Timur Vermes – Už je tady zas

Některé konspirační teorie teoretizují, že německý diktátor v závěru druhé světové války doopravdy sebevraždu nespáchal, nýbrž se pouze úspěšně ukryl. Vždyť jeho tělo nebylo nikdy nalezeno a část lebeční kosti, která byla podrobena výzkumu v Moskvě, se nakonec ukázala jako ženská. Také Timur Vermes ve své knize Už je tady zas vyvrací Hitlerovu smrt – cosi, snad osud či prozřetelnost, jak věří hlavní „hrdina“ příběhu, jej přemístilo do roku 2011, kdy se probouzí na jednom tureckém sídlišti. Bez Evy, bez Bormanna, bez Goebbelse, dočista sám.

Svět se za těch 66 let změnil, člověk během jediného spánku nikoliv. Adolf, který je zároveň vypravěčem románu, si zprvu neuvědomuje svůj „posun“ do 21. století, avšak ve chvíli, kdy pochopí závažnost situace, rozhodně nemíní změnit svoje cíle. Zachránit Německo. Vždyť z jakého jiného důvodu by jej prozřetelnost takto postihla, než aby zachránil svůj národ v době, kdy je mu nejhůře, po vzoru legendárních králů?

„Nemáte náhodou vizitku?“ – „Bohužel. Mou vizitkou bývalo Německo.“

Pokud byste se vsadili, že zápletka „Hitler v současnosti“ slibuje vrstevnaté dílo, výhra by vás neminula. Vermes totiž políčil hned na několik ožehavých témat. Paradoxně není možnost poznání osobnosti jednoho z nejděsivějších diktátorů tou nejdůležitější. Tím ji však nechci ubírat na významu, k čemuž se dostaneme později.

Primárním autorovým záměrem tedy nebyl pohled do duše šílencovy, nýbrž pohled do duše dnešní společnosti, především pak té německé. Speciálně do ní pálí Vermes kritickými ostrými. Na paškál si bere současnou politickou situaci, problémy s přistěhovaleckými menšinami či znuděností mládeže. Jeho Hitler se vysmívá kvalitě dnešních potravin, povrchnosti a hlouposti mediální produkce, od nesmyslného mumlání rádiových moderátorů či nedůvěryhodnosti tisku, přes tucty pořadů o vaření po duchaprosté televizní seriály, jichž i na našich obrazovkách naladíte nespočet.

„Běžela tu dobrodružství jakéhosi právníka, očividně vysílaná na pokračování. Právník měl knír jako Buffalo Bill a všichni herci mluvili a pohybovali se, jako kdyby éra němého filmu skončila teprve včera.“

Jeho Hitler, který se jako komik-imitátor Vůdcův zároveň v takto nastaveném mediálním prostředí snadno prosadí a rychle se stává celebritou, je tak (kromě kritiky dnešních rychlokvašek) i symbolikou myšlenky, že dnešní zlo sídlí v médiích a skrze média škodí. Právě touto cestou se Adolf vydává za svým cílem, za svou snahou o resuscitaci politické kariéry. Nové podmínky mu totiž nabízejí větší a zajímavější možnosti, jak sám říká.

Není překvapením, že jeho mluvené projevy (které působí až mrazivě věrohodně, ostatně Vermes Hitlerovu rétoriku studoval), přesně zacílené na citlivá místa Němců, strhnou davy, které s Hitlerem sympatizují. Dost možná se sami několikrát podobným pocitům neubráníte – a právě v tom tkví největší moudro knihy: zlo přeci nemusí působit jako chlapík s maskou z lidské kůže a motorovou pilou, naopak. Může být uhlazené, gentlemanské a na první pohled nerozpoznatelné – což jej dělá ještě zákeřnějším.

I přes všechna ta závažná témata se však budete s Hitlerem bavit (vskutku bych nečekal, že podobnou větu kdy napíšu). Tedy, pokud sami netrpíte poválečným traumatem a toto téma podle vás není hodno zlehčování. Ostatně, takových čtenářů se (především pak v Německu, jehož obyvatelstvo se pocitu viny nezbavilo ani po generacích, o čemž povedeně vypráví například film Náš vůdce z roku 2008), jak ukazují některé zahraniční recenze či komentáře, jistě pár najde. Pokud však dokážete ustát tohle a trochu cynického, rasistického a antisemitského humoru (snad jste od postavy Hitlera nečekali něco jiného?), kniha vás rozhodně nezklame. Nejčastěji však její vtip tkví v konfliktu dob, kdy stará doba skrz Hitlera nerozumí době dnešní. Pravděpodobně však váš obličej ztvrdne stejně často, jako se rozesměje – v okamžicích, kdy dojde na chladnokrevné uvažování a vypočítavost hlavního hrdiny.

Zamrzí snad jedině méně pádný závěr knihy. Tedy, zamrzí pouze v případě, že se Vermes nepustí do jejího pokračování.

P.S.: Pro ještě větší prožitek se vyplatí znát alespoň zběžně historii Hitlerova života, případně základy němčiny (některé scény jsou v překladu lehce zazděny – VÍTĚZSTVÍ! ZDAR!).

P.P.S.: Vím, že se občas stává, že jsou knihy koncipovány tak, aby jejich kapitoly začínaly vždy na stejné polovině, nicméně teprve v Už je tady zas jsem příhodnému, vždy pravostrannému kapitolování věnoval pozornost.