Temná hlídka – Vasiljev Vladimir

Jelikož vás neodradil úvod recenze, mohu snad oprávněně předpokládat, že jste sem nezabloudili náhodou a že původní trilogii o moskevských Hlídkách znáte a máte rádi. Proto mohu přeskočit obvyklý nudný úvod, pojednávající o reáliích světa, ve kterém se její děj odehrává, o jejích nepochybných kvalitách, autorově spisovatelském umění, atd. To už přece sami znáte a oceňujete. Proto bylo také od počátku jasné, že z důvodů vysoké kvality trilogie nebude realizace jejích případných dalších pokračování žádnou bezproblémovou záležitostí. A to tím spíše, že první tři knihy vlastně tvoří uzavřený celek, ve kterém už bylo řečeno vše, co mělo být, a že další pokračování páchnou nastavovanou kaší. Další pochyby vyvolávalo jméno autora, kterým není Lukjaněnko, nýbrž Vasiljev. Pokusme se však k Temné hlídce přistoupit bez předsudků a podívat se, co k nám přišlo z širé Rusi tentokrát.

Zatímco děj předchozích knih o Hlídkách se z větší části odehrával v Moskvě a jejím bezprostředním okolí, nyní budeme spolu s hrdiny podstatně více cestovat. Schválně píši hrdiny, neboť Temná hlídka kupodivu nemá jednoho hlavního hrdinu – v knize sledujeme osudy členů kyjevské Denní hlídky. Na rozdíl od Moskvy vládne v hlavním městě Ukrajiny spíše provinční poklid, Hlídky spolu nesoupeří, a Jiní si jen v poklidu vegetují. Z jejich idyly je nečekaně vytrhne příkaz jet do Petrohradu, kde se dějí opravdu podivné věci, kterým je třeba učinit přítrž. Ve městě řádí „divocí“, neorganizovaní Jiní, a počínají si mezi lidmi jako vlci v ovčíně. Temní sice nejsou známí přehnanou starostlivostí o osudy členů normální lidské populace, ale čeho je moc, toho je příliš. Jenže, jak už to tak bývá, ze sice poněkud nestandardní, ale jinak bezproblémové mise, se vyklube něco úplně jiného. Záležitost se ošklivě zvrhne a přichází čas, aby zasáhli nejlepší – naši staří známí z moskevských hlídek a Inkvizice.

Samotná osnova děje by tedy nebyla špatná, ale… Ano, už je tady to „ale“, na které možná od začátku čekáte. Nic proti „kostře“ příběhu, ale „svaly“, kterými ji Vasiljev obalil, jsou docela chabé. Znáte film Svéráz národního lovu? Jistě ano, svěží a zábavné dílko si u nás získalo velkou oblibu. Jeho ruští hrdinové se v doprovodu mladého cizince vypraví na lov, ale nakonec to skončí nekonečnou konzumací alkoholu a diskusemi o ničem. Nešťastný cizozemec se přitom neustále dožaduje slíbené lovecké kratochvíle, ale je odkazován na později, s tím, že teď je čas pít. Nu a tady je to podobné. Hrdinové dostanou instrukce, popíjejí, pak cestují, vedou celkem banální dialogy, přijedou na místo, opět pijí, pak přijde chvilková akce, po ní další chlast… Co si pak má ubohý středoevropan o občanech bývalého SSSR myslet? Děj se táhne, akce je příliš málo, je krátká a zmateně popsaná, o to více je tam plytkých dialogů a pseudofilozofování.  Příběhu moc nepřidá ani absence hlavního hrdiny a najít někoho, ke komu byste pocítili sympatii nebo s kým byste mohli soucítit, dá také práci. Prostě, zkrátka a špatně, knize chybí kvality, kvůli kterým si čtenáři oblíbili první tři knihy o Hlídkách. Vasiljev bohužel není Lukjaněnko, který dovede vymyslet promyšlený příběh, obsadit ho zajímavými postavami a ještě navíc přidat nevtíravý morální akcent. 

Od počátku bylo jasné, že byť jenom udržet nastavený vysoký standard bude velice těžké, a asi nikdo neočekával žádné zázraky. Temná hlídka tyto předpoklady bohužel potvrdila, i když nejde o úplný propadák. Vasiljev má řemeslo zvládnuté – ne sice tak, jako Lukjaněnko, ale přece – takže se kniha dá v poklidu přečíst. Není to žádný zázrak, při porovnání s prvními knihami hodně ztrácí, ale jako nenáročné čtivo svou úlohu splňuje. Pokud však jste fanoušky původní trilogie, můžete Temnou hlídku celkem s klidem ignorovat, těšit se na další Lukjaněnkovu knihu a mít přitom celkem solidní jistotu, že určitě nebude horší. Jeho Poslední hlídka se blíží, nechme se tedy překvapit tím, co pro nás autor připravil.