Fenomén smrti fascinoval lidstvo odnepaměti. Kdo z vás by netoužil nahlédnout za oponu onoho světa, aby zjistil, co je „tam“? Čeká nás po cestě světelným tunelem ráj? Nirvána? Strašlivá Gehenna? Nebo snad mají všichni ateisté pravdu a smrt je definitivní konečná? Na tuto otázku jednou každý z nás dostane konečnou odpověď. Smyslem našeho bádání je prozkoumat zemi mrtvých dřív, než se do ní sami, tentokrát definitivně – vydáme. Francis Razorback (Smrt, ta velká neznámá)
TANATONAUT, -a m. (z řec. thanatos, smrt, a nautés, pův. lodivod): účastník letu na kontinent smrti. (slovníkové heslo
Tanatonauti s podtitulem „Cestovatelé za hranice smrti“ francouzského spisovatele Bernarda Werbera se celkem trefně vzpírají zavedeným žánrům a mišmaš science fiction, politické satiry, mystiky a filozofie v praxi nelze doporučit každému. Rozhodně ne netrpělivému čtenáři, neboť zdolat 540 stran textu není maličkost. Stejně tak bych Tanatonauty nedoporučil náboženským fanatikům všeho druhu, protože náboženství hraje v příběhu podstatnou roli a ne každý čtenář je nutně křesťan (jsem zvědav, co by na Tanatonauty říkali třeba Poláci).
Tanatonauti jsou postaveni na relativně jednoduché zápletce, která je obsažena v nejstarších mýtech snad jakékoli civilizace na Zemi: hrdina se vydá na onen svět a zjistí, jak to chodí, aby byl za svou opovážlivost vzápětí vrácen nějakým božstvem zpět a mohl o svých posmrtných zážitcích podat svědectví. Protože jde o román, děj se samozřejmě velmi rychle začíná komplikovat, což je patrné už z jeho struktury. Tanatonauti jsou doslova rozřezáni na 301 mikrokapitol nezabírajících obvykle více než dvě stránky, celá kniha je dále rozdělena na tři části kopírující stádia tanatonautického hnutí od času kutilů po čas profesionálů.
Uspořádání je jednou ze silných a zároveň slabých stránek celého románu. Výhodou je přehlednost děje jednotlivých kapitol, protože na tak malém prostoru se čtenář nemůže ztratit, ačkoli je kniha doslova prošpikována citáty a odkazy na – mnohdy zkreslená nebo zcela apokryfní – literární díla. Pokud vám navíc neustálé odbíhání od tématu vadí, můžete citáty vynechávat a nebudete výrazněji ochuzeni, protože na děj románu mají jen malý vliv. To může být, vzhledem k jejich množství (1) chyba. Skuteční znalci pak třeba Bibli, Korán nebo Knihu mrtvých už znají, nepochybuji ovšem, že narazí i na dosud málo známé mýty, týkající se posmrtného života.
Děj Tanatonautů se přese všechno poměrně vleče. Především prvních padesát stran, popisujících dětství dvojice hlavních hrdinů – Michaela Pinsona a Raoula Razorbaka – může být pro mnohé utrpením. Po rozpačitém úvodu však přichází jedna z nejlepších pasáží celé knihy, poměrně realisticky líčící experimenty na prvním, provizorním tanatodromu v jedné pařížské věznici od naprostých nezdarů po první, byť velmi nesmělé, úspěchy. Zejména první úspěšný návrat tanatonauta z onoho světa, kterým je nechutné individuum jménem Felix Kerboz, opravdu dokáže čtenáře pobavit zhruba stejně dobře, jako četba povídek Sapkowského nebo Pilipiuka (2). Autor ovšem tajemství smrti odhaluje příliš rychle a popisy překonávání dalších a dalších bariér (3) na cestě za poznáním mi připomnělo Dantovu Božskou komedii, avšak v moderním a zároveň lacinějším, protože primitivnějším podání.
Přesto i tato část knihy, začínající zhruba na straně 250 a končící na straně 366, obsahuje řadu dobrých scén a nápadů, ovšem prořezání a důkladné zkrácení by neškodilo. Pokus o jedinou větší (doslova epickou) bojovou scénu Bernardu Weberovi nevyšel a ve čtenáři evokuje spíš Zeměplochu než cokoli jiného, neboť logika již povážlivě skřípe.
Největší obavy u mne zákonitě vyvolával konec románu, protože autor se v závěrečné části dostal až k antiutopii, ve které již lidstvo přestane vést války, kriminalita je neznámým pojmem a lidé jsou až přepečlivě úzkostliví, protože už ví, že na konci na ně čeká trojice andělů, která zváží jejich duše a vynese verdikt na základě plus/minus hodnocení. Dobré skutky přidávají kladné body, u zlých skutků se hodnotí několik faktorů (mimochodem, v této části je znát ruka odborníka, autor totiž nějaký čas studoval práva). Paradoxně nejde o šťastnou společnost, ale o pokrytectví dotažené ad absurdum, kterého mají lidé zakrátko plné zuby. I závěrečné části by prospěla spíše stručnost, protože autor má tendenci při svém pohrávání si s nejrůznějšími nápady čtenáře zahltit variacemi téhož.
