Taliesin – Lawhead Stephen

Myslím, že jedním z nejdůležitějších klíčů ke knížce Taliesin a tím i k celé sáze Pendragon Cycle je osobnost autora. Tím je Stephen Lawhead, v současnosti dvaapadesátiletý Američan (nar. roku 1950), žijící v anglickém Oxfordu. Je nábožensky založený a jeho díla patří do subžánru křesťanské fantasy. Co to znamená se pokusím vysvětlit právě na příkladu románu Taliesin. Toto dílo vlastně představuje jakýsi autorův “návrat” do hájemství fantasy, protože po své prvotině, fantasy trilogii Dragon King Saga, se poměrně úspěšně věnoval psaní SF (je autorem románu Dream Thief, ságy Empirion a několika povídek).

Nejprve musím rozřešit otázku žánru. Mnohé již uvedené prepozice možná směřují toto dílo spíše do oboru historické literatury než do fantasy, ale taková hypotéza by byla mylná. Celé dílo totiž obsahuje mnohem víc prvků a postupů z žánru fantasy než by bylo možné u historického románu, a dokonce ani nelze dílo zařadit na pomezí žánrů, protože primární účel historické beletrie je čtivou formou seznámit čtenáře s určitou množinou faktů a popř. nastínit jejich možné propojení (což je na fantazii a libovůli autora). To zde zůstává nesplněno – Lawhead nás spíše seznamuje se svou fantaskní představou Atlantis a dávné Anglie, přičemž obojí vypadá spíše jako nevýrazné království/říše/kraj z nějaké tuctové fantasy typu Goodkinda, Jordana nebo Eddingse. Ačkoliv mnozí z hrdinů jsou mýtické/historické postavy (Jezerní paní, Král Rybář, Morgian Le Fay, sám Taliesin), autor nám je představuje jako naprosto standartní fantasy hrdiny, navíc schématické charaktery, chování a jednání loutek – bez motivace, často vůbec bez nějakého výraznějšího prokreslení psychiky, většina postav je jen čistě účelových a snadných. Najdeme jen čtyři vyjímky: vypravěčka celého příběhu Charis, princezna z Atlantis, dcera krále Rybáře, ze které se později zřejmě stane Jezerní paní, která jediná trpí výraznějšími pochybnostmi, má nějaký vnitřní život, dokonce pochybuje o lásce (což přece standartní hrdinové fantasy nedělají, ti se jen drží za ruce v měsíčním světle), dále je tu Taliesin, titulní hrdina, mimořádně nadaný bard, na kterém je ukázáno blaho konverze ke křesťanství a rovněž poměrně zajímavě popsáno štěstí i neštěstí zamilovanosti, dále Taliesinův otec Elphin, který začíná jako rozhodně nejslibnější a nejsympatičtější postava celého díla, ale bohužel je velmi brzy upozaděn a jeho kvality jsou zahozeny. Mou nejoblíbenìjší postavou je Annubi – stejně jako Elphin začíná velice slibně, čiší z něj skutečné prožitky a obsahuje mnoho aspektů, které o úroveň posunují kvalitu celého díla. Rovněž je velice brzy upozaděn, ale jeho návrat je zřejmř jediným opravdu mistrovsky zvládnutým rozměrem knihy.

