Svědectví – King Stephen

Tak nějak by mohla vypadat slohová práce nejednoho školou povinného občana USA roku 1990 (třeba kluka jménem Patrick H., původem z města Derry), kdyby došla naplnění vize Stephena Kinga z románu Svědectví. Vize o řetězci malých náhod, které vedly k tomu, že z armádního výzkumného zařízení unikl zmutovaný virus chřipky. Černý krk, kapitán Trips, superchřipka. Na jméně nezáleží, počítají se výsledky. 99,4% nakažlivosti a úmrtnosti.
Během několika dní se zhroutí společnost, během pár týdnů zůstanou z civilizace jen kulisy plné mrtvol, mezi kterými bloumá pár přeživších. Lidí, kteří měli štěstí, nebo smůlu, že přežili. Lidí, kterým se zdají sny o staré dobrotivé černošce a temném muži. Nadchází čas volby, na kterou stranu se jeden každý člověk postaví. Dobro nebo Zlo, nic mezitím neexistuje.

King sleduje osudy několika postav (nikoliv hrdinů, protože se nesoustředí pouze na kladné hochy a děvčata) od počátku epidemie, přes období bezcílné deprese až po vybudování nových společenství a jejich finální střet. Jeho román přitom několikrát změní žánr, aby se nakonec, možná pro někoho trochu překvapivě, vybarvil jako variace velkých tolkienovských fantasy eposů. Strana zla je reprezentovaná temným mužem, Nepřítelem (zde se fantasy motivy přirozeně napojují na křesťanskou mytologii), a postapokalyptická Amerika je sledována jeho plamenným okem. Na straně Dobra se formuje skupinka hrdinů, vydávající se do říše Zla… Nejedná se přitom o žádné, byť sofistikované, vykrádání, ale o poctu. Takhle nějak by možná vypadal Pán prstenů, kdyby jel Tolkien v drogách a rock´n´rollu a umístil svůj příběh do USA.
Místo Mordoru Las Vegas a pouště kolem něj, Lincolnův tunel plný mrtvol místo Odulina doupěte, šílený pyroman Popeláč nahrazuje Gluma a stoletá černošská služebnice boží (která tu a tam ještě kuřeti usekne hlavu sama) místo Galadriel. Zní to šíleně? Možná, ale v mistrovském podání Stephena Kinga neskutečný zážitek.

King je sice znám hlavně jako autor hororů, ale fantasy má evidentně rád, nebo přinejmenším chápe její poselství. Nemluvím zde pouze o jeho sérii Temná věž (s tou se Svědectví v několika bodech setkává – nejviditelněji v postavě muže v černém, Randalla Flagga a jeho sigulu) a s ní více nebo méně spojených knih jako Talisman, Černý dům nebo Dračí oči. I v řadě jiných knih se setkáte s odkazy na fantasy nebo přímo na Pána prstenů (ve Svědectví dokonce i s malou chybou ze strany překladatelů – Bilbo Pytlík nebydlí ve Velkém Pytli!), ale zde se skutečně vyřádil. Nemám přitom na mysli fakt, že pokud se bude chtít čtenář bavit, může hledat podobnost mezi postavami – krom zmíněných třeba ještě Harold Lauder jako Gríma – nebo podle typu postav odhadovat zápletky (Harold vs Frannie vs Stuart nebo role Popeláče). To je spíše hra, kterou si můžete osladit třeba druhé čtení knihy a která těží nikoliv z vědomého opisování nebo napodobování, ale ze samotné podstaty určitého typu příběhů, jež si prostě žádají specifické postavy a jejich vzájemné působení a rozložení. Důležitá je spíše ona struktura příběhu samotného a způsob, jak s ním jednotliví autoři pracují a jaké prostředky používají pro jeho dokonalejší uchopení.

