Kráčí krajem. Oděna v kosti, oděna v slzy, v skřípot zubů a skřípání kol pohřebních vozíků. Vyzvala k tanci miliony a její stopa staletím je černá jako její jméno. Černá smrt. Mor. Po staletích zdánlivého míru opět vyzve své protivníky k tanci. K umrlčímu tanci…
Daniel Tučka patří k nastupující „strakovské“ generaci autorů. Což znamená, že i když publikoval i jinde, největší dopad mají jeho práce zveřejněné ve sbornících Žoldnéři fantazie. Jeho poznávacím znamením je cit pro propojení moderního světa s poměrně tradičním folklórem. Jeho monstra (v neutrálním slova smyslu) nepáchnou celuloidem současných krváků, ale mile šustí sebranými pohádkami Erbena a jemu podobných. Jeho texty tak ve výsledku fungují v jakémsi bezčasí. Což je příjemný paradox, který v debutovém románu nabývá i konkrétní podobu.
Umrlčí tanec totiž sleduje střet Scarlett, avatarky Černé smrti, a tajemného Hodináře. Ona musí chránit nálezce mocného prstenu, on musí zařídit nálezcovu smrt. Pokud uspěje Scarlett, následuje epidemie a smrt tisíců. Pokud zvítězí Hodinář, hra se bude opakovat po letech či staletích jinde a s jinými figurkami. Oba však nemohou zasahovat přímo, musí si zvolit své šampiony…
Jenže aby to nebylo tak jednoduché, kde jsou pravidla, tam jsou i podvody a nejrůznější kličky. A tak se tentokrát oněch dvanáct hodin mění v dvanáct dní a o nečekané zvraty a smrtící překvapení nebude nouze.
Onen časový limit, který se zde stává tak relativistickým, je ale jen jedním zhmotněním tučkovského bezčasí. Tím druhým je složení panteonu postav, kde vedle sebe koexistují obyvatelé moderního velkoměsta (ovšem zcela prosti mobilů, e-mailů a dalších „moderních“ ukazatelů – ty se paradoxně objeví v souvislosti s „reliktem“ z jiných časů), k životu přivedení svědci starých časů (například švédští vojáci z dob Třicetileté války) a nakonec bytosti, které kdysi byly lidmi, ale nyní už nejsou, a bytosti, které nikdy lidmi nebyly, ale nyní se tak už dovedou docela dobře chovat (či se jen adekvátně maskovat).
Mezi všemi vznikají křehké aliance a dochází k podrazům, které ženou vyprávění rychle vpřed, v rytmu neustále tikajících hodin orloje, jehož konstantou je středověký danse macabre. Vedle autorovy typické, výše naznačené atmosféry, kterou umocňuje střídání současných vulgarismů na straně nesmrtelných bytostí a poeticky archaických přirovnání na straně našich současníků (o jedné z postav se například dozvíme, že měla „oči plné deště“), je to právě bohatost hrdinů a jejich protivníků, co se sluší podtrhnout.
Větrná víla s francouzskými kořeny Meluzína, germánský vlkodlak bojující věrně za svou ideu (a založivší tak – a následně za to svými „vlasteneckými“ druhy potrestaný – nechvalně proslulé werewolfy), děsivá, i když trochu smutná mločí nestvůra Sileon, vampýří inkvizitor (autor slavného Kladiva na čarodějnice), mocná čarodějka s duší nevinné dívky, uherský magnát v exilu vládnoucí vlkodlakům… a poznámky o tureckých obrech či mongolských dracích. To vše potěší a vytváří opojný mix.
Stejně tak potěší dotažení ústředního motivu potýkání protichůdných sil coby tance (čímž ještě získává beztak působivá obálka v podání Tomáše Kučerovského). A body připišme i za závěrečné odhalení stran Hodináře (přesně v duchu starého pravidla o pušce visící na začátku povídku na stěně).
