Temné metro 2 – Calen Tokio a Yoshiken

Pokud nás obklopují duchové a záhrobní nestvůry, zcela jistě šli s dobou a přizpůsobili se. Nejen Neila Gaimana napadlo přestěhovat je do nějaké civilnější lokality a spletité tunely tokijského metra jsou k tomu jako stvořené, stačí se podívat na mapu tras. Přiznávám, že jsem nečetl první díl, nicméně základní premisy jsou jasné – metro je spojnice mezi realitou a záhrobím, nejrůznější stanice obývají různě postižení nemrtví a čas od času vystraší (nebo rovnou roztrhají) nějakého vybraného nešťastníka, který je ve špatný čas na špatném místě.

První díl obsahoval pět povídek, druhý je skromnější, obsahuje jen čtyři, ale konečně se čtenář dozvídá něco více o podivném klukovi jménem Seiya, který se objevuje v každé povídce, někomu pomůže a zase zmizí neznámo kam. Každá povídka nese název skutečné stanice metra, ve které se děj odehrává, a je s ní sladěná, což sice ocení především Japonci, ale komplexně se jedná o dobrý nápad. Zápletky vycházející přímo z prostředí reálně existujících stanic metra také nejsou špatné.

Nejlépe „sladěná“ je první povídka Akihabara. Hlavní postavou je zde servírka Yuuyuu, pracující v jedné z mnoha maid kissa kaváren, kterých je celá Akihabara plná. Kluk jménem Morio se kvůli ní dostává do problémů poté, co si koupí videohru. Je to vzácná hra, musí v ní totiž najít ztracenou servírku. Rozhodně nejlepší povídka této mangy, jak dějově, tak vizuálně, ne nadarmo se Yuuyuu dostala na obálku.
Další povídka, Korakuen, se točí okolo osudu Taikiho, kterého se zbaví jeho vlastní matka. A jak se ukáže, zábavní park, nacházející se poblíž této stanice, může sloužit nejen živým. Druhá nejlepší povídka, dějově je hodně podobná Kruhu, z průměru ji zvedá vizuální zpracování, přičemž scéna s mrtvými dětmi mi připomněla jednu soukromou noční můru z dětství a závěrečná stránka povídky taky není právě příjemná.
Po dvou dobrých jedna špatná. Asakusa je jednoznačně nejhorší povídka v manze, příběh o prokleté kataně je slabý, jde o příliš staré klišé, autor zde mohl místo katany použít daleko „civilnější“ předmět. Povídka o jednorukém šermíři naštěstí není příliš dlouhá, jediným dobrým momentem je bohužel jen její vyznění.
Poslední příběh Omote Sando, popisuje nevšední Seiyovo nadání vidět nemrtvé a důsledky jeho neschopnosti zachránit své blízké. Děj poté ještě vystupňuje krátká love story s tragickým, ale rovněž vtipným koncem (tedy v rámci černého humoru). Vizuálně je poslední povídka na úrovni a nejvíce odpovídá mým představám o typické výtvarné stylizaci mangy.

Ačkoli prvotní nápad osídlit metro nemrtvými nebyl špatný, autorka se zde nezbavila některých béčkových prvků známých z různých japonských hororů, které byly ještě před dvěma třemi roky populární. Akihabara u mne „vlasovou scénou“ vyvolala vzpomínky na Grudge, Korakuen zase nejvíce připomíná Kruh, Asakusa je plná tři sta let vyčpělých klišé, šíleného smíchu hlavního záporáka a především prokleté katany, což dohromady zaručuje aspoň nějaké useknuté hlavy a spršky krve, když už ne dobrou zábavu. Omotesando je další variací na Šestý smysl, ale je pravda, že si kromě schopnosti vidět mrtvé nepůjčuje už nic dalšího (přitom právě psycholog by se Seiyimu hodil). V povídce je hodně patetických scén a vypjatých emocí; dle obsahu mohu s klidným svědomím předpovědět, že ve třetím díle bude vysvětlen přerod neschopného Seiyiho-pozorovatele na Seiyiho-bojovníka s nemrtvými, tedy něco na způsob filmového Ducha. Určitě se dočkáme mnoha dalších překvapení ohledně hlavního hrdiny a nezbývá než doufat, že výsledný obraz bude dávat smysl a že náhlý výskyt Seiyiho není samoúčelným řešením zápletek ve stylu deus ex machina.

Stoprocentním kladem jsou otevřené konce povídek a jejich nejednoznačná interpretace, která nutí čtenáře alespoň něco málo domýšlet.

V závěru obsahuje knížka několik bonusů – tím kladným jsou stručné medailonky duchů Temného metra, včetně těch z prvního dílu. Tím záporným je „čtyřpanelová scéna“, kde si mangaka Tokyo Calen snaží dělat legraci z hlavní postavy. Pominu laciný fanservis cílený na yaoi fanynky, ale tenhle druh japonského humoru mi zůstává utajen.

Co se týká výtvarné stránky, tak jednoznačně zaujme obálka maidky v nesnázích, která trochu klame, protože manga je ve věkové třídě „starší teenageři“ a neobsahuje žádné ecchi, pantsu nebo yaoi. Přejdeme-li k ilustracím jednotlivých povídek, vypadá to, jako by se Yoshiken postupně zlepšoval od první do poslední povídky. Zatímco za styl zobrazení všech postav „Akihabary“ kromě Yuuyuu bych vraždil (došlo i na příšerné superzdeformované scény, jediné v celé manze), výtvarník velmi rychle přešel na daleko lepší – a pro mangu typičtější – styl.
Hlavní hrdina a průvodce metrem Seiya je nakreslený v bishōnen stylu, který jako by z oka vypadl Matěji Stropnickému, tomu pitomci od Zelených. Ale fanynky budou mít radost. Prostředí je někdy strohé, jindy prokreslené, Yoshiken má co zlepšovat, třeba pečlivé vizualizaci Death Note nebo Chobits se prozatím nemůže rovnat. Na druhou stranu absence detailů zajišťuje, že divák bude veškerou svou pozornost věnovat hlavním postavám (pokud si to ovšem zaslouží). Co mu jde, jsou některé hororové scény, ačkoli efektu lze dosáhnout i jinak než krvavými fleky a kusy lidských těl.

Drobné výhrady bych měl jen k překladu, který občas působil poněkud neobratně. Temné metro je vytištěno v původním manga formátu, čte se tedy zprava doleva. Pro snadnější orientaci poskytl Zonerpress i návod, jak mangu číst, s příslibem vydávání další mangy tímto způsobem.

Celkově se tedy dá říct, že Temné metro 2 je mírně nadprůměrná hororová manga s několika originálními nápady, určená především mladším čtenářům (teenagerům), která je sice slabší než první díl (měl lepší duchy) a samostatně by dostala 50 %. V rámci série se však celkové hodnocení může vyhoupnout na solidních 60 % nebo i výš, to záleží na třetím dílu.