel, aby je nechal „vařit se ve své vlastní šťávě“. A pak znenadání udeří. Ale jeho největší předností je, že nelpí na svém životě. Jeho protivníci se snaží nejprve zůstat naživu a pak až vykonat úkol. U Tuláka je tomu přesně naopak. Proto se pouští do zdánlivě nesplnitelných úkolů a vykonává je s klidem a odvahou. Nemá se čeho bát.

V obou knihách se objevují oblíbené motivy pana Gemmella. Jedním z nejsilnějších boj v obležení, kdy hrstka mužů vzdoruje mnohonásobné přesile. (Purdol, obléhání Nadirů v Měsíčních horách.) Obránci ví, že nemají prakticky naději na vítězství, ale přesto se nevzdávají. Bojují proto, že to pokládají za správné. Právě v takových vypjatých situacích se ukazuje, co v člověku vlastně je. Autor, mimo hlavních hrdinů, se zaměří na několik menších postav a sleduje jejich přerod v opravdové bojovníky, kteří se nebojí umřít za svou věc. A v naprosté většině případů je nechává skutečně umřít.

Jiným oblíbeným námětem je přerod záporáka v kladného hrdinu, ovšem za cenu jeho smrti. Viz. Durmast, pěkná krysa a zrádce beroucí ohled jen sám na sebe. Přesto nakonec jeho zásluhou je zbroj vyzvednuta a on sám umírá při ochraně Tuláka. Protože i v tom nejhorším z lidí je touha udělat něco správného, něco velikého, něco, co je větší než jeho život..

Také Třicítka, stvořená Dardalionem jako řád bojovných mnichů, se objevuje ve více Gemmellových knihách. A Pramen, jakýsi bůh či mocnost, také prochází většinou z jeho děl. Je to náboženství dobra poněkud podobné ryzímu křesťanství. Ale pro tápající v krutém světě, jako je Dardalion a jemu podobní, kteří se chtějí bránit, je deprimující, když vidí kolik je kolem nich zla. A nemohou jen tak stát a nic nedělat. Proto vzniká Třicítka mnichů. Jejich cílem je bránit zlu a zemřít při tom v boji . Smrt má být jakýmsi pokáním za to, že nejsou dost silní, aby se řídili jen láskou ke všem tvorům.

Nikdy si nejsou jisti, jestli je jejich počin správný a odpovídá vůli Pramene. Také zde je patrný vývoj. První Třicítka bojovala pouze v duchovní rovině. Druhá už je cvičena i v boji se zbraněmi světskými.

Ve svých příbězích autor rovněž vykresluje i pozadí jednotlivých činů. Ukazuje bez servítků a idealizace moc a zvůli, neschopnost, egoizmus, bezmoc i  nenávist. Obzvláště ta poslední je většinou motorem, kterým se Drenaj mění. Typickou ukázkou je Karnak, charismatický generál toužící po moci za každou cenu. Přesto ho nelze jen tak odsoudit, protože i on má svá traumata, jenž pohánějí jeho ctižádostivost až za hranice únosnosti. A takových lidí jsou příběhy plné. Každý má své noční můry.

Gemmellovy knihy mají takovou zvláštní tragickou příchuť. Čtenář má hned od počátku pocit, že to s jeho oblíbenci nedopadne dobře. A přestože doufá, má nakonec smůlu. Jestli nezemře hlavní hrdina, pomřou mu jeho blízcí. (Přímo nesnáším, když Gemmella dočtu, oddechnu si a na konci je doslov třeba – Za pět let napadnou Drenaj Nadirové a XXX zemře v boji. YYY už nikdy nepotká.)

I přes stejně pochmurnou atmosféru jsou však i v tomto ohledu obě Tulákovy knihy výjimkou. Konce jsou pootevřené, takže čtenář může doufat, že jeho oblíbenec mrtev není a někde si poklidně žije.

Jen malé množství chyb se v textech ztratí, obzvláště když je tak napínavý jako tyto. Je třeba pochválit nakladatelství Návrat, že knihy překládá jedna překladatelka. Tím mají jednotný styl i názvosloví.

Obálky od pana Thiemeyera a Berniho nejsou nejhorší, ale přece jen mi k Gemmellovi mnohem více sedí Royo a jeho kresby. Zdá se mi, že Royo mnohem lépe dokáže vystihnout pochmurnou atmosféru Gemmellových příběhů.