Že to ale byla doba, než se objevil tento druhý díl, co? Z toho prvního jsem si pamatoval především fakt, že se vše odehrálo během jediné noci a že to nebylo špatné. Proto jsem si s očekáváním koupil i Národy noci a rád vám zprostředkuji mé dojmy.
Hned po pár stránkách jsem musel moc přemýšlet a vzpomínat, co se vlastně dříve událo a kdo vůbec figuroval v oné bitvě proti nemrtvým ve Zrození stínů. Abych vám to usnadnil, tak zcela jednoznačně za stranu dobra zde máme znetvořeného Rehova kněze Urthreda, Jayala, který v ruce často třímá magický meč, Alandu – postarší dámu, jenž sem tam pomůže nějakým tím kouzlem a Thalassu – Světlonoše. Za zlo po světě pobíhá upír Faran, jeho kouzelník Golon a Jayalova horší stránka duše Dvojník.
Příběh je jednoduchý. Na začátku baron Illgill přenese Hůlku (první magická věcička) někam na sever, snad až do Lornu. Jeho cesta není popsána až do konce, pouze nástin jeho osudu. Druhou magickou věc, která je potřeba, aby na světě navždy zvítězila strana dobra, nese Jayal. Meč. Ovšem třetí je opět někde v Lornu a jen Thalassa jako Světlonoš ji může probudit k životu. Je jím Bronzový muž, který má opět rozdmíchat božský oheň a pomoci v pradávném boji. Ale aby toho nebylo málo, Thalassa je kousnutá od upíra, takže jí zbývá jen měsíc, než se promění. Její jediná záchrana spočívá v nějakém stříbrném kalichu, který má opět „náhodou“ najít v tajuplné zemi Lorn.
Po Urthredově teleportu se skupinka ocitá u vesničky jediných žijících lidí na severu. Jejich čtyři postavy tam byly vytesány do soch, takže celá komunita je uctívá jako bohy. I když po jejich objevení jsou mírně zklamáni, vydává se s nimi náčelník s několika bojovníky na nebezpečnou pouť. Musí urazit velkou vzdálenost, do toho všeho skučí vítr, je zima a častokrát se ocitají ve vánici. Říkat co jak bylo dál, je zbytečné. Mají daný cíl, kterého musí do určitého časového limitu dosáhnout, a jako obyčejně jim ze všech stran hrozí všelijaké nebezpečí. Většinou je vyvažují kouzly, štěstím, náhodou nebo nějakou tajemnou věcí, která jim pomůže z nejtěžších chvil. Do toho všeho se ještě plete Faran se svojí skupinkou vojáků. I když byli hodně pozadu a neměli šanci své protivníky chytit, přece jen najdou prostředek, jak se dostat dokonce před naše hrdiny.
Co se týče nápadu, je zřejmé, že podobných tu bylo nespočetně. Dobří bojují proti zlým a jediná záchrana je ukrytá v kouzelných předmětech. Na cestě se vyskytují různé problémy, kterým musí obě strany čelit a vše pěkně šlape vpřed. I když se „dobří“ i „zlí“ potkají a zkříží své meče, stejně ti hlavní přežijí a určitě si až do konce budou dělat navzájem problémy.
Trochu zvláštní mi přijde, že hlavní nemrtvý Faran je docela slabý. Obrací se o pomoc neustále na svého kouzelníka, a i když se snaží vypadat jako ten nejhorší tvrďák, nepůsobí tak na mě. Všichni, kteří jdou s ním, tak dělají jen pro kalich, ze kterého se chtějí napít a získat tak nesmrtelnost. Také je zvláštní, že jeho život po smrti se mu zdá malicherný a docela by ukončení své existence přivítal. Ovšem když nějaká taková situace nastane, najednou se stává velmi „živým“ a o svoji duši bojuje ze všech sil. A když vezmeme, že jen tak odešel ze zničeného města pronásledovat Thallasu, měl opravdu hodně velké štěstí, že cestuje v podzemí, kde nesvítí slunce. Na druhé straně, jak jinak měl spisovatel udělat, aby se vůbec někam dostal, že? 🙂 To u naší malé výpravy je Urthred zamilovaný do Thallasy a bez problémů bych vsadil úplně všechno na to, že vím, jak to nakonec dopadne. Což ostatně pozná každý z vás. Různá překvapení nejsou příliš častá, což pan Johnson kompenzuje novými místy a situacemi, takže nic není jednotvárné a zdlouhavé.
Podtrženo a sečteno, nic vás v této knize nepřekvapí, ale rozhodně ani nerozhází. Děj je vcelku napínavý, pořád se něco děje, kniha není špatně napsána a rozhodně se budete po celou dobu bavit. Můj příznivý dojem z prvního dílu zůstává i zde a počítám s tím, že třetí si určitě koupím taky.
