Brocolae, vrukolakas, tympanaiaios, daimón, draugar, upiri, erestun. A mnoho dalších slov, které v různých kulturách označují tzv. revenanty, navrátivší mrtvé. Zmínky o nich sahají hluboko před Stokerův román, který vytvořil dnešní podobu upíra drákulovského typu. Co když to bylo původně trochu jinak?
 |
Bracciniho kniha přináší nejen pátrání po kořenech upírského kultu, ale i některá poměrně unikátní vysvětlení a interpretace známých legend. Tento italský kulturní antropolog si totiž předsevzal provést skutečnou „vampyrskou arecheologii“ a objevit úplný počátek této literární a filmové postavy, jinak dost vzdálené od vlastních folklorních zdrojů. Kniha se čte jedním dechem a člověk by skoro nevěřil, že se vlastně jedná o vědecký text.
Braccini například vysvětluje, že předobrazem hraběte Drákuly byl valašský kníže Vlad III. Tepes, srdnatě bojující v 15. století proti Turkům. Sám Bram Stoker měl o životě této historické postavy jen velmi matné ponětí a hlavně využil tehdejší obliby duchařské literatury. Motiv upíra se v anglické literatuře objevil už dříve, třeba za skutečný „rok vampýrů“ se považuje už rok 1732. Tehdy se totiž po celé Evropě rozšířila zpráva rakouského lékaře J. Flückingera o tom, co viděl a zažil v srbské vesničce Medvedje.
Poté, co tam provedl exhumaci několika těl, zjistil jejich překvapivou zachovalost. To, že zatím nedošlo k řádnému rozkladu, utvrdilo jeho podezření na revenanty, a tak následovala likvidace mrtvol: nejprve dekapitace, pak žeh a nakonec vhození popela do řeky Moravy. Flückingerova úřední zpráva se stala naprostou senzací a vyvolala lavinu dalších spekulací. Dala také vzniknout slavnému spisku Pojednání o zjeveních andělů, ďáblů a duchů a o revenantech a vampýrech v Uhrách, Čechách, na Moravě a ve Slezsku.
Od té doby je upírský kult navždy spjat se střední a východní Evropou a Balkánem. Ne náhodou i Stoker umístil děj svého románu do rumunské Transylvánie. Se stopami revenantů se totiž nejvíce setkáme právě v této oblasti, dále také v Řecku a možná i trochu překvapivě – na Islandu.
V knize Před Draculou: Archeologie upíra se můžete dočíst o mnoha různých variantách samotných upírů, od těch, kteří škodili a děsili své okolí, až po výjimky v podobě mírumilovných mladých nevěst, usilujících láskou o návrat mezi živé. Pro ně si Braccini vypůjčil označení „vrykolak“ z původní řecké tradice. Všímá si však i dalších podob „neklidných“ mrtvých, i když nemusí jít vždy přímo o upíry. Víte, kdo byli duchové, označovaní jako „stichion“, nebo dětský „telonio“? A kdyby na to přišlo, dokázali byste si poradit se skutečným upírem?
Ono totiž zahnat revenanty zpět do hrobu by jaksi nestačilo. Chodí si totiž kliďánko sem a tam, někdy i s rakví na zádech. Otázkou zůstává – a toho si Braccini všímá opravdu trefně – jak se vlastně dostanou ven z hrobu? Údajně ho mohli opouštět v podobně psa, případně vlka, ale také jako ohnivá koule. Odtud už je jen kousek k pověstem o bludičkách, označovaných také jako „lampastro“ nebo „lampasma“. A kdepak asi načerpal Tolkien inspiraci pro ta svoje „světlíška“ v Mrtvých močálech, hm?
Co je na knize opravdu jedinečné, spatřuji v nahlížení na upírské téma v širších souvislostech. Autor pátrá v antických památkách, v nejstarších heretických textech bogomilů a sataniánů, v cestopisech, denících, dopisech. Braccini nejen popisuje, co je kde psáno, ale snaží se hledat důkazy i tam, kde by to člověk zřejmě moc nečekal. Za prvního vrykolaka považuje biblického Jidáše a revenantem byl prý dokonce i bájný hrdina Achilles…
V neposlední řadě se můžete také dozvědět, jak to bylo dříve mezi upíry a vlkodlaky a kdo byly krvežíznivé „striglai“. A odhalit, jestli má česnek opravdu magickou moc, nebo si s námi jen ošklivě zahrály sekundární „folklorní kontaminace“. Vždyť upírské pověsti přetrvaly do dnešních dnů!
Etnografové ještě na počátku 20. století doložili živou víru v upíry u Řeků, Srbů a Bulharů. Obliba filmů s Drákulou v hlavní roli nijak neklesá a objevují se stále nové a nové variace téhož motivu. Braccini pro skeptiky nabízí i racionální vysvětlení, proč dochází po smrti ke změnám tělesného vzhledu, ale tuhle pasáž doporučuji jen pro silnější žaludky.
Poznámky a texty, z nichž je citováno, tvoří téměř polovinu knihy, ale i když přečtete jen tu první část přímo z Bracciniho pera, bude to stát za to. Kdo si chce trochu rozšířit obzory a nespoléhat jen na hollywoodský výklad dějin či mýtů, o který se zoufale a opakovaně poslední dobou pokouší, rozhodně neudělá chybu, když si Bracciniho „archeologii“ upíra pořídí do své knihovny.
- Tommaso Braccini: Před Draculou – Archeologie upíra
- Argo, 2014
- 266 stran, 398 Kč
