Thraxas a bojovní mniši – Scott Martin

Obliba detektivek (čili románů o zločinu) vedla k tomu, že jejich motivů a literárních postupů se pokoušeli využít i spisovatelé, píšící knihy zcela jiných žánrů.  K nejkopírovanějším odrůdám detektivky patří tzv. americká drsná škola, mezi jejíž vrcholné představitele patřili Dashiel Hammet a Raymond Chandler.

Postava osamoceného soukromého detektiva, který při pátrání ve stínech městské džungle soupeří nejen se zločinci, ale i s policií, se již dávno (a to i díky „noir“ filmům typu Maltézský sokol) stala archetypem, neodmyslitelně patří k „městským“ mýtům. K rekvizitám drsné školy sáhlo již mnoho tvůrců sci-fi a fantasy, ale pokud se na výsledky jejich práce podíváme okem zmlsaného fanouška detektivek, tak zjistíme, že hlavně v případě fantasy jsou často výsledky jejich práce, mírně řečeno, dosti neuspokojivé. Jakpak na tom asi je dnes recenzovaný  Thraxas?

Na první pohled je jasné, že román Thraxas a bojovní mniši se od kánonu drsné detektivky příliš nevzdálil. Jeho děj se odehrává v městském státě Turai, který je něčím mezi římskou republikou, Pratchettovým Anhk-Morporkem a Leiberovým Lankhmarem. Prostě ušmudlané lidnaté město, při pohledu z ptačí perspektivy připomínají rozkopnuté mraveniště, kypící životem a obchodem, ve kterém znají jen dvě roční období – nesmírně horké léto, ve kterém je teplo k nevydržení, a mokré a studené období dešťů, kdy se vám na ulicích přímo před očima topí v bahně žebráci. Turai žije, a je ideálním prostředím pro hlavního hrdinu, který se  něm pohybuje jako ryba ve vodě vedle sobě rovných individuí a prapodivných postaviček.

Thraxas je bývalý neúspěšný čaroděj, úspěšný voják a propuštěný policista, který si na živobytí vydělává tím, že dělá soukromého detektiva. Je totiž dobrý v hledání a hlavně v nalézání různých věcí a osob. Někdy své případy řeší s mečem v ruce, jindy využívá spíše mozku nebo trosek magického nadání. Jeho klientem je domnělý pachatel vraždy. Thraxas bude muset očistit jeho dobré jméno a vyřešit záhadu ukradené sochy, což mu komplikují bojovní mniši z jakéhosi exotického řádu, nájemná vražedkyně a cech zločinců. Za těchto infarktových podmínek nebude pátrání jednoduché…

Autor rozhodně nepojal knihu jako ponurou, vážnou, ale s nadhledem a humorem. Vytvořil detektivku kombinovanou s literaturou „sword and sorcery“ a humornou fantasy, mezi čímž autor dovedně balancuje. Občas se děj zvrhne v divokou akci, občas se zklidní a čtenář si může užívat lakonických Thraxasových hlášek a na půl úst pronesených fórků. Thraxas je prostě stále nad věcí… Přitom musím ocenit, že humor, ač místy dosti černý, se stále drží hranic dobrého vkusu a nesklouzává do samoúčelných nechutností.

Příběh obstojí i pohledu fanouška detektivek – má spád, místy je napínavý, nechybí dějové zvraty a závěrečná pointa. A má i svou logiku – sice pokřivenou, ale co byste čekali ve světě, kde elfové pořádají výlety za bílým masem a čarodějové používají své umění k ovlivnění závodů. Je třeba říci, že autor dokázal do necelých 230 stránek nacpat hromadu děje, což je zásluhou jeho úsporného stylu vyprávění. Který se však nemusí líbit každému. 

Z konkurentů jsou Thraxasovi zdánlivě nejbližší romány Terryho Pratchetta, odehrávající se v prostředí Ankh-Morporské Noční hlídky. Podobnost může být pro některé lidi možná matoucí, ale Thraxas je opravdu o něčem jiném. Už u jeho předchozí dílu se objevily poznámky, že Martin Scott prostě Pratchetta vykradl. Jenže, věřte mi, není to tak. Správnější by bylo tvrdit, že oba hledali inspiraci u stejných zdrojů, a každý své dílo pojal trochu jinak.

Zdrojem inspirace, ze kterého asi oba vyšli, byla klasická díla drsné školy detektivek a neméně klasické povídky žánru meče a magie. Je trochu škoda, že spisovatelé tolik využívají akčnější odrůdu detektivek. Třeba takový příběh staré čarodějky na penzi, pátrající po záhadě vraždy v zamčeném pokoji, by nemusel být vůbec marný.

Nu ale teď je zde Thraxas. Pokud se vám líbil první díl, pak budete nadšeni. Autor dopiloval styl, takže je výsledek ještě čtivější a zábavnější. A třetí pokračování je údajně ještě lepší… Pokud se vám předchozí díl naopak nelíbil, je to pro vás ztráta času, který můžete věnovat něčemu jinému. Thraxas a bojovní mniši totiž přináší totéž, co předchozí díl, ale je to lépe (z pohledu odpůrců ovšem pořád stejně špatně) zabalené.