Proč stojí lidi frontu do socialistického pekla? Nemají tam vidle, ani olej, ani kotle… Starší čtenáři zažili, mladší znají socialismus jen z vyprávění. Přesto si představte, jak by v takovém prostředí mohl žít upír. Nebo raději ne, ukázkově to už totiž předvedl někdo za nás, Andrzej Pilipiuk.
 |
Muselo k tomu dojít. Andrzej Pilipiuk se rozhodl, že si to jednou a provždy vyříká s upíry. Sám se k tomu v doslovu knihy přiznává a z celého textu je jeho záměr víc než jasně patrný. Upír z činžáku je perfektní ukázkou antiupířího románu.
Pilipiuk vzal mytické krvesajné postavy a vložil je do světa, jehož materialistická filosofie a ideologie jejich existenci absolutně popírá a odmítá přiznat. Mnozí už vytušili, že se jedná o dobu reálného socialismu v 80. letech v Polsku.
Část čtenářů tuto dobu nemůže pamatovat, ale Pilipiuk vytvořil jednoduchou fresku zpuchřelého státního zřízení, které jakkoliv se zdá bizardní, čtenář z něj uvěří každé slovo. Není toaleťák, loupou se omítky, stroje v továrnách z dob carského Ruska udržují při životě každý den, fabriky jedou na tři směny a nejtvrdší valutou je dolar či západoněmecká marka, kterou se dá platit v Tuzexu. Tam lze koupit pochutiny nejvyšší zahraniční kvality, třeba čaj. Kdo jen trochu vystrčí hlavu z davu, po něm skočí StB. Přesně do téhle doby zasadil upíra – bytost tajemnou, silnou, drsnou, elegantní, bohatou, obávanou a maximálním způsobem sexy.
Pilipiukovi upíři tedy chodí na osm hodin do práce, bydlí v 2+1 v paneláku a zvesela je pronásleduje StB. Každý z autorů, který píše o upírech, se snaží nějakým způsobem posunout jejich mýtus a udělat „své“ originální postavy. Tohle Pilipiuk neřeší. Do své knihy si splácal upíra tím, co bylo po ruce a co se mu hodilo. Spoustu věcí neřeší, prostě tak jsou. Čímž samozřejmě úspěšně bortí novodobé upírské mýty. Jeho upíři nejsou silní, nedovedou se proměnit v netopýry a co je nejdůležitější, nemají pohlavní pud. Od dob Stokerova Drákuly je toto prakticky první kniha, kde upíři nesouloží! I když by chtěli.
Ústřední postava knihy Manka je osmnáctiletá holka, kterou autor vykreslil dokonale. V hlavě má půl napůl piliny/hormony a shodou okolností se stane upírkou. Jejím prostřednictvím autor útočí na baštu klasického moderního upírství. Mladá dívka vychovaná béčkovými horory a knihami se snaží chovat jako ten „fakt cool upír“ z televize, ale naráží na problémy s vlastním omezením, ale také na omezení vyplývající z reálného socialismu. Manka je ta, která se snaží chovat jako upír, kterého známe dnes, ale prostě jí to nejde a ani to není možné. Právě na tomto kontrastu staví autor podstatu svého díla.
Kromě toho až vulgárním způsobem kope do Twillight. Upír z činžáku celou dobu balancuje na hranici laciné parodie a geniálního vtípku, ovšem některými výlevy si autor devalvuje svoje dílo, ačkoliv je to v tu chvíli docela legrace.
Pilipiuk vystavil knihu z několika na sebe navazujících, ale uzavřených povídek. Sice je v nich znát jistá dějová posloupnost, ale není tak markantní, aby se kniha dala považovat za román.
V textu se objevují autorovy oblíbené motivy, postupy a rekvizity. Humor, gag, vtípek, narážka, glosa nebo satira a ironie se objevují prakticky na každé stránce přesně v tak odlehčené podobě, jak to Pilipiuk umí. Píše s nenuceností a radostí z díla, takže i jeho text je lehký, dobře a rychle se čte a pobaví a potěší. Kvalita textů ale není přehnaně závratná. Vždy jde o ryze lineární povídku s občas recyklovaným motivem, originálním prostředím, dobře vykreslenými postavami.
Upír z činžáku se povedl. Splnil přesně to, co autor chtěl – vrazil facku upířími mýtu, uspokojil autora, který se ze své nechuti mohl vypsat, i spoustu čtenářů, kteří si budou moci užít veselou, řemeslně dobře zpracovanou knížku pro zasmání, od které víc čekat nelze.
A objeví se tam i Jakub Vandrovec!
Dcera komunistického funkcionáře Manka se po sebevraždě probudí v hrobce. Domnívá se, že byla omylem pohřbena zaživa, při návratu domů však před ní všichni prchají. Příslušník varšavské komunity upírů jí vysvětlí, že se stala jednou z nich. Připojí se tedy k nim a prožívá polskou realitu sklonku socialismu se všemi jeho zádrhely (nedostatek zboží včetně česneku proti upírům, estébáci, veksláci, komunistická ideologie atd.) z druhé strany životní barikády. Do děje zasáhne i oživlá mumie staroegyptského kněze, nekromanti a vlkodlaci, mihne se i zarputilý bojovník proti zlu Jakub Vandrovec… Jak je u Andrzeje Pilipiuka obvyklé, nechybí značná dávka drsného humoru. Ač kolem řádí socialismus a ateismus, všichni upíři – od šlechtice až po komunistu – drží spolu jako jedna rodina. Je až neuvěřitelné, co všechno se může dít za kulisami zdánlivě běžného městského života, ale nebojte, tahle kniha vám to osvětlí. (anotace)
- Autor: Andrzej Pilipiuk
- Překlad: Pavel Weige
- Série: –
- Forma: paperback
- Počet stran: 296
- Cena: 269 Kč (v našem e-shopu již za 229 Kč)
- Vydal: Talpress, 2012
Četli jste tuto knihu? Nezapomeňte ji u nás ohvězdičkovat a napsat k ní komentář.
