Svatý Leibowitz a Vládkyně divokých koní – Miller

První z obou Millerových románů, Chvalozpěv na Leibowitze, se stal ve své době ve Spojených státech knihou kultovní; u nás zaujal čtenáře méně, protože její naléhavost se v době, kdy vyšel český překlad, patrně vytratila s odchodem jaderných strašáků z našeho každodenního života. První kniha je de facto sbírkou tří na sebe navazujících novel, druhá kniha je románem se vším všudy. Co obě spojuje, to je aktuálnost strachu z eskalace napětí a zoufalství pramenící z nepoučitelnosti lidí.

Miller si vybral pro svůj nový příběh dobu, kdy Texark, jedna z nemnoha říší, které povstaly z jaderného prachu (asi po 1500 letech), nabírá na síle a z barbarského impéria usedlých nomádů se pomalu mění v mocnost kontinentálního formátu. Děj se odehrává na tom, co zbylo z amerického kontinentu okolo severní části bývalého Mexického zálivu. Autor tomuto prostoru říká Země Klisny (Land of the Mare). Mezi jinými zde potkáme především bratra Černozuba sv. Jiří, kardinála Hnědáčka a papeže Ámena Drozdíka. Bratr Černozub bojuje nejvíce sám se sebou a svými pochybnostmi, Hnědáček a Drozdík pak s mocným sedmým hanneganem Texarku Filpeo Harqem. V příběhu se setkáme kromě Texarčanů a obyvatel Nového Říma také s geňáky, lidskými mutanty, kterými lidé pohrdají a kterých se bojí, dále s divokými Kočovníky, kteří dosud žijí volně na travnatých pláních, vyznávají svobodu a Bohyni Matku.

V knize hraje významnou úlohu kultura a jazyk. Autor stvořil budoucnost lidstva, která navazuje na Magna Civitas, velkou civilizaci, jež předcházela jadernému konfliktu. Jím vytvořená konkultura (konstruovaná kultura) v sobě nese civilizační tradice (reprezentované katolictvím), obecně lidské kulturní archetypy (nomádský kult Bohyně, zahrnující Bohyni Pannu, Matku a Stařenu), stejně tak i základní schémata politicko-sociálního vývoje (přechod od klanových uskupení k centralizovanému státu). Miller si vyhrál s postkatastrofickým vývojem, specificky padnoucím krajině amerického Jihu. Autor velmi dobře pracuje s jazykem a realisticky modeluje jeho vývoj např. na pomístních jménech. Předpokládal vznik rozsáhlých stepí a ty osídlil Nomády, jejichž původ v sobě skrývá tajemství, jen maličko poodhrnuté v mnoha zdánlivě nesouvisejících narážkách. Tito Nomádi mají vlastní řeč, kulturu, historii. A uvnitř těchto kočovných klanů také vzniká zárodek nové civilizace, když se některé klany rozhodnou usadit. Tato nová civilizace jednou nejenom dosáhne hvězd, ale i dalšího kataklyzmatu v podobě opakujícího se jaderného konfliktu, jak o tom svědčí Chvalozpěv za Leibowitze.

My se ale v tomto románu ocitáme v době počínající centralizace nově vzniklé říše Texark. Texark soupeří s Církví o dosud svobodné Nomády. Papež má zájem včlenit je do lůna matky Církve, hannegan Texarku zase do svého područí. Hlavní dějovou osou románu je pak takto motivovaný souboj papežů a texarského hannegana. Do děje ještě vstupují geňáci, komunita mutantů, jíž se původně chtěly zbavit obě skupiny, ale Církev v nich rozpoznala lidi a snaží se je spíše získat na svou stranu. Děj je plný dramatických zvratů, které sledují neúprosnou logiku takových lidských střetů; ten bezohlednější vítězí nehledě na to, jakými “velkými” myšlenkami se ten druhý zaštiťuje.

Druhá dějová linie sleduje osudy bratra Černozuba sv. Jiří, syna nomádské ženy a patrně texarského kavaleristy. Sledujeme jeho pochyby o sobě, o víře, kterou kdysi nadšeně přijal, pochyby o smyslu života. Jeho osud v mnoha detailech není nepodobný osudu Adsona z Melku z Ecova románu Jméno růže. I on se zamiluje, ač ví, že se to vylučuje s posláním, které si vybral. I on se upíná na svého učitele a spolu s ním jde i tam, kam by sám nikdy nešel. Sváří se v něm touha vyhovět ctižádostivosti svého učitele (na krátkou dobu se stane kardinálem) a touha po normálním životě v rodině klanu. Touží také po někom blízkém, komu by mohl bezmezně důvěřovat. Na konci svého spíše tragikomického životního osudu konečně najde to, co nikdy nehledal, ale co jej učiní šťastným.

