Terry Goodkind – První čarodějovo pravidlo 1

        Terry Goodkind je autor románu První čarodějovo pravidlo, první díl se jmenuje Zlověstný mág a Meč pravdy je jen taková machrovinka. Už je vám to jasný? Ale bůhví co to znamená. Osvětlit se vám to pokusí noticka na konci ale to s jasností věšteb starověké Pýthie a to ještě s příšernou hrubajznou, která vskutku ukáže s kým máte tu čest. Ano, jsou to ty knihy And classic, přeloženo Á klasika. Když tohle vidím, říkám si Á dopr…(And shit…) Ne že bych měl něco proti tomuto nakladatelství, s vyjímkou brokovnice v levý a bejzbolky v pravý ruce vlastně nic, ale stejně. Oh shit.

        Co k příběhu. Hlavní hrdina, originálně sirotek, který chce pomstít smrt svého otce, je vybaven hromádkou špatných vlastností (na můj vkus moc malou). Když zachrání mladou dívku ze spárů čtveřice zabijáků, originálně pojmenovaných “komando”, akorát Šwajcik jaksi schází. Toho má asi nahradit hlavní hrdina Richard se svými “vztekem ztvrdlými svaly” (poučení: vždy se přidávejte na stranu “ztvrdlých svalů”). Tak tento černovlasý Mirek Dušín vyklepe holýma rukama čtveřici zabijáků (jeden jim podobný o pár stránek dál vyvraždí hospodu plnou nabušených zálesáků) Samozřejmě ne bez pomoci té dívky, která asi nebude jen tak obyčejná. Takže Richard a dívka která se jmenuje Kahlan po menších, blíže nevysvětlených a nedořešených patáliích s Richardovým bratrem Michaelem dorazí k staříkovi jménem Zedd a s ním a hraničářem Slídičem se vydávají na cestu. Richard je jakoby mimochodem ustanoven Hledačem pravdy a vybaven Mečem pravdy s blíže nespecifikovanou mocí. Pak také zjistíme, že do hry vstoupily Tři schránky Ordenu a máme zápletku jak vyshitou. Hlavním nepřítelem je Darken Rahl, který si za úkol zvolil…chvíle napětí…ovládnout svět. Originalita sama.

        Nesmím být tak ironický a kritický. Oni by se mohli zlobit. Oni by se zlobili. a já je nechci rozzlobit, protože pak to bolí. Hodně. Já jsem vlastně tak úplně nemluvil pravdu. To, že příběh je vcelku primitivní a průhledný, takže o nějakém napětí nemůže být řeč, nebrání tomu, že u této knihy přece jenom převládají klady nad zápory. Klady jako klády. První kláda jsou nápady, které nijak nesouvisí se základní dějovou linií. A to např.: magická skála, ochrana kostmi, obřady bahenního lidu nebo vychytané stvůry typu dlouhoocasý gar a jeho mouchy (to, že má dlouhý ocas neznamená, že je nějak zvláště přitažlivý…to já už jsem přitažlivější… Pro případné zájemkyně: xxx-foto nutné!) Druhá kláda: Styl. Je to čtivé, i když to není akční. Nečekejte nějaké rýpačky ve střevech, to spíš se budete rýpat v komplexech hlavních hrdinů. Čtivé to je i když to není ani napínavé. Ale prostě se to dobře čte (i když překladatel dělal co mohl…) Třetí kláda: Psychologie postav. HUH. Goodkind se totiž vyžívá v tom, když vám před očima rozpitvává nedostatky všech hlavních hrdinů, včetně Dušína Richarda. I Rahl má jakýsi “lidský rozměr” ve skutečnosti mě připadal spíš jako zakomplexovaný vůdce lidu. Jeho vysněný režim mi slabě připomínal komunismus a i v jiných situacích je parafráze více než jasná. A čtvrtou kládou je humor. Není tak nápaditý a úsměvný jako Eddingsův ani tak slzy deroucí a bránici trhající jako Prachettův. Ale některé situace a postavy vás zaručeně rozesmějí.

        Sečteme-li klády i závory, přičteme-li podprůměrný překlad, dobrou obálku a vydělíme-li proměnou x (x=a+3bc-a 23) výjde nám jednoduchý výsledek: