Tak trochu jiný Tajuplný ostrov

Těmito slovy promlouvá jedna z hrdinek románu Ostrov v bodě Nemo francouzského spisovatele Jeana-Marie Blas de Roblèse. Dulcie, dělnice v továrně na doutníky, těmito slovy uvádí příběh, kterým kniha ve skutečnosti končí. Jenže u vyprávění, které je vlastně nekonečné, je těžké rozlišit, kde je nějaký konec a začátek. A jestli něco podobného – postavy, zápletky a místa – neznáme odjinud. Z Dumase, Verna, Conana Doyla, Agathy Christie, Hermana Melwilla, Daniela Defoa. Román Ostrov v bodě Nemo je totiž přesně takový, nese v sobě od každého z uvedených nějaký střípek. Nechybí nezbytná detektivní zápletka (a detektiv se jmenuje originálně Holmes), milostné patálie, pomsta, cesta vlakem po transsibiřské magistrále, ztroskotání škuneru, tajemný ostrov…

Hledači bodu Nemo

A kam že se to vybraná společnost, v níž nechybí odvážní muži, profesor mořské biologie, krásné dámy, dítě a zrádce, vlastně vydala? Přece k bodu Nemo, mořskému pólu nedostupnosti! Neboli k místu v Tichém oceánu, které je nejvzdálenější jakékoliv souši. A je to také místo, kde se podle záznamů seizmografu vyskytuje obrovský podmořský tvor, kterého zatím nikdy nikdo neviděl, desetkrát větší než plejtvák obrovský, gigantická stvůra z hlubin, Big Boop. A sem také vedou stopy po záhadném zloději velmi cenného drahokamu Ananké…

Naše vzácná společnost cestovatelů vskutku nepostrádá na originalitě. Mě osobně fascinovala především třináctiletá Verity, cestující se svou matkou, bohatou lady MacRaeovou, ve stavu hlubokého spánku, do kterého bez známé příčiny před léty upadla. Když se konečně probudí, pořád něco nesrozumitelně prorokuje a mluví s velrybami v hlubinách. Chybu nemá ani doktor Mardrus, odborník na páření krakatic, který umí navíc matematicky dokázat, že peklo neexistuje. A pak je tu ještě Rozkročenec Nó; ač nikdy nepromluví, je v podstatě klíčem ke všemu.

Kromě slova eklektický mě napadá také bizarní. Naznačenou hlavní linii příběhu totiž s železnou pravidelností přerušují epizody zcela jiných hrdinů, povětšinou hodně obyčejných a v jistém ohledu i směšných. Patří k nim Wang, ředitel montovny čteček B@bil Book, který prdí, když se vzruší. Tajně osnuje plán, jak spisovatele románů nahradí počítačovými systémy, a jeho marketingově pojatý „alexandrijský“ sen – celá světová knihovna v jedné jediné knize – zhatí zásah hackera.

Nebo Carmen, manželka impotentního pana Bonacieuxe, která pro záchranu jejich intimního soužití podnikne opravdu neuvěřitelné kousky. Když jí však manžel uteče s milencem, rozhodne se ve vagině pěstovat obří bramboru. Lidské pinožení se zdá místy veselé či komické, tu a tam spíš smutné, jindy až tragicky bolestné. Těžko si někoho oblíbit (a někdy i zapamatovat). Možná budete držet palce spíš obtloustlé osamělé Louise z personálního oddělení, možná neohroženému kapitánu Wardovi na palubě Černého Orfea. Milovníci verneovek jistě zamáčknou slzu dojetí, když jim prozradím, že na scénu se vrátí nejen proslulý Cyrus Smith, ale také kapitán Nemo. Jsou prostě nesmrtelní!

