Ač to geograficky tolik nevyzní, finská literatura je pro našince stejně exotická, jako třeba čínská. A když se navíc obě tyto končiny umně propojí v poetické dystopii z postapo světa, těžko se jeden ubrání zájmu.
 |
Strážkyně pramene = mistryně čaje = Noria Kaitiová. Ač ještě náctiletá, stává se Noria nástupkyní svého otce, jednoho z nejuctívanějších mistrů čaje ve Skandinávské unii. S tím souvisí dodržování složité etikety čajového rituálu, udržování tradic dávno zaniknutého světa, či vzdorování staromódnímu šovinistickému pohledu na nepřístojnost pozice čajového mistra v osobě ženy.
K Noriině životnímu údělu však náleží ještě jeden úkol. Tajný a nebezpečný. Odhalení skutečnosti, že se čajový mistr stará o ve skále skrytý pramen, by totiž znamenalo jistou smrt z armádní pušky. Svět, v němž Noria žije, totiž žízní a takzvané vodní zločiny jsou jedním z největších přestupků.
Románová prvotina Emmi Itärantové, finské spisovatelky žijící ve Velké Británii, je umístěna v liniích nepříliš přívětivé verzi budoucnosti, v níž se dystopické vize prolínají s postapokalyptickými prvky. Odehrává se v době po temných časech, a přestože je autorka nikdy nepopíše otevřeně, čtenář si snadno vyvodí základní vlastnosti jejího světa.
V něm se globální oteplování postaralo o markantní nárůst teplot (k čemuž se pojí mnohem vyšší množství hmyzu ve vzduchu), zvyšování hladiny moří i prudký úbytek sladkých vod v hydrosféře. Životodárná tekutina se tedy musí odsolovat a čistit a nikdy jí není dostatek. Její zdroje jsou navíc kontrolovány všudypřítomnou armádou. A jako bonus představa, podle níž matičku Evropu ovládli asiaté.
V zajímavém a líbivém kontrastu k nelichotivému popisu prostředí, v němž se kolem Norii den za dnem stahuje smyčka ostnatého drátu, leží poetika čajových obřadů, autorčin důraz na jejich detaily či nevinné a lyrické myšlenkové pochody hlavní hrdinky se zálibou ve filozofování o vodě. To jsou hlavní zbraně Itärantové a v jejich užívání je neskutečně silná a obratná. Na rozdíl od zápletky a příběhu samotného.
V něm se sice odvolává na klasické postupy vyprávění dystopií (nalezení prvních stop, které svědčí o lži současné vlády, pátrání po dalších, již zmiňovaná stahující se smyčka…), nedohraje je však do uspokojujícího konce. Tím jim ubírá na významu a dělá z nich jen zbytečná slepá ramena řeky, v nichž jako bahno hnije fakt, že je tato zápletka postavená na velice nepravděpodobné skutečnosti v podobě CD disků, jejichž životnost je několikasetletá (přestože poslední názory hlásají o 30–50 letech).
Tím však výčet negativ bohužel nekončí. Itärantová totiž rozjíždí nedostatečně rozpracovaných a završených motivů více a její kniha tím regulérně trpí. Kupříkladu skvělé scény, v nichž se Noria setkává se zhmotnělou vizí něčí smrti.
Přestože ona bezbřeze líbezná forma pohlcuje stejně snadno jako náruč vody, stále nedokáže zakrýt fakt, že je Strážkyně pramene vodní plochou, na níž netancuje byť jenom jediná vlnka. Což je v tomto případě nebývalá škoda, protože kniha disponuje ohromným potenciálem.
| 70 % |
|
