Temný obraz – Dick Philip K.

Temný obraz není, stejně jako celá řada dalších autorových románů, klasickou sci-fi. Pravda, z pohledu svého vzniku se odehrává v blízké budoucnosti a narazíme na pár drog a technických udělátek, které nemají oporu ve skutečném světě, ale jinak vše funguje jako čistý feťácký román, jehož děj by se mohl odehrávat vlastně kdykoliv v průběhu druhé poloviny dvacátého století, bez jakýchkoliv žánrových motivů a byl by stále působivým svědectvím o hře, která se vymkla z rukou.
Román můžeme brát i jako kalifornský mix Trainspottingu a Rekviem za sen (ovšem s tím, že oběma předcházel). Groteska, která se od humoru sice černějšího než noc, ale pořád ještě hravého, posouvá k chladu a zoufalství. Příhody partičky feťáků, z nichž jeden je ve skutečnosti federální agent pátrající po zdroji drogy S, jsou vtipné a bláznivé, ale nakonec vždy depresivní.
Hrdinové mohou soupeřit s koncernem Coca Cola, představovat si, odkud má jejich kamarád problém se mšicemi (ano, jedna mšice byla jeho bratrem a rodiče jí měli raději…) nebo prostě jen mluvit. Ale v pozadí vždy bude paranoia, vědomí, že váš mozek nenávratně degeneruje a ani sebevražda se nepovede, i když si na ni koupíte víno kvalitní a ne nějaký patok.
Bob Arctor by mohl vyprávět. Pro někoho průměrný feťák, pro někoho kamarád. Agent, který dostane pověření sledovat sám sebe. Úkol, který slibuje odhalit, kdo z jeho známých mu nepřeje a škodí. Jen je to třeba uhrát tak, aby nadřízení nepoznali, že Arctorem je on sám… A také přesvědčit různé doktory, že jeho mozek stále pracuje tak jak má. Což nebude lehké.

Dick buduje svůj román jako sled historek, v jejichž průběhu poznáváme Boba jak z jeho feťácké, tak z federální stránky. Sledujeme jej jeho vlastníma očima i očima vševědoucího vypravěče. Dostává se nám z první ruky popis toho, jak zaonačil možnost napíchnutí vlastního bytu, důkazů o postupující ztrátě schopnosti fungovat v reálném světě, o rozkladu vlastní osobnosti, kdy Arctor začíná uvažovat sám o sobě jako o druhé osobě, kterou je třeba usvědčit, přistihnout. Sakra, vždyť na toho Arctora padlo podezření, něco skrývat musí!
Arctorův vnitřní svět, se všemi svými proměnami, je popsán skutečně mistrovsky. Dickovi blízké téma vzájemného prostupování se reality, jejího překrucování, zdání a fikce se obohatilo o zdánlivě nedůležité tlachání, absurdní drogové výjevy a dětinské sny hlavních postav.
Temný obraz ovšem není knihou, která by si brala za úkol donutit svého čtenáře k sebevraždě. Nabízí řadu příležitostí od srdce se zasmát, Dick uměl pobavit jako v žánru málokdo, ale onen smích prostě bude čím dál zoufalejší. Protože jak sám autor zmiňuje v doslovu – jeho hrdinové vlastně jen hráli hru. Hru, jejíž důsledky byly nezměrné a trest za případné provinění šíleně tvrdý.
Nemáme tedy co do činění s mravoučným káráním, ale s ohlédnutím se za osudy lidí, kterým se jejich osud vymkl z rukou, ale kteří nikdy, navzdory mínění pokrytecké společnosti, neztratili snahu zachovat si svědomí a vědomí lidskosti.
Žijí sice v neustálém pocitu ohrožení, strachu z nedostatku drogy, v podezření vůči druhým, ale přesto, i když sami hladoví, jsou schopni se postarat o hladové kotě. Netrápí je vlastní hlava plná breberek, ale osud psa. Jsou lidmi, kteří se snaží zachovat si zdravý rozum tváří v tvář neporazitelnému nepříteli. Mimo dohled společnosti, která jimi hromadně a bez pardonu opovrhuje. I v tom spočívá síla Dickova románu. Ve schopnosti zachytit, byť převážně nepřímo, postoj společnosti k drogově závislým (a také naopak). V tom, jak se drobné oběti drog stávají pouhými loutkami v rukou úřadů honících se za velkými rybami. Člověk může zmizet z pouhého rozmaru mocných.

Nejedná se o jednoduché čtení. Název i obálka mohou vést k dojmu, že se setkáme s tradičnější sci-fi, což prostě není pravda. Někomu může vadit závěr, možná až příliš měnící postavení postav a snažící se o jakés takés završení dějové linie (pro čtenáře, kteří si snadno budují vztah s postavami, bude závěr románu a způsob naložení s některými hrdiny nepochybně šok). Jiným zase může být na obtíž pozornost věnovaná drogovým vidinám a fakt, že pokud někoho Dick odsuzuje, rozhodně to nejsou závislí, ale po jednoduchém řešení a odsouzení „čistí“…
Přesto si Temný obraz zaslouží pozornost. Plnou pozornost – protože číst ho jinak než naplno by bylo plýtvání časem a urážka díla i autora. Nejedná se o knihu na cesty, ani o knihu, která se bude líbit každému. Rozhodně se však jedná o knihu, která má potenciál každého, když ne uchvátit, tak tedy alespoň znepokojit a donutit zamyslet se nad vlastní zranitelností.

Každý z nás může začít jednoho dne vyklepávat z hlavy breberky.

Vtipný, ale krutý pohled do světa drogově závislých. Pojednání o intelektu, který se neodvratně rozkládá a uvědomuje si to. Smutkem prodchnutá zábava, ježse nemusí ohánět žádným morálním apelem. Stačí jí, že je pravdivá.