Ostrov, kde se potkává věda s fantazií a historie s budoucností

Nepopiratelně je Ostrov inspirován nejsilněji Julesem Vernem a zvláště jeho románem Dvacet tisíc mil pod mořem. Není bez zajímavosti, že Jean-Marie Blas de Roblès se v současné době vášnivě věnuje především podmořské archeologii a také její popularizaci coby vědního oboru. Už dříve se zabýval předsokratovskou antikou, a protože starobylá města, která toužil vidět na vlastní oči, se dnes nachází pod vodou, nezbylo mu než se za nimi vypravit. Na oceánu ho fascinuje, že ačkoli pokrývají skoro 4/5 povrchu Země, je stále neméně probádanou částí planety, poslední terrou incognitou.

A tak není divu, že v románě sehraje ostrov, neméně tajuplný jako ten ze stejnojmenné knihy, významnou roli. Na povrchu připomíná prosluněnou provensálskou krajinu, jeho podloží je však kompletně z plastu. Přesněji z plastového odpadu, který se díky zvláštnímu mořskému proudění nashromáždil do tvaru spirály. Pravý ráj pro vědecké mozky, aby tu vyzkoušeli řadu experimentů, třeba piezoelektrickou energii, poháněnou dupotem tučňáků, nebo vývoj polymerů aplikovatelných na biologické pletivo.

Ale tento prazvláštní ostrov, nazvaný Narragonia, není jen vědeckou laboratoří, je také útočištěm před Mocnostmi, které svými byrokratickými postupy uzurpují stále víc prostoru pro lidskou kreativitu a solidaritu. Domov zde najdou také lidské bytosti s nejrůznějšími bizarními vadami na těle, ztroskotanci, které společnost zavrhla. Společně si zde vytvářejí vlastní mikrosvět, kde se snaží dát věci do pořádku, jak je to ještě možné. Jdou až tak daleko, že s pomocí protéz a implantátů zachraňují i zraněná zvířata… Ale ne, žádný šílený doktor Moreau se mezi nimi nevyskytuje, celému tomu cirkusu velí pouze čtyřnohá dcera profesora Moriartyho, takže žádné obavy!

Vše ale není jen fikce. V jedné z dějových linií se odráží i historicky doložená praxe předčítačů v britských manufakturách, kde nahrazovala chybějící rozhlasové vysílání. Dělníci při práci poslouchali díla významných evropských autorů nebo zprávy z novin, a lépe se soustředili na práci. Později se údajně tímto způsobem mezi ně rozšířily také informace o dělnickém hnutí. Někteří předčítači šli dál a příběhy si sami vymýšleli a skládali je ad hoc podle nálady na pracovišti. Takovým byl i hrdina Arnaud, zkrachovalý majitel továrny na doutníky, který během směn čte dělníkům svůj vlastní vymyšlený román a jako bláznivý rytíř doufá, že tím příběhem probudí z kómatu i svou Dulcii. Jestli se mu to podaří, to už neprozradím, tím se totiž náš exkurz po knize Ostrov v bodě Nemo vlastně uzavírá a začíná…

Autor, který se vydává ke ztraceným snům do neznáma

U nás i ve světě se Jean-Marie Blas de Roblès proslavil rozsáhlým sedmisetstránkových románem Tam, kde jsou tygři domovem, za který získal hned tři významná literární ocenění. Tygři jsou ale ve skutečnosti jeho třetím románem, předchozí díla jsou u nás zatím nepřeložená. Česky mu vyšla ještě kniha Půlnoční hora, která je naopak velmi útlá a na první pohled může připomínat turistického průvodce po Tibetu, kdyby vyprávění nemělo formu rozhovoru, v němž zazní úvahy o tom, jak nakládáme s vlastní historií, jak se výmysl může stát pravdou a jak se kdejaký příběh dá nafouknout či pokřivit. Román Tam, kde jsou tygři domovem znamenal průlom v dosavadní Blas de Roblèsově spisovatelské dráze, protože do té doby vůbec nepatřil k francouzské literární smetánce, ale prosadil se spíš jako archeolog a autor knih o archeologii pro široké publikum.