Stručně k ději: horizontálně je struktruován do dvou dějových linií, které se několikrát protnou, vertikálně je rozdělen do tří knih, které nesou názvy Dar z nefritu, Býk slunce a Merlin. Nejdůležitější postavou a nositelem děje první  linie je zmíněná Charis. Její příběh začíná na Atlantis, v království jejího otce Avallacha. Jejíma očima popisuje Lawhead pád Atlantidy a její poslední dny, od prvních náznaků katastrofy až po její hrůzný konec, jakožto i záchranu části obyvatelstva Avallachova království a království jeho spojenců. Charis se o tuto záchranu jako správný fantasy hrdina zaslouží, stejně jako o založení nové říše. Zde je poměrně hezky zachycena vyhořelost lidí, kteří přišli o vlastní domov, kteří byli vytrženi ze svých kořenů. V druhé linii sledujeme příběh Elphina, mladého krále Gwyneddu a jeho adoptivního syna Taliesina, který je velmi nadaným žákem druidů a velice schopným bardem. Oni musí rovněž opustit svou zemi, barbarské hordy ohrožují jejich území. Gwyneddský národ se dostane na území, obývané “Nadpřirozenými”, jak jsou nazýváni Atlanťané, a tehdy spolu oba vyhnané národy uzavřou dohodu. Zde se do děje dostávají dva křesťanští kněží, kteří obnovují starou polorozbořenou svatyni, kterou údajně založil Josef z Arimatie (biblická postava, ten, který sňal Kristovo tělo z kříže a odnesl svatý grál) Kněžím se podaří ulehčit těžkému údělu Avallacha, který se stává Králem Rybářem, když mu osvětlí podstatu svého náboženství. Král, a později i Taliesin a Charis se nechají pokřtít. Mezi Taliesinem a Charis vzplane láska, která se později naplní, navzdory intrikám Morgiany a Charisiným pochybám. Plodem jejich lásky je Merlin.

O ději románu by se toho dalo napsat mnohem víc, mohl bych popsat různé epizody, jako intrikaření atlantských králů nebo Charisin tanec s býky boha slunce, ale bylo by to nepřínosné. Pokusím se to shrnout a zároveň ohodnotit. Předně bych vytkl celkový tón textu. Vyznívá velice suše, nemá žádný emotivní náboj, akčnost ani barvitost nebo poetičnost popisů. Takové katastrofy, jako strašlivá bitva se spoustou padlých nebo potopení celého ostrova nezanechá ve čtenáři žádný hlubší dojem. Přístup k mýtickým postavám je všední, povrchní a prázdný. Dokonce ani Taliesinovo setkání s Bohem! není nijak zvlášť působivé. Jsou tu samozřejmě výjimky, třeba popisy hostin, scéna, kdy Taliesin svým zpěvem okouzlí rozzuřeného krále a jeho válečníky nebo Charisin tanec s býkem – bohem slunce. K pozitivům knihy lze počítat jasný, logický a nezašmodrchaný děj, několik málo reálií a postav a uvedené a některé daší dějové momenty. Na hranici únosnosti je nezajímavý jazyk a “kvalita” vedlejších postav a většiny dějových prvků. Diskutabilní je autorův velmi vágní a svévolný přístup k mýtům, které mu jsou předlohou. Jezerní paní jako Merlinova matka, dcera krále Rybáře, Morgiana starší než Merlin, to vše a další “drobnosti” znalého čtenáře dráždí. Navíc je celý příběh přeplněn křesťanskou symbolikou, jak původní, tak druhotně dodanou a jsou potlačeny nekřesťanské prvky artušovského mýtu. (Merlin jako král světla, který jako zástupce Krista přinese světlo do temné doby, druidi veřejně uznávají skvělou myšlenku křesťanství, křest je to jediné, co trpícímu králi Rybáři přinese úlevu…) Tato “druhotná infekce křesťanstvím” je zřejmě tím, o co jde v onom zmiňovaném subžánru křesťanské fantasy a vyžaduje od čtenáře velkou toleranci pro autorův značně subjektivní, svévolný a omezený náhled na křesťanství a náboženství vůbec. Pokud jsou i ostatní díla z této sekce fantasy podobně laděná, zřejmě mají svůj okruh čtenářů, ale obávám se, že do něj rozhodně nepatřím a nehodlám jej nikomu doporučovat.

Z předešlého snad již vyplývá můj závěr – autorovi se nároky splnit nepodařilo. Jde o jiný příběh, ve kterém jsou pouze známě znějící jména. S výchozími mýty má jen pramálo společného. Bohužel román není ani nijak zvlášť čtivý nebo poutavý. Rozhodně ho nemůžu doporučit jako něco obohacujícího nebo úchvatného. Lze ho přečíst v tramvaji beze strachu, že přejedete cílovou stanici. V textu jsem narazil na několik češtinářských nepřesností a pravděpodobně chyb v překladu, ale nebylo to nijak tristní (jak tomu bývá u jiných nakladatelství).