Před půl rokem jsem se vrátil ke Stopařově průvodci Galaxií. Tentokrát navážu několika úvahami a nastíním, jak to s hlavními hrdiny slavné humoristické sci-fi bylo dále. Douglas Adams totiž pro velký úspěch psal dál. Nedlouho po prvním dílu vyšel Restaurant na konci vesmíru a o dva roky později Život, Vesmír a vůbec.
Už minule jsem psal, jak je to s dějem téhle jedinečné humorné space opery. Adams nectí klasickou stavbu příběhu. Na prvních stránkách prvního dílu vrhnul hlavního hrdinu do víru událostí. Postavy dlouho nikam nesměřovaly. Pouze byly vláčeny okolnostmi a náhodami. Cestovaly v prostoru i čase, rozcházely se a zase se náhodně potkávaly. A tak je tomu i teď. Obyčejný anglický chlapík Arthur Dent (stále ve svém županu), vesmírný cestovatel Ford Prefect, dvouhlavý Zafod Bíblbrox, krásná Trillian a depresivní robot Marvin si v Restaurantu na konci vesmíru zaletí právě na tohle místo, aby se občerstvili a shlédli, jak celý Vesmír skončí. Od té chvíle se opět rozvíjí nesmyslné eskapády, které jsou založeny na situačním humoru. Autorovi vůbec nezáleží, co se s jeho hrdiny děje. Jen se snaží za každou cenu vytěžit z dané situace nějaký vtip. Takže absolutně nemáme šanci předvídat, co bude na další stránce, a postupně začínáme tušit, že tenhle příběh vlastně ani nijak skončit nemůže.
V průběhu druhého a třetího dílu však začíná postavám o něco jít. Už vědí odpověď na základní otázku života, Vesmíru a vůbec, a tak touží dozvědět se, jak vlastně ta otázka přesně zní. Na konci třetího dílu se dozví, jak se to s těmi otázkami a odpověďmi opravdu má, ale určitě ne tak, jak by si byli přáli. Ať už teda mají něco na práci nebo nemají, je to celkem jedno. Stejně jejich kroky určuje více náhoda než jejich vlastní úsudek.
Jeden z výrazných atributů Stopařova průvodce je cestování v čase. Adams nešetří ani postavy, ani čtenáře a za chvíli je v časech docela slušný guláš. Veškeré časové pojmy jako “nedávno” nebo “čas od času” se rázem stávají zcestnými. Ale buďme rádi, že nepoužívá jeho vlastní “gramatiku pro cestování v čase”, protože by rázem byly jeho knihy nečitelné. Většina technologických teorií je vyšinutých. Záleží přeci pouze na tom, jak jsou vtipné! Pokud vás překvapil v prvním díle pohon lodi na nepravděpodobnostní pohon, pak vás asi vyvede z míry, že Adams vymyslel ještě něco nepravděpodobnějšího, tudíž účinnějšího. A takhle to platí u všeho. Čím bizarnější je nějaký Adamsův “vynález,” tím lépe. Nikdy však nevymyslí něco jen tak, “aby to bylo”. Každý nový nápad vede buď k zesměšnění nějaké lidské či společenské nectnosti, případně zparoduje do, s čím jiní sci-fi spisovatelé přicházejí jako s vážně myšlenými představami o naší budoucnosti.
Vůbec parodování našeho konzumního života je přesně to pravé, na čem autor staví. Opírá se vždy do nesmrtelných lidských vlastností – neochoty, nevšímavosti, nezájmu, podvádění, lhaní, pozérství… To všechno známe. A tak nemůžeme najít prostě nic, čemu bychom jako Češi neporozuměli. V některých scénách mám dokonce pocit, že něčemu snad rozumíme víc než autor.
Adams tomu možná nechtěl, ale přesto se to z pozadí humorných skečů stále více krade do popředí. Když si odmyslíme všechny ty vtípky, je vlastně Stopařův průvodce hodně smutná a depresivní kniha. Navíc je hodně humoru použito jen jako poslední východisko z nepříjemné nebo neřešitelné situace. Četl jsem, že Douglas Adams měl problémy s psychikou. A právě to se odráží i v jeho knížkách. Hrdinové nejsou ani tak hrdinové, jako spíše loutky, které dělají to poslední, co je jim ještě povoleno.Často jsou v osamění, ostatní si jich neváží, jsou středem pozornosti v tom negativním slova smyslu. Stačí pár příkladů. Mnoho let už trvá obrovský galaktický večírek. Ale jak se na něj dostane Arthur, hned tam jako jediný vypadá jako nepochopený a nechápající vetřelec. A už vůbec se nedivíme tomu, že i jeho přičiněním tenhle velkolepý večírek skončí. Jedna z nejhumornějších situací v třetím dílu, kterou celá kniha začíná, není založena na ničem jiném, než na nadávání hlavnímu hrdinovi. A rozebírat roli maniodepresivního robota snad nemusím. Všechny tyto žalostné základy jsou sice natolik pevné, aby na nich stál kopec srandy, ale čím dál častěji tohle podloží vykukuje až na povrch. Jestli si někdy o nějaké knize řeknete, že si s ní autor léčil komplexy, pak právě u Stopařova průvodce ano.
Ať už je Adamsův humor sebezábavnější, sebebláznivější a sebeoriginálnější, jeho knihy jsou ve skutečnosti o dost smutných a vážných tématech, které “obyčejné” humorné sci-fi dodávají hloubku. Pokud si však chcete knihu užít jen jako netradiční sbírku sci-fi anekdot, pak vám vůbec nic nebrání!
