Temné síly v Písni krve

Po několika stránkách se objevily mnohem viditelnější rozdíly. V Levé ruce boží šlo především o to, vytvořit neporazitelné a nebojácné bojovníky, oproti tomu se Píseň krve zakládala na úplně něčem jiném. Loajalita a důvěra mezi bratry byla vždy priorita. Bratři spolu nesoupeřili, ale navzájem se učili a podporovali. Pomáhali si a navzájem věřili, ale také bránili jeden druhému dostat se do maléru.

Jednotlivé zkoušky, které museli bratři složit v průběhu několika let přinášejí akci, nebezpečí i spoustu otázek, které kniha zodpovídá jednu po druhé. Jak kapitoly plynou, Vélin dospívá a postupně se mění prostředí. Nabývají jeho schopnosti a zkušenosti, kterých má stále více. Stejně tak i u ostatních jsem mohla sledovat, jak se z malých stydlivých nebo upovídaných chlapců stávají úplně odlišní muži. Hrdina cestuje, plní svou povinnost, ale neustále se učí a snaží se udržet si svou svobodu.

Autor detailně popsal tamější situaci, ať už politickou, náboženskou nebo právě probíhající. K jednotlivým národům a zemím lze přiřadit Boha nebo jiné vyznání, za kterým si budou stát, i kdyby při tom měli prolít krev. Postavy mají silné a skvěle vykreslené charaktery. Chytrost, způsob myšlení, držení těla nebo vztah k určité skupině lidí, vždy alespoň jedna vlastnost, která je vždy odlišovala od ostatních. Dokonce ani špatných vlastností zde nebylo málo, což dělalo knihu uvěřitelnější a skutečnější. Už po seznámení s jednotlivými Vélinovými bratry, jsem si všechny oblíbila, i když někteří měli dost provokativní povahu. Proto mě neuvěřitelně zasáhlo, když jsem se musela s některým z nich rozloučit, hlavně v pokročilé části knihy.

V příběhu se skrývá neskutečná nápaditost a napětí, které je doplněno tajemstvím doprovázejícím jednotlivé kapitoly. Kniha je rozdělena do pěti částí, kdy na začátku každé z nich následuje kapitola Verniera. Vernierovy zápisky mají svou vlastní časovou linii vypovídající o Vélinovi jako dospělém válečníkovi za svých vlastních tajemných podmínek. Ze začátku mi to přišlo dost matoucí, ale u třetí z těchto kapitol mi došla jejich originalita i důvod jejich umístění. A to všechno zvýraznil samotný fakt, že se obě časové linie tak příhodně zbíhají.

Avšak musím říct, že mě nejspíš o trochu víc přece jenom bavila první polovina knihy, konkrétně doba, kterou Vélin strávil svým výcvikem. Jednotlivé zkoušky mě opravdu zaujaly a já bych jen uvítala, kdyby jich bylo více. Přesto jsem ráda, že jsem se dočkala i samotného střetu zemí, ke kterému se tak trochu schylovalo od samotného začátku. Sledovat politické vztahy i poznávat lstivost některých postav bylo opravdu úžasné čtení.

Tuto knihu bych doporučila úplně všem, protože si myslím, že v ní najdete od každého kousek, takže zaujme a uspokojí většinu čtenářů. V něčem bych tuto knihu přirovnala k Hře o trůny, například v prostředí a schopnosti autora zaujmout čtenáře, ale na druhou stranu je to také úplně jiný příběh. Rozhodně stojí za to si ji přečíst a přesvědčit se o všem na vlastní oči.