Umrlčí tanec je nepochybně zábavná kniha plná skvělých obrazů a nápadů, ale přesto je vidět, že je Tučka zatím pořád hlavně povídkář. Pocítíme to především v gradaci akčních scén či v popisech zlomových úvah hrdinů. Pravděpodobně bychom si mohli i číselně ověřit, že větší prostor získává budování atmosféry než vývoj postav nebo jejich emoční zlomy. Stejně jako se děj knihy noří do mile delirického bezčasí, kde se tanec se Smrtkou stává pro čtenáře něčím skutečně reálným, jsou v jakémsi oparu i postavy.
Mluví se o velkých rozhodnutích a obětech (na obou dvou stranách barikády například nakonec stanou bratři), ale zvědavost nebudí jejich další osud, spíš to, co hezkého (ošklivého) zase provedou a v jakém prostředí. Stejně tak jsou před čtenářem poněkud skryty i tahy hlavních aktérů. Scarlett i Hodinář vždy sice oznámí, jaký hezký podraz na druhého nachystali, ale jaksi zpětně. Trochu to připomíná tahání králíka z klobouku – ne že by byly postavy o krok před čtenářem, ony prostě hrají pro jiné publikum.
Pravda, jejich motivace a činy mohou být záhadné, to je ostatně část jejich kouzla, ale pak by to chtělo výrazně profilovat konflikt mezi jejich šampiony. Což se ovšem nijak neděje. Kladní hrdinové jsou sice poměrně akční a agilní, ale Scarlettini vyvolení, tzv. smrtonoši, sebou v podstatě nechají jen vláčet a nikdy se nestanou opravdovou hrozbou. To za ně musí oddřít v podstatě vedlejší postavy, které se v průběhu děje objeví a buď zmizí, nebo to táhnou až do konce.¨
Nechci však, aby poslední odstavce vyzněly jako nějaký odsudek. V podstatě to samé bych v poněkud uhlazenější podobě mohl vytknout třeba i Renčínovým Městským válkám. Umrlčí tanec je bezvadné čtení, jedna z nejzajímavějších českých knih, co jsem letos četl (nejen v rámci fantastiky), to klidně podepíšu. Ale právě proto se sluší upozornit na mezery, které Tučka ještě má.
Byla by škoda, kdybychom se nad jeho knihou spokojili s konstatováním, že je nadprůměrná a že jsme ji přečetli na posezení, děkujeme pěkně a třeba za rok na viděnou. To je meta průměrných autorů, kteří se už nemají kam posunout. Tučka se posunout ještě může a já si na jeho knihu klidně počkám i víc než ten rok. Protože talent je třeba brousit.
Pradávná kletba obchází ulicemi, stírá hranice mezi minulostí, přivolává mrtvé a zapomenuté. Po dláždění zní dupot vojáků s mušketami a chřestot kostí. Ve stokách bublá hněv. Vlčí znamení opouští hrob. Krvelačný inkvizitor procitá ze staletého spánku. Kdo bude čelit smrti, když někdejších ochránců města zbyla jen hrstka? Hraje se v nočních klubech i středověkých hostincích, v továrních halách i gotických sklepeních, v městských parcích i hřbitovech, za hradbami i na bitevních polích. Uzavírají se nová spojenectví, porušují dohody, předčasně rozděluje kořist. Komu bude patřit město, až uplyne dvanáct vymezených hodin? Lidské životy jsou pouhé číslo ve hře. A přece bude člověk jako vždy tou nejdůležitější figurou v tisíce let staré partii. Hraje se o vše. Času je málo. Pravidla posvátná. Ale kdo chce zvítězit, nezastaví se před ničím. (anotace)
- Umrlčí tanec
- Autor: Daniel Tučka
- Překlad: –
- Série: –
- Formát: paperback
- Počet stran: 380
- Cena: 235 Kč
- Vydaly: Straky na vrbě, 2012
Četli jste tuto knihu? Podělte se o názor. Umrlčí tanec si můžete zakoupit v našem e-shopu s 15% slevou.
Recenze – a skrze ní i kniha – rozhodně zaujala. Díky!
od nakladatele
Recenze potěšila! 🙂
Návrat ztraceného syna je famozní. Vítej zpět Borisi a doufám, že to není ojedinělá vlaštovka.