Tajemství ostrova Ji, I.-IV. – Grimbert Pierre

Od té doby se však jednou za čas tito vyslanci setkávali, aby se o své zážitky podělili. Tragická cesta z nich udělala něco jako rodinu, do které časem přibyli i potomci původních členů. Ti se však o ostrově Ji nic podstatného nedozvěděli. A čas plynul dál a většina světa na tento podivuhodný a záhadný incident úplně zapomněla…

O sto osmnáct let později jsou z neznámých důvodů systematicky vyvražďováni všichni potomci dávných poutníků. Nikdo netuší, kdo vraždy objednal, ani proč. Přežije jen pár dobrodruhů, kterým nakonec nezbývá nic jiného, než se proti této malé genocidě postavit čelem. Pakliže ale chtějí odhalit tvář toho, kdo za tím vším stojí, musejí nejdříve odhalit záhadnou pravdu o dávné výpravě na ostrov Ji (a přitom přežít). Pravdu, která má otřást celým jejich životem i světem kolem nich. Závod s časem začíná…

Nebudu vám nic nalhávat, o záchranu Dobra před Zlem tu půjde především. Hrdinové však musejí nejdříve podstoupit pěknou řádku nepříjemností a sáhodlouhého putování, aby mohli Zlu ukázat, zač je toho loket. To vše ve čtyřech knihách, které na sebe přímo navazují – další tisícistránkové dobrodružství pro všechny milovníky dlouhých fantasy výprav.

Jedná se tedy o čistokrevný dobrodružný román. Příběh láká slibnou a netradiční zápletkou, bohužel ale natolik fádně zpracovanou, že už po prvním díle se zřejmě většina čtenářstva začne nudit. Bohužel, další díly to nijak nezmění – naopak, celé dobrodružství je maximálně rozmělněno a pod tíhou tradičních klišé klesá z nadprůměrného čtiva na post klasické spotřební fantasy. Hrdinové se rozhodnou: „Teď půjdeme tam a tam, uděláme tam to a to, a pak uvidíme, co bude dál.“ A vida: opravdu jdou tam a tam, tam udělají to a to, a pak se rozhodují o dalších plánech! No, abych byl upřímný, na můj vkus je to trochu moc očekávatelné – aby mi postavy prozradily sto stránek dopředu, co bude následovat, mi vážně přijde jako nuda. Z francouzských luhů a hájů bych čekal lepší úrodu.

Osobně mi na ději nejvíce vadily odbočky, které se často odklánějí od hlavní dějové linie či s ní vůbec nesouvisejí. Ať už se jedná o výpravy do míst, které děj nikam neposouvají, či zatajování informací (a to hlavními postavami), které by naopak děj posunout dopředu mohly. Nebo rozepisování se o zvířatech či lidech, které se v ději jen (kolikrát i nedůležitě) mihnou. Na obranu autora však musím zdůraznit, že to se týká většiny putovních fantasy, takže chyba zřejmě není tak úplně na jeho straně. Možná bych se spíše já osobně měl vypravit na nějakou tu výpravu za záchranou rodné hroudy, abych poznal, kolik skutečně nesouvisejících dobrodružných odboček při tom zažiji a pak, až se vrátím (a tato planeta bude zachráněna), zkusit to někomu odvyprávět a podle reakce se autorovi následně omluvit.

Co mu však neomluvím, je zakončení celé jeho tetralogie. Už první, druhý i třetí díl se sunou kupředu dost pomalu, a čtvrtý na tom jen pramálo změní. Spíše naopak – je ze všech nejvíce roztáhlý, ale přitom paradoxně zakončený jakoby horkou jehlou. Poté, co autor po celou dobu sliboval dlouhý a krvavý konflikt mezi Dobrem a Zlem, dočkal jsem se jen nedomyšlené taškařice, která postrádala hlavu i patu. Myslel jsem, že to nejlepší vždy přichází s finálními scénami. To jsem ale netušil, že pravidla už zřejmě někdo změnil. Moje smůla.

Bohužel, ani postavy příběh nezachraňují. Tolik černobílého a očekávatelného chování najdete snad jen v nehowardovských conanovkách. Vše samozřejmě s pozlátkem vážně míněného vyprávění. Nejvíce to připomíná hry na hrdiny, kde parta hrdinů vandruje po světě a s každým úspěšně splněným levelem získává nové zkušenosti a znalosti. Postav je zde sedm – čtyři muži a tři ženy – z nichž každá umí něco, co neumí ta druhá, a vy jen můžete dopředu hádat, kdo zde hraje roli nerudného válečníka, vtipného zloděje, mocného čaroděje, dobromyslného obra, moudrého vůdce a podobně. To, že se nám hrdinové v závěru ještě hezky spárují – (omlouvám se, že prozrazuji děj, ale tohle mi prostě nedá) – jen potvrzuje mou domněnku o lásce autora ke klasickým dobrodružným klišé, jež existují několik století a které na lidi ještě stále působí. Záleží však na zpracování, a Pierre Grimbert nepředvedl nic, co už nedokázaly stovky spisovatelů předním.

Čím si mě autor naopak silně získal, je komplexní zpracování jeho světa – vše je vymyšleno do nejmenších detailů a až na pár drobných mušek (např. mé oblíbené počítání času bez hodinových aparátů) předvedl Grimbert velký kus originality. Nemluvě o tom, že se dokázal vyhnout různým elfům, hobitům a podobným rasám, které spisovatelé tak rádi využívají. Má své vlastní vynikající nápady (ať už se jedná o sektu zabijáckých mnichů, knihovnu plnou duchů s vlastní hierarchií, zahradu nezrozených bohů, jezero démonických větškyň a mnoho dalšího) a důsledně je zpracovaná, což je možná jediný důvod, proč pro mě osobně stála celá série za přečtení. Kdyby se soustředil na menší rozmělněnost děje a více se vyhýbal zaběhaným kolejím při vyprávění, kniha by jistě zasloužila deset z deseti.

Čtyřdílný francouzský fantasy epos Tajemství ostrova Ji sklidil v rodné zemi hned několik cen: cenu Julia Verlangera a Ozone za nejlepší román frankofonní fantasy literatury. U nás osloví jistě spousty nadšenců RPG her, ale čtenáři toužící po nových nápadech by se knize měli spíše vyhnout. Kdo je milovníkem trampingové fantasy, ať mou kritiku klidně ignoruje a s veselou myslí se pustí do čtení. Doufám, že mu úsměv na tváři vydrží až do konce. Mně se vytratil někde po sté straně prvního dílu. Ovšem v knihovnách se tetralogie bude jistě vyjímat komukoliv, protože po technické a grafické stránce je zpracována na jedničku.