Umírat v nitru – Silverberg Robert

Sedmdesátá léta, USA. David Selig je na pohled obyčejný muž po čtyřicítce. Užívá si staromládeneckého způsobu života a na živobytí si vydělává psaním seminárních prací pro univerzitní studenty. Jeho rodiče jsou dávno po smrti a se sestrou, jedinou příbuznou, si příliš nerozumí. Nemá přátele, vážnější známost… Díky vrozené schopnosti pronikat do myslí ostatních se cítí od lidí podivně izolovaný a vzdálený. A ta síla, jež mu zničila život a bez níž si už svou existenci nedovede představit, začíná pomalu, ale jistě odumírat. Selig bolestivě a zoufale hledá cestu k ostatním lidem a učí se žít jako obyčejný člověk.

Americký autor Robert Silverberg stále udivuje nebývale plodnou literární kariérou. Mezi časem zaprášenými díly, na něž si už dnes nikdo nevzpomene, se v ní nalézá mnoho perel, jež čtenáře oslňují dodnes. Martin Šust v medailonku na konci knihy vyslovuje myšlenku, že román Umírat v nitru (Pamětní cena Johna W. Campbella, nominace Hugo a Nebula) je možná největší z nich. Posuzovat dílo z tohoto hlediska je vždy ryze subjektivní záležitost, ať si tedy na otázku každý čtenář odpoví sám. Nezpochybnitelné však je, že se příběh telepata Davida Seliga i po třiceti sedmi letech od prvního vydání blýská a třpytí s nezmenšenou intenzitou, která hravě zastíní i mnohé novější tituly. I proto byl nakladatelstvím Laser-books vybrán k již druhému českému vydání v edici Mistrovská díla SF.

Silverberg v románu vytvořil dokonalý psychologický portrét jediného člověka. David Selig upoutává veškerou vaši pozornost, ostatní postavy jsou jen figurky v pozadí, které dokreslují obraz, jenž si o něm vytvoříte. A přesně tak to autor zamýšlel – chtěl, aby čtenáři na všechno, co se v románu odehrává, pohlíželi Davidovýma očima. Selig je egoista a snad i krutý člověk, jenž si svým telepatickým nadáním zvykl narušovat soukromí každého, s kým se setká. Stal se na síle, o níž mluví jako o červu, který mu obepíná mozek, závislý, a když pak schopnost začne slábnout, připadá mu, jako by ztrácel sám sebe, jako by umíral v nitru.

A kniha Umírat v nitru je právě o tom. O hledání vlastní cesty, o snaze naučit se žít jako obyčejný člověk. O minulosti, kdy ještě schopnost byla v plné síle, o jejím zdánlivě beztrestném (neboť Selig je potrestán za její vlastnictví samotou a odcizením) využívání, o strachu, že ji někdo odhalí. Román je upřímnou zpovědí člověka, jenž se ocitl na rozhraní dvou zcela odlišných životních etap, bez možnosti volby. Hlubokou sondou do svědomí muže, který dostal jedinečný dar, jejž promrhal ve snaze porozumět lidem a přiblížit se jim. Výpovědí, jež působí neskutečně opravdově, snad i díky autobiografickým prvkům, které autor do románu zařadil (shodný rok Silverbergova a Seligova narození je jen jedním z nich). A v neposlední řadě dojímavým příběhem člověka, který se i přes téměř božskou schopnost (David dokáže myšlenky jen přijímat, ne je vysílat) nestává neporazitelným superhrdinou, ale v podstatě obyčejným zástupcem našeho druhu, lidsky bezmocným, bezbranným a zoufalým, zároveň však svým způsobem smířeným s osudem.

Silverberg však ukazuje své mistrovství nejen tvorbě a popisu života hlavního hrdiny, ale i ve formě, již pro příběh zvolil. Kapitoly na sebe nenavazují, Davidovo vyprávění o současném životě se střídá s pohledy do minulosti, rozhovory se sebou samým, esejemi, které píše pro studenty, dopisy, jež kdysi posílal celému světu; er-forma plynule přechází do první osoby, způsob vyprávění se přibližuje jeho náladám a rozpoložení. To zajišťuje, že kniha neupadá do – byť velmi působivého – stereotypu. Atmosféra doby, do níž je děj zasazen, je dobře vykreslená, ač stojí spíše v pozadí. Příběh by se klidně mohl odehrávat v současnosti nebo v blízké či vzdálenější budoucnosti.

Umírat v nitru je tak se svým příjemným formátem, zajímavou obálkou Dominica Harmana, výborným překladem Petra Kotrleho a podrobným, pečlivě zpracovaným autorským profilem Martina Šusta jednou ze zásadních knih náročnější netechnické scifi, která se právem řadí k mistrovským dílům žánru.