Lukáš Vaníček (redaktor)
lukas.vanicek@fantasyplanet.cz
Upíři za bolševika
Já bych tak nějak předpokládal, že skupina “upíři za bolševika” bude mít výrazný překryv se skupinou “vysoké stranické kádry”. Přece jenom, nesmrtelní jaksi přirozene gravitují k vlivným mocenským pozicím, a dávalo by to smysl zvlášť za bolševika, kdy se běžný občan o politiku prakticky nestaral a kontinuita moci byla zaručena. Stranické čistky si potom můžeme snadno vyložit jako roztržky mezi upířími klany. 😉
Každopádně Laserovcům patří za Pilipiuka ohromný dík. Není to žádná vysoká literatura, ale má to ohromně blízko ke kvalitní zábavě.
Re: Upíři za bolševika
Ohromný dík za ohromný dík. Těší nás, že můžeme českým čtenářům přinést každý rok tolik zajímavých a čtivých titulů. Nikdy bychom to ale nedokázali bez našich překladatelů, kteří svými bezúročnými půjčkami drží naše nakladatelství nad vodou už bezmála dvě desítky let.
Auvajs… Obě paslova, na která jsem obzvlášť alergický (“bizardní” a “Drákula”), pohromadě v jednom textu…
Ad “Upíři za bolševika”: To spojení už tady bylo, v dávném románu Mate Dolence “Upír z Gorjanců”. Tam je hlavní upír byvším okresním funkcionářem (příběh vlastně začíná jeho pohřbem), o kterém se následně praví, že “pil lidem krev už za živa”. Taky má na náhrobku nádherně komunisticky-upírské heslo – BUDOUCNOST JE NAŠE.
prosímtě, tlustý zlý strýče, co ti vadí na slově bizardní? tvá nenávist vůči tomuto slovu je…bizardní. POvažuješ celý text, kde se objeví slovo bizardní za špatný, nebo jen slovo bizardní je pro tebe špatné? Pro bychom neměli slovo bizardní používat? Jak bizardní je slovo bizardní?
A co na to Drákula?
Tak fajn, bylo by stačilo podívat se do pravidel pravopisu, ale když po lopatě, tak po lopatě: Ve slově “bizardní” mi vadí to “d”, které tam nemá co dělat – původní francouzský tvar je “bizarre”, dokonce se to kdysi psalo i česky se dvěma “r”, nicméně pak si čeština jedno odpustila. Nikdy tam ale nepřidala “d”, protože neměla proč… (To až v posledních zhruba dvaceti letech se vyrojily spousty nedouků, kteří ho tam cpou. Byť přiznávám, že jsem to ke svému úžasu potkal i v jedné knize z let šedesátých; ale tehdy to byla fakt výjimka.)
A co se týče “Drákuly” – trvám na tom (a trvat nepřestanu), že Stokerův nejslavnější román se jmenuje “Dracula” a nikdy se jinak nejmenoval. Aspoň ne u nás; foneticky ať si to píšou Chorvati. (Nebo snad Srbové? Zkrátka ten jugoslávský národ, který sice píše latinkou, ale nakládá s ní, jako kdyby to byla azbuka.)
Leonarde, to bizarní uznávám, že je kravina, ale s Drákulou nemohu souhlasit. Uznávám sice, že originál vzešel ze Stokerova románu, a tedy minimálně ze slušnosti by měl být zachován správným spelling, jenže přijde mi, že postupně z Draculy vzešel nový mýtus, vyvinul ze ze starého slova, takže podle mě už je zcela legitimní psát Drákula jako označení nového mýtu, jako zastupující slovo pro nové upíra, protože to kompletně ztratilo odkaz na svůj původ (knihu) a stalo se pojmem samo o sobě – odkazuje už samo na sebe (simulakra třetího řádu se to nazývá, dokonalý produkt postmoderny)
to Lukáš
Já bych se za sebe přiklonil k mínění strýce Leonarda, když už se tady o tom bavíme. Osobně to cítím tak, že pokud použijeme formulace typu “od dob Stokerova Draculy” je záhodno psát to v původním, originálním znění, neboť odkazujeme na konkrétní titul, postavu a autora. Je to myslím podobné jako psát o Karlu Májovi nebo ještě spíš Vinetúovi (už jsem to taky viděl!). Pokud někde vidím Drákula, už si to automaticky nespojuju se Stokerem, ale čuju nějakou pofidérní lacinou variaci na dané téma. Varianta Drákula je pro mě tedy něco jako vedlejší nebo ještě spíš levobočná rodová linie 🙂
S tím zase (jakožto zatvrzelý staromilec) nemůžu moc souhlasit já, ale budiž – tak, jak to podáváš, v obecné rovině, jako synonymum pro upíra, “drákula” s malým “d”, to beru, byť to chápu jako termín s dehonestujícím přídechem. Ovšem s velkou iniciálou, nota bene hned za přídavným jménem “Stokerův”, to se nezlob, to budu prskat vždycky.
To předešlé ode mne je samozřejmě adresováno Lukášovi.
to Schramm – ha, měl jsem pravdu, bere se to jako simulakra, což na druhou stranu ze mě dělá ignoranta….hmmm…. čas na malou změnu slovníku
to Leonard – čímž jsem vlastně odpověděl i na Tvoji výtku 🙂