V životě hlavního hrdiny se skrývá životní příběh Waltera M. Millera, jr., člověka, který prošel peklem druhé světové války, aby potom celý život hledal smysl života; hledal ho v Bohu, ve víře a v lásce. Vypsal své obavy o osud člověčenstva ve Chvalozpěvu na Leibowitze, ze své životní deziluze se pak pokusil v pokročilém věku vyznat prostřednictvím příběhu bratra Černozuba. Neunesl jeho tíhu a krátce před dokončením románu si vzal život (bylo mu 75 let). Díky spisovateli o dvě generace mladším, Terry Bissonovi, byl příběh dopsán. Pro skvělé vcítění se Terryho Bissona do příběhu svědčí minimálně to, že v textu není stylový šev ani jen hmatný.

Blíže k českému vydání

Pokud si budete chtít knihu přečíst, české vydání bohům žel doporučit nelze. Vinou špatného překladu je příběh mnohde zploštěn na první plán a nedovoluje běžnému čtenáři proniknout “za” něj. Ač se na práci podíleli hned tři (!) překladatelé, výsledek tomu neodpovídá (nebo odpovídá?). Pokud je to možné, přečtěte si raději knihu v originále (Saint Leibowitz and Wild Horse Woman), ač jde o text nelehký, nebo polsky (Święty Leibowitz i Dzikokonna); Adam Szymanowski knihu zvládl přeložit sám a lépe.

Překladatelé, na rozdíl od autora, postrádali fantazii a jejich úsilí se patrně vyčerpalo dohledáním si českého překladu Řehole Sv. Benedikta. Dále už jim asi nestálo za to pokusit se hlouběji zabrousit do katolictví, religionistiky a kulturní antropologie, kteréžto znalosti jsou pro překlad této knihy nezbytné. Jinak by totiž věděli, že beatus (v anglickém pravopise s velkým počátečním písmenem) není jméno Beatus, ale znamená blahoslavený (trknout mohla část věty, v níž se říká “tehdy ještě ne svatořečený”). Také by nikdy nemohli pojmenovat papeže Amena Specklebirda Drozdíkem, když má být naopak dravcem. Anglické slovo specklebird se dnes totiž vyskytuje pouze v Bibli (pro přesnost dodejme, že ještě v jedné populární country písni Roye Acuffa a v názvu jednoho dolu u Sacramenta v Novém Mexiku) a to v knize proroka Jeremiáše, kapitola 12, verš 9. Český ekvivalent kralický je pták dravý, z kontextu verše by mohl být nahrazen případnějším jménem, třeba Výr nebo Puštík. Elementární znalost latiny, jazyka to katolíků, který autor zhusta užívá, by je třeba také uchránila přeložit the Leibowitzian Memorabilia jako Leibowitzovu Memorabilii, ač je výraz plurálem v textu se často vyskytujícího slova Memorabilium; správně tedy Leibowitzova Memorabilia. Poučenější překladatel by také vynaložil více úsilí na překlad jednoho z klíčových antroposociologických termínů příběhu – boss uncle, vztahujícího se ke kultuře Nomádů; jedná se o formálního otce (oproti otci biologickému), kterým je v matriarchální společnosti Kočovníků bratr matky. Čeština má starší, vhodné slovo ujec (staročesky matčin bratr); rozhodně vhodnější než použité strýc (staročesky otcův bratr). Et cetera ad infinitum ad absurdum naseamque.

Jak již bylo řečeno výše, Walter M. Miller, jr. využil v příběhu lingvistickou metodu a ze starých (dnešních) pomístních jmen odvodil simulací jazykového vývoje jména nová. Český čtenář, nezběhlý v zeměpise popisovaných krajů, by si zasloužil sem tam poznámku pod čarou o etymologii jména; autor byl na své americké čtenáře hodný, s trochou fantazie si mohli ona jména dovodit, a dobrý překladatel by je měl být schopen dešifrovat (např. řeka Nady Ann se v našem čase jmenuje (North) Canadian, řeka Misery je naší Missouri). Navíc, český vydavatel též ochudil čtenáře o mapu, která vnáší Evropanovi a ne-Američanovi pořádek do chaosu pomístních jmen. Tolik pouze ukázkou; podobnými kvazipřeklady a nepřesnostmi se české vydání jen hemží a je jimi znehodnoceno až takřka k nečitelnosti.

Walter M Miller, jr. napsal alarmující příběh o pochybách tváří v tvář nabízené naději, o moci, která se ve své nenažranosti nezastaví před ničím, a o tom, že její soukolí semele i ty netvrdší charaktery. Stejně tak ukázal sílu obyčejnosti, ne šedosti lhostejného davu, ale obyčejnosti prostého a přesto naplněného života. Jako nekřesťan, ba co víc, jako pohan, mám tendenci příběh patrně interpretovat jinak, než jak katolík Miller zamýšlel, ale poselství ukřižovaného tesaře především ukazuje, že jen tehdy, budeme-li se chovat ohleduplně a tolerantně k druhým, teprve potom máme právo očekávat (ale ne požadovat) totéž od nich. Za ránu bude vždy následovat jen rána. Ani rány chlebem nebolí méně, neboť za podaným chlebem musí vždy být i otevřenost a ne jen kupecká vypočítavost.

Poděkování za cenné připomínky patří Janu Vaňkovi, jr. a Sarken Banumelar.