Tanečnice, věc názvem Sined – Netík Ondřej

Jedna ze záhad předchozího dílu Meluzína, dívka jménem Ema bylo zmizení tanečnice, a právě onou událostí začíná příběh této knihy. Tanečnice se dostává do rukou učence Šťoury. Sama se cítí odcizeně, jako málo používaná věc – v dětství znásilněna, myslí nepřítomná, jen pouhá věc z masa a kostí. Takže máme dvě postavy, které vedou děj knihy. K tomu se připojí obyčejná lidská dívka Jackie a Anabel – striga, která zemřela v předchozím románu. I když má Štoura pomocnice, jeho úkol je nelehký. Musí snášet vrtochy skřítčího dvora, ale zároveň zmobilizovat síly sanatoria před hordami skřetů z lesa Darkwoodu.

Sama postava Sined, ačkoli je tajemná, je nejméně nosná vzhledem k předešlým příběhům. Je jen doplňkem Šťourova jednání, právě ten je hlavní dějotvornou postavou. Je pravým hrdinou pro rozvoj nového žánru, který se objevuje již v předchozím díle. Není to steampunk, je to spíš woodpunk. Právě stroje založené na dřevě (Dřevěný rytíř, panenky) mají zachránit sanatorium neboli Pevnost X před hordami skřetů. Střet realit komorního blázince a lesem Darkwoodem, který by mohl být součástí jakékoliv fantasy, spolu se zmíněnými woodpunkovými scénami, v nichž se nezapře autorova profese (programátor), působí jedinečně.

Netíkovi se příliš nevyvedl jeho záměr, přiřadit poslední díl k podobě dospělosti. Tady čtenář nabude dojmu, že i ve třetí části zůstal u sladkého dospívání, i když pravda, dospělost právě začíná. Nebo to snad je třeba chápat tak, že přirovnáním k věci jako tanečnici autor srovnává lidskou práci, která neslučitelně patří k dospělosti, v níž se člověk stává jen kolečkem ve fungujícím týmu? Kdoví. Na druhou stranu se povedlo knihu provázat s předchozími a dohromady tak tvoří kompaktní celek, který stojí za to přečíst ještě jednou dohromady. Netík v závěru zmiňuje, že Tanečnice stejně jako druhý díl vznikala na základě vypravěčské hry Changeling: The Dreaming. Snad proto působí některé zvraty v knize tak zvláštně. Ne vždy je čtenář schopen je přijmout, objevují se náhle a občas působí trochu násilně. A tak se musíme smířit s faktem, že někde se ukrývá pár lidí, kteří vnímají knihu jako součást příběhu, který sami prožili. Tyto nedostatky vyrovnává práce s jazykem. Už jsme si zvykli na to, jak Netík mění realitu svého příběhu, ale vždy je tak uděláno s jazykovým citem, který vás donutí číst dál.

Ne, nebojte se. Opravdu vám neprozradím, jak samotná kniha dopadla. Jen je třeba říct, že v závěru jsou dodatky, které objasňují historii sanatoria. Možná by bylo lepší, aby tyto informace byly vysvětleny v samotném příběhu, ale i tak za ně buďme rádi. Doslov pak odhaluje jednu z lidských pravd, která se pro nemálo z nás stala osudovou.

Jan Michálek (redaktor)

jendajendu@sez­nam.cz