Stroj času – Wells Herbert George

„Při pohledu na hvězdy se moje vlastní nesnáze a obtíže pozemského života najednou zdály nicotné.“: tato nádherná myšlenka pochází z knihy, která se často označuje za první moderní science fiction, snad první technologický román o cestě v čase, a mnozí ji považují za první román SF vůbec. Mám tu větu rád, protože je to nejlepší návod na léčbu deprese a jiných duševních bolestí, co jsem kdy snad zkusil. Poutník v čase měl a možná někde v jiné časové dimenzi má stále pravdu.

Příběh se odehrává na sklonku 19. století v Anglii, v okruhu přátel muže, vědce-amatéra, kterého autor nazýval pouze jako Poutník v čase. Kniha samotná je jeho neuvěřitelné vyprávění o cestě do velmi vzdálené budoucnosti planety Země. Tento vzdálený svět mu nejprve připomíná vytouženou utopii, jak píše: „To bude asi komunismus!“, ale z tohoto klamu se rychle probudí. Naši potomci, které si Poutník z nějakého vlastního důvodu pojmenuje Eloiové, jsou jen obrazem zdegenerované lidskosti, slaboduchých bytostí bez rozumu, věčných dětí. V tomto umírajícím, ale poklidném světě se objevuje mnoho neznámých, které Poutníkovi nedají spát. Odkud se bere jídlo a nové šaty, když nikdo z nich nepracuje, ale jen jí, miluje se a spí? Pomalu se před ním odkrývá temné tajemství této utopie. Pod zemským povrchem žije druhá rasa lidí – Morloci. Jsou noční můrou světa na povrchu. Tato odnož lidí, ty zrůdy a bestie, které vyšly z dělnické třídy (to je myslím jeden z důvodů, proč se za socialismu tato kniha nepropagovala), byla původně naprosto spokojenou sociální vrstvou. Nemusela myslet, jen poslouchat a pracovat pro bohaté a vlivné lidi na povrchu. Za to měly klid a jídlo. Teď ale tato zvířata z podzemí přišla o zásoby jídla a hledají ho, kde se dá.

Román H. G. Wellse poprvé vyšel v roce 1895 a většina literárních historiků považuje tento rok za zrod nové éry ve fantastické literatuře.  Český čtenář se s ním mohl seznámit v roce 1905, ale další generace si na příští vydání musela počkat více než 90 let. A to byla určitě škoda. Možná v tom byl i nějaký politický úmysl, protože po přečtení knihy jsem začal pochybovat o tom, že Wells patřil k zastáncům socialismu, jak ho prezentuje většina monografií. Příběh Poutníka, který se ve svém stroji času vydal do roku 802 701, nelze chápat jinak než jako naprostou sociální kritiku lidstva. Wells žil před více než 100 lety a už podle stavu tehdejší společnosti se snažil předvídat jeho další evoluci. Myslím, že dnes by musel v lepším případě skončit v psychiatrické léčebně. Citujme např. větu z díla: „Lidskou energii, která je zbavena napětí, postihne vždy stejný osud – nejdříve se vrhne na umění a erotiku a pak přichází ochablost a úpadek.“ Podívejte se kolem sebe a nelze než souhlasit. Nevím teď přesně, ale myslím že v knize „Všechno je jinak“ se píše, že pozdější díla H. G. Wellse měla jeden společný znak – ztrátu důvěry v perspektivu budoucího lidského společenství. Ale co jiného je tato Wellsova prvotina? Kniha už není pro dnešní čtenáře atraktivní, ale je to prostě klasika. Je psaná stylem, jak bych řekl, úžasu nad neznámem, tedy stylem, který se už později ve Zlatém věku SF snažili nepoužívat.
Nevím, jestli bych našel nějaké výtky k českému překladu Jany Mertinové. Dobře se to čte a kniha je mimo jiné doplněna vhodnými grafikami Petra Minka.