Tygři se odehrávají v Brazílii, která symbolicky představuje „mládí“ vedle Evropy jako „stáří“. Vyznačuje se složitě propletenou románovou strukturou, mistrnou hrou s vrstvami jazyka a pro Blas de Roblèse typickým přesahem mimo francouzské problémy. Právě to z něj dělá moderní román, nabádající k zamyšlení se nad nefunkčnostmi globalizovaného světa a ekologickými riziky. Nejinak je tomu i v Ostrově, kde se zase autor snaží upozornit na triky nadnárodních korporací, které po nás chtějí, abychom nekonečně konzumovali, a nabízejí nám pořád nové a nové výrobky, které umějí skvěle to či ono, abychom rychle ty staré zahodili.

Ve všech knihách Jean-Marie Blas de Roblès bohatě zúročil své zážitky z cest. Je sice rodilý Alžířan, vyrůstal v jižní Francii, ale jako učitel se dostal do Číny a Brazílie. Dnes už se nepovažuje jen za Francouze, ale za obyvatele širšího celku, minimálně za Evropana. Blas de Roblès v sobě rozhodně nezapře filozofa, vždyť vystudoval historii a filozofii na pařížské Sorbonně – to leccos vysvětluje, pokud jde o spletitost jeho myšlení i psaní. V Ostrově navíc složil hold mnoha velikánům světové literatury, kromě již zmíněných třeba i Laurenci Sternovi, Jamesi Joyceovi nebo Homérovi. A neopouští ani silnou rabelaisovskou tradici.

Experimentální jízda nemoexpresem

Přesto byl Ostrov přijat ve Francii spíše jako provokativní dílo a vyvolal celou řadu kontroverzí. Objevily se i jiné výklady, jak celek knihy vnímat: třeba jako výplod zdrogovaného mozku jedné z postav, kterou na začátku románu potkáme uprostřed opiového dýchánku. Jiný názor vidí v knize autorovu snahu ukázat, že realita je vlastně jen jakási nudná mystifikace, a pouze ve fikčním světě stojí za to žít (nebo tam aspoň utíkat). Pro fantazáky jistě rajská hudba…

Pravda však je, že jednotlivé postavy připomínají spíš figurky na šachovnici. Jejich povahy se stírají a psychologie pokulhává. Přesto by je čtenář neměl pouštět ze zřetele, protože se časem ukáže, že se k nim jednotlivé příběhové linie vrátí, nebo z jejich osudů něco důležitého vyplyne. Autor se tak snaží čtenáře překvapit a propojovat to, co obvykle k sobě nepatří. Jenže právě spojení zdánlivě nespojitelného vytvářejí nejsilnější momenty knihy a vybuchují v ohňostroj nespoutané fantazie, trochu poťouchlého humoru a nezbytné romantiky, na který čtenář zírá s otevřenou pusou.

Těžko uvěřit, že právě to nebylo autorovým záměrem – udělat si ze čtenářů pokusné králíky a testovat na nich, co vydrží, pohrávat si s motivy, žánry a rekvizitami jak „vysoké“, tak „brakové“ literatury. Vezměte si třeba názvy jednotlivých kapitol – jenom ty mohly by vystačit na samostatné mikropovídky! V tomhle ohledu ale není Blas de Roblès ani první, ani poslední, který sází na naši touhu po něčem neotřelém, a tudíž i dostatečně zábavném a logicky i komerčně úspěšném.

Kniha není přehnaně tlustá, má správně krátké kapitoly, příjemně žlutý papír, pevnou vazbu a dobře čitelný font. Takže proč ne, prostě se jen posadíte do oblíbeného křesla a budete si užívat, jak jste překvapení, případně i zhnusení (v románu jsou scény brutálního násilí), nebo vzrušení (řada scén je na hranici pornografie). Možná ještě vzít koktejl do ruky, přesunout se k bazénu a jenom se kochat jednotlivými obrazy, které se střídají dost zběsile jeden za druhým a připomínají tak ubíhající krajinu za oknem vlakového kupé. A je jenom na vás, zda se necháte autorovým nemoexpresem unést do mírně zvrhlých zákrut cizí představivosti.