Unie ve zbrani – Forstchen William R.

Americký spisovatel William R. Forstchen patří stejně jako třeba Harry Turtledove do skupiny autorů, kteří využili svého vysokoškolského vzdělání v oboru historie k psaní svých fantastických příběhů. Dalším společným prvkem u obou jmenovaných autorů je fakt, že i když píšou dobře a pro čtenáře atraktivně, jejich dosavadní tvorba pro literární fantastiku nepřinesla mnoho nového. Do tohoto schématu zapadá i kniha „Unie ve zbrani“ (orig. Rally Cry).

       Jde o mnohokrát použitý příběh vojenské skupiny, která je vtáhnutá do tajemného meteorologického jevu (často to je silně zářící světelný tunel) a přenesena v prostoru nebo čase do jiné časoprostorové dimenze. Tam pak dochází ke střetům civilizací s různou kulturou. Takových příběhů známe mnoho hlavně z různých filmových verzí. Forstchen si pro tento román vybral  35.mainský pluk z časů války Jihu proti Severu a přenesl jej pomocí oblíbeného světelného tunelu na neznámou planetu. Autor se na ní opravdu vyhrál. Setkáte se zde z mnohými civilizacemi z různých dob z naší historie. Narazíte zde na Maye, Aztéky, Féničany a hlavně i na středověkou kulturu Rusů s jejich mužíky a bojary. Ale opravdovými vládci tohoto babylonského světa jsou původní obyvatelé Tugaři, obrovské inteligentní bytosti podobné člověku, které mají jednu zajímavou vlastnost, považují lidi za dobytek ke zkrmení.

        U jednoho z ruských sídel, Suzdalu, přistane zbloudilý mainský pluk vedený plukovníkem Andrew Keanem. Tento jednoruký velitel je skvělým příkladem amerického vojáka Unie, který je odhodlám pro ideu rovnoprávnosti zemřít za osvobození černochů z jižanského otroctví. A takových postav v jeho pluku je většina. Prostě spousta správných amerických hochů – yankeeů. Jak je tedy už jasné, americký patriotismus zase vyhrál na plné čáře. Celou tuto scenérii ještě podtrhuje naprostá naivita až debilita ruských obyvatel. Tohoto konfrontačního tématu, USA versus Rusko, se asi američtí autoři prostě jen tak rychle nevzdají.

     Samotný příběh se dá rozdělit na dvě části. První je válka yankeeů s ruskými bojary a druhá je válka všech proti společnému nepříteli – Tugarům. Hlavními hrdiny v bojích jsou samozřejmě Američané. Jejich disciplína, technika a taktika jsou pro tento svět něco zcela nového a hlavně neporazitelného. Ale kladné hrdiny najdete i u ostatních kultur, dokonce i u Tugarů. Ale válka není hlavní námět knihy. Ve velké míře tu jde o politikaření mezi jednotlivými frakcemi. Jediné co my tedy dost na příběhu vadí, je opravdu do krajních mezí vyhnaný předpoklad o dokonalosti americké životní filozofie. Na co amíci šáhnou, to se jim povede. Teď mne napadá, že jde o takové „rychlé šípy“ v unionistické uniformě. Jak celý příběh dopadne, je dost předvídatelné. Trochu Vám pomůže i předmluva nakladatelsví, která už teď slibuje  pokračování pod názvem „Unie navěky“. Když jsem už jednou zmiňoval Harryho  Turtledova, mohl bych „Unie ve zbrani“ připodobnit k Videssoskému cyklu o římských legiích a Krisposovy.
   

         Ale svůj hlavní cíl kniha splňuje bez výhrady. Jde tu přece o dobře napsaný napínavý příběh se spoustou různorodých postav, který kromě akčních epizod obsahuje i myšlenkově složitější příhody. A napsat takové příběhy Forstchen zaručeně umí. Nelze se tedy divit, že hromady čtenářů na AMAZON.COM hodnotili na 100%.

Na závěr ukázka z kulinářských pravidel milých Tugarů:
„Měsíční hostina byla jediná, kdy se pojídal chovný materiál, tak že necítil lítost. Samici (ženu) přitáhli pod zvláštní měsíční stůl, stolem jí prostrčili hlavu a upevnili na místě. Sám Alem měl tu čest, a jistými obratnými pohyby jí rychle přepiloval lebku.
         Křik oběti byl součástí obřadu, šaman je vykládal jako znamení pro příští měsíc. Když dopiloval, oběť stál žila a byla při vědomí, další dobré znamení. S hlasitým křupnutím bylo temeno odklopeno, objevil se mozek oběti a hodovníci kolem stolu zlatými lžícemi vybírali obsah, přičemž se dobytče ještě chabě zmítalo.“