V moci temnoty – Kvapilová Eliška

Po dvou knihách od Miroslava Žambocha a jedné od bratrů Strugackých je dalším počinem nakladatelství Triton v edici Miniknihy novela Elišky Kvapilové V moci temnoty. Jediná nakladatelem uváděná informace o knize je na jeho webových stránkách – že jde o povídku začínající autorky. Ale jestli jde o scifi, fantasy, či snad horor, tak to se už čtenář nikde nedozví. Ani na knize samotné. Tato prodejní politika, se kterou se čtenář sem tam setkává, je pro mne dost nepochopitelná. Pro kterou cílovou skupinu jsou takové výtisky vlastně určeny?

Ale zpět ke knížce. I když jsem nejprve přece jen očekával horor hlavně díky vydařené obálce s hororovým tématem, jedná se o fantasy. Autorka nás zavádí do říše Sybhan, kterou ničí síly temnoty království Whore, vedené černokněžníkem Dal-Haggem. Tady autorka nechala své představivosti volnou ruku a kousky Sybhanu ničeného temnotou opravdu velmi umně vykresluje. Popisy zdevastované země plné smrdutých bažin a častých (možná až moc častých) hustých jedovatých mlh, ze kterých ční jen mrtvé větve stromů, celkem sugestivně navodila atmosféru zmaru a smrti. Jedinou a poslední nadějí na záchranu je mladý čaroděj Taphan, jenž se po smrti svého otce společně s jeho drakem Holdunem vydává hledat IriaSur, jedince, který jediný je schopen zničit zlo pomocí Modrého draka. IriaSur se nachází na jiném světě, do něhož se lze dostat pouze přes přechod KeoLyx. Už zde je vidět, že autorka má velkou zálibu v tradičně „netradičních“ jménech osob i zemí, které se tak často vyskytují ve fantasy románech. Přehršel jmen, která se najednou na čtenáře nahrnou na několika úvodních stránkách, působí značně nepřehledným dojmem. I přes epickou popisnost jsem přece jen měl problémy zapamatovat si kdo je kdo, co je co. K tomu ještě autorka zapracovala na zdejší fauně, kterou si ve většině případů vymyslela sama. Snažila se tím asi vymanit z obvyklých stereotypů draků, obrů, skřetů a jiných magických bytostí. To může některé čtenáře nadchnout, některé ne.

Po dramatickém průchodu branou KeoLyx se děj dostává na pobřeží… Austrálie. Cesta totiž hrdiny zavedla na naši planetu v dnešní době, a tak se z původně klasické fantasy žánrově dostáváme spíše k science fantasy. Osobně mi to ale připadalo jako rušivý element. Od popisu prostředí a děje čisté fantasy se najednou dostanete mezi mrakodrapy a letoviska v Austrálii. To možná není až tak netradiční prvek, ale v kombinaci s leteckými souboji draků a místní policejní vrtulníkové letky, které vypadají jako vystřižené z nové verze amerického filmu Godzilla, mi celý děj najednou připadá  komický, možná až parodií na fantasy. Do děje ještě nešťastnou náhodou vnikne australská archeoložka Gina, která se spolu s našimi hrdiny dostane přes KeoLyx zpátky na Sybhan. A po velkém boji Dobra se Zlem vítězí…

Eliška Kvapilová vytvořila s ohledem na fakt, že jde o její prvotinu, pozoruhodné dílko. Děj má hlavu a patu a některé moje výhrady možná pramení z toho, že nejsem žádný hard fanda fantasy. Vymyslela příběh, jenž by v rukou takových pisatelů, jakými jsou např. Turtledove či Feist, vydal na pěkně rozsáhlou tetralogii (aspoň). Její výkon stojí za zmínku, což dokazuje fakt, že jsem knížku dobrovolně a bez nátlaku přečetl od začátku do konce. A protože mám knihy tohoto žánru de facto zadarmo, s klidným svědomím ty neznámé „odhazuji do kouta“, pokud mě děj nezaujme na prvních pěti až deseti stranách. Což se tentokrát nepřihodilo.