Na první pohled sice nemá King jako spisovatel s Tolkienem nic společného, na druhý ovšem zjistíte řadu zajímavostí. Nejen jasný morální názor, konce jen málokdy ryze pozitivní, zálibu v detailech popisů, ale i v jazykových hříčkách a jazyce vůbec. Magická role Slova a Pojmenování, motivy cesty a hudba…
Jistě, King je milovník rocku, nikoliv skaldských básní, ale to je pouze nepodstatný detail. Jde přeci o roli hudby a písní v příběhu. Ve Svědectví se nejedná pouze o odkazy na pop kulturu, vyzdvižení některého ryze typického amerického symbolu ve všech jeho podobách (jako třeba v Christine), nebo uměleckou zkratku sloužící k navození atmosféry nebo vykreslení stavu mysli (kupříkladu To, ale i řada dalších). Tentokrát písně přímo předjímají děj, shrnují jej, jsou pro postavy pojítkem s jejich minulostí i vodítkem k budoucnosti. Jestliže si Bilbo Pytlík zpívá o cestě, která vede dál a dál, Kingův Larry Underwood vyzývá před chřipkou holku, aby chápala svýho kluka, protože je to fajn kluk, aby ale po pár stovkách stran zazpíval, kterak se vrací z dlouhé cesty, kde všude byl… Místo Andúrili španělka… Hrdinové se oddávají zpěvu (nebo poslechu) s až nábožnou náruživost. Koneckonců, skoro v žádném Kingově románu se necestuje víc, nežli ve Svědectví. A co sakra na cestě dělat? Jak jí dát smysl? Jak se vyrovnat se světem, který se najednou stal pustinou? Myslím, že by měl pan profesor radost.
Ale nejen využitím a obohacením starých fantasy triků udělal King ze Svědectví jedno ze svých nejlepších děl. Vsadil i na své zbraně a uvedl je v plné parádě. Desítky mikropříběhů, stovky malých detailů, popsané živým, přímo se čtenářem i postavou komunikujícím jazykem, skládá úchvatný, a zatraceně děsivý obraz Ameriky směřující ke zkáze a poté se z ní pracně drásající, jen aby zjistila, že další propast už čeká.
Davové šílenství, rozklad centrální moci a armády, slepé lpění na rozkazech, lidská nedůvěra v druhé vedoucí k rozšíření viru i mimo USA (děsivé na tom je fakt, že armádní činitele King evidentně chápe, neodsuzuje je – to si spíše nechává na jejich nadřízené, vládu – a jestli si čtenář najde pro někoho z oficiálních míst v románu slabost, bude to možná právě velitel projektu Blue vydávající rozkaz k rozšíření epidemie, aby paradoxně předešel totálnímu zničení země, nebo k vraždě novinářů, aby zabránil šíření paniky a dal své vládě čas jednat, zaujmout postoj – jak se může anglický název knihy také překládat – koneckonců, nakonec za své činy přijme jako jeden z mála odpovědnost). V těchto pasážích je King až sadisticky přesným psychologem davu, ale i jedinců, vystavených něčemu, s čím není možné bojovat. Přepisy radiokomunikací, rozhlas, televizní šoty. Vše mu slouží k jedinému – k vykreslení naprostého chaosu a rozkladu všeho a hlavně všech.
A stejně tak se vytasí s jedněmi z nejděsivějších scén své kariéry. Již zmíněný tunel plný hnijících mrtvol. Poslední žijící vězeň zoufale se natahující po noze svého spoluvězně a donucený myslet na zkrvavené ohryzané tlapky malého králíčka, kterého nechal v dětství pojít hlady. Prosté bloumání vylidněnými městy a střety s přeživšími, kteří zešíleli, nebo se prostě jen oddali tomu nejhoršímu v nich. Nebo komentář jednoho člena výzkumného týmu o možnosti odtajnit Princeznu, neboli první náznak toho, že superchřipku se nepodaří zastavit. A to vše prostřednictvím desítek postav, jejichž charakter je vystižen několika věty, gestem nebo prostě jen oblíbenou frází. Kingovi je přitom jedno, zda se postava objeví jen na pár řádcích nebo bude provázet čtenáře až do konce. Většina spisovatelů by prodala duši, kdyby mohla své práce zalidnit alespoň z poloviny. A to co do počtu postav i jejich kvality. King se zde prostě představuje jako marnotratný génius, který z rukávu vytahuje osudy, kolem kterých by se dal vystavět samostatný román – na počkání.
Hluchoněmý Nick Andros (čelící faktu, že nemůže umírajícím pomoci ani jediným slovem nebo strachu, že bude navždy ztracený v tichém světě své hlavy), slabomyslný Tom Cullen (v lecčems připomínající Vlka z Talismanu), málomluvný Stuart Redman, rockový zpěvák Larry Underwood (ano, kéž by si jej ve filmu střihl Springsteen!), nevěsta temnoty Nadine, Frannie Goldsmithová mající obavy o své nenarozené dítě nebo Loyd Henreids slinící nad nohou spoluvězně, křičící, že nechce skončit jako králíček a spousta dalších.
Málokdo z nich je úplně dobrý nebo špatný. Jsou to prostě lidé a nesou důsledky svých voleb, ale mají něco společného. King je má rád. Jsou to obyčejní Američané, sůl země, v dobrém i zlém. Klasičtí protagonisté jeho románů, ovšem neomezeni malým městečkem jako je Derry nebo Castle Rock. Jejich hřištěm je tentokráte celá Amerika, která získává nadpřirozenou duši. Pusté pláně, nekonečné silnice, tajemná města a majestátní pobřeží. Krajina formována již nikoliv lidskou prací, ale lidskými strachy a pověrami.
A pouze hrdinové knihy si nesou v sobě vzpomínku nebo představu něčeho víc. Ideu společnosti, mýtus coca coly, nedělního kostela a zápasu Yankees. Ale také bezzákluzových samopalů, atomových sil a projektu Blue. Dobro nebo Zlo. Nakonec je to pouze otázka volby. Vždy byla. Možná nejdůležitější poznatek, který si z četby můžeme odnést. Poznatek ve své jednoduchosti děsivější, než tušení bytostí ve sklepě, protože superchřipka je jen vize, ale každý z nás se může rozhodnout, zda bude Popeláčem, nebo Donaldem Merwinem Elbertem. Odměnou správné volby přitom není klid a hojnost, jen pot a slzy a děs, ale také duše. To nejcennější, co máme. Když se řekne á, musí se říct i bé.

Už jsem zmínil, že čtenář může brát Svědectví jako hru. Nemusí to být pouze ta s Pánem prstenů, nebo se světem Kingových románů, ale s literaturou vůbec. King je totiž starý vtipálek a tak se nedivte, když na vás ze stránek vyskočí postava detektiva Steva Carelly a 87. okrsek. Tyto vtípky a z nich vyplývající hry jsou však opravdu pouze třešničkou na dortu. Hlavní je samotný román. A ten je, jedním slovem, výjimečný.

Autor je externím redaktorem internetového magazínu Splat.