Co o tom říct? Že chceme číst jenom to, co už jsme si někde přečetli s jinými jmenovkami? To jsme schopní číst pořád dokola prakticky totéž, přičemž z těch 300 obvyklých stran se liší jen dvě, nanejvýš tři s nějakou prozměnu neokoukanou zápletkou? Nebo snad přestala být literatura (jakákoliv) uměním? Knihu jsem nečetl, ale podle recenze bych ji odhadl na bezvýrazný průměr. Co o tom soudíte?
Hm… Právě toho jsem se bál, že jsem recenzi napsal vcelku negativně. Na druhé straně, kolik dnešních autorů píše originální věci? Většinou se vždy jedná jen o boj mezi dobrem a zlem a je pouze otázkou, jak to podá. Jaké je pozadí příběhu a jaké jsou kulisy. A hodnotil jsem toto všechno. Kniha se fakt dobře čte, a i když jde o omílání “starých” věcí, přece jenom se u ní stráví pěkných pár hodin… A o to jde, ne?
Myslíš? To chceš strávit hodiny jedním a tímtéž? Možná je to právě odpověď, proč si fantasy oblíbila x-cykly a všelijaká pokračování. Vždyť záleží jenom na tom, jestli tam nejsou hrubky, jestli tam teče dost krve, jestli tam metají firebally. A promiň, kdo nepíše originálně, není spisovatel ale opisovatel.
Hm, dobře, ale ukaž mi něco ze současných! knih, které jsou opravdu originální a jak ty říkáš, “neopisují”. Neříkám, že nemáš pravdu, jenže si myslím, že momentálně je prostě pro každého spisovatele jednodušší a i finančně lepší dělat něco, co je časem prověřené a to vložit do své imaginace. Samozřejmě, pokud budu číst něco fakt dobrého a i originálního, dostane třeba 10/10. Ovšem ty “kopie” dobře udělané těch 7/10 můžou dostat. Ale víš se asi nedostanou. Pokud tyto “kopie” budou stát za nic, tak taky dostanou 5 a míň. Spíš míň. Jedinečnou ukázkou je třeba skoro nekonečná Shannara od Brookse. To je opravdu sr…ka…
Samozřejmě máš pravdu a já jsem nijak neútočil na tvé hodnocení. Je mi jasné, že když je devadesát procent knih opis, že racionální a spravedlivé hodnocení by se muselo odehrávat v desetiných číslech mezi 0 a jedničkou. Ale zase na druhou stranu, myslím, že pár opravdu jedinečných a originálních fantasy knih existuje, byt i v poslední době. Nedávno jsem četl knihu Američtí bohové (dokonce prý dostala Huga). Nikdo samozřejmě nečeká, že budou skutečné skvosty vycházet měsíc za měsícem. Spíš jsem myslel, že by se spisovatelé sami měli pohnout k vytvoření něčeho jedinečného, neopakovatelného. A také jsem samozřejmě myslel na čtenáře, aby pak nezapomínali takové ojedinělé knihy vyzdvihovat nad to bláto viz Světlonoš-národy noci II.
Hm, jojo. Pokud vim, tak recenze na Americke bohy se chysta. Je tak trochu ostuda, ze tu neni, protoze to je skvost. A sam se priznam, ze jsem se k tomu jeste nedostal:-). Holt, taky nemam cas na vsechno a take moznost se k tomu dostat… Je fakt, ze originality je dnes jak safranu, protoze uz neni jednoduche neco takoveho vytvorit. Ale vyjimky potvrzuji pravidlo, takze budme radi za ne.
Zcela souhlasím. Jen si nemyslím, že UŽ není jednoduché to vytvořit. Nikdy nebylo. Proto to taky oceňujeme. Za deset let si nikdo nevzpomene, jak se jmenovala hlavní hrdinka ze Světlonoše II (možná si nevzpomene ani pět minut po tom, co zaklapl knížku). Myslím, že fantasy literatura, jako ostatně každá jiná, by měla svým způsobem zachycovat skutečnost ne jen čistou fantazii. Ta je sice zajímavá, ale tak nějak nicotná. Tím míním Eddingse, který chudák náhodně otvíral učebnici dějipisu, aby si našel svoje národy, Goodkinda a jeho šíleně nereálné americké morální zásady a falešný patos, a mnoho dalších (i Brooks, kterého by měli číst jenom mladší čtrnácti let). V americké fantasy se projevuje to, co vnímáme i v amerických filmech: Američani jsou tak navyklí na své filmy, že jimi nic menšího než “citové kladivo” nemůže pohnout. To se předpokládám projevuje i u Světlonoše II.
Není co dodat :-)).
Hele nevite kdy ma vyjit treti dil Svetlonose?
Hele nevite kdy ma vyjit treti dil Svetlonose?
Jo, tak to je otazka do pranice :-).
je to hovadina.
SVĚTLONOŠ…luxusní trilogie. Fantasy, kterou čapnu do ruky a čtu ji kdekoliv, na zastávce, ve vlaku, v autobuse, odpočinu si a vypnu. Ať si recenzent říká co chce…, je to jeho věc a každý čtenář si svůj dojem z knihy odnáší sám, bez ohledu na recenzenta. Kdybych měl knihy číst podle recenzí, skoro nic nepřečtu 🙂