Nemohu se ubránit jistému srovnání: kdyby se stejného tématu chopil P. K. Dick, dokázal by vše podstatné vměstnat do 300 stránek a čtenář by měl prostor pro domýšlení dalších možností a souvislostí. Werber raději vodí čtenáře za ručičku a polopatické pasáže nedávají příliš prostoru pro vlastní představivost, což opět může a nemusí být klad.
Ukončení románu mi navíc přišlo až příliš „násilné“, jako by autor už vyčerpal všechny nápady a protože mu stále zbyla čtveřice hlavních hrdinů, uchýlil se ke klasickému, protože klišovitému závěru s banální moralitou a víceméně předvídatelnou pointou.
Tanatonauti nejsou vůbec špatní, čtou se dobře a prakticky z každého nápadu Bernard Werber vymáčkl maximum. Začátky tanatonautického hnutí víceméně přesně kopírují začátky kosmonautiky, první úspěšný tanatonaut Felix Kerboz je alter ego Jurije Gagarina, jednotlivé státy a později i náboženství mezi sebou soupeří o dosažení světla na konci tunelu a pro překonávání stále nových překážek je nutné kombinovat astrofyziku, anesteziologii a náboženský mysticismus. Výsledkem je poměrně originální pojetí posmrtného života, Tanatonauty je možné brát jako kritiku ryze vědeckého přístupu, respektive honby za poznáním za každou cenu. Tato rovina je výrazná pouze na počátku, později se z Tanatonautů stává odpočinková četba a do popředí se dostávají osobní problémy postav. Werberovi hrdinové se čas od času chovají naprosto idiotsky a nedokáží se poučit ani z vlastních chyb. K celému výzkumu přistupují lehkomyslně a okamžitě vyžvaní všechno, na co přijdou, a jejich motivace občas zcela absentuje. Nemyslím si, že by je k takovémuto jednání vedly jen a pouze politické tlaky francouzského prezidenta Lucindera ohledně jeho znovuzvolení. Heslo Michaela a Raoula „Společně proti pitomcům“ tak dostává extra rozměr.
Po technické stránce však není knize co vytknout. Pevná vazba, černofialová obálka se zářícím světlem na horizontu koresponduje s obsahem Tanatonautů, kvalitní překlad. Na překlepy nebo pravopisné chyby jsem narazil všehovšudy dvakrát, což je vzhledem k délce snadno omluvitelné.
Tanatonauti Bernarda Werbera jsou zajímavým románem s morbidním názvem, ke kterému se čtenář může vracet a nacházet nové detaily a paralely, jež mu předtím unikly. Pokud se ovšem nenechá odradit rozvleklými pasážemi a občasným stupidním chováním hlavních hrdinů. Ve skupině románů zabývajících se posmrtným životem překonává Werber své konkurenty rozdílem minimálně jedné třídy, neboť nezabředává do brakových postupů a prvků. Lze tedy uzavřít, že z pohledu zkušenějšího čtenáře jde o mírně nadprůměrný román, avšak z pohledu mladších čtenářů nebo začátečníků v žánru science fiction jde o velmi kvalitní román, který stojí za to přečíst.
1) Citace zabírají zhruba jednu čtvrtinu až jednu třetinu románu a dojde i na „Litanii“ z Duny.
2) https://www.fantasyplanet.cz/clanek.asp?id=1366.
3) Respektive popisu jednotlivých částí podsvětí.
Na tuhle knihu už jsem četl několik recenzí kolísajících od celkem spokojenosti až k nadšení, tak jsem si ji koupil. A musím říct, že to byla velká chyba. I přes některé docela zajímavé myšlenky je celá kniha schozena tím, že autor zjevně není schopen napsat jediný přirozeně znějící dialog, postavy se chovají naprosto přitrouble (hlavně za postavu prezidenta Lucindera jsem Werbera opravdu nenáviděl) a jejich motivace je pro normálního člověka v lepším případě nepochopitelná, v horším (a to většinou) směšná. Navíc dělení knihy na spoustu kratičkých kapitol je fakt nepříjemné, ale vzhledem k tomu, že autor zjevně nezvládá napsat ani delší souvětí, není to zas tak překvapivé. Samozřejmě nemá smysl očekávat, že by autor rozvíjel několik dějových linií, nebo že by v “knize” byly nějaké dějové zvraty – obojí je asi zcela mimo Werberovi schopnosti. Což by mi nevadilo tolik, jako záplava naivních a neuvěřitelných dialogů a stupidita všech postav. Mezi nimi opravdu není nikdo, komu byste mohli fandit nebo ho nenávidět (vlastně jo, já jsem asi od stránky 20 až do konce nenáviděl autora, ale to asi nebylo záměrem). Kdyby to napsal někdo, kdo umí alespoň trochu psát, asi by to nebyla špatná kniha, ale tohle se opravdu nedá číst. Pokud si chcete přečíst něco o výzkumu smrti, zkuste radši “I když půjdu roklí šedé smrti” od C. Willisové, pokud jste to už četli, přečtěte si to klidně znova, a potom ještě jednou, pořád to bude o řád lepší než tenhle odpad.
U mě vyvolávají Tanatonauti dost smíšené pocity – začátek příšerný, prostřední pasáž naopak dobrá no a pak se to všechno roztahuje, děj řídne a úroveň knihy upadá. Zajímavé nápady, o dost horší zpracování. Problém může být v tom, jestli brát knihu vážně nebo ne – kdyby čtenář zavřel knihu v polovině, mohl by si odnést ucházející zážitek.