Stíny v létě – Abraham Daniel

V perexu se nám objevila některá klíčová slova, stejně jako obrazy, které se ctihodnému recenzentovi vkrádají na mysl. Především by však z něj mělo být jasné toto: u doposud vyšlých knih MoDF pro mne není prioritní ptát se, zda se jedná o počiny kvalitní. V současnosti se jedná o jednu z vlajkových lodí Laser-books a úroveň tomu odpovídá. Otázkou však je, o jakou kvalitu se jedná. Každá z dosud vyšlých knih totiž bodovala zcela odlišným způsobem. Odlišným, ovšem zatím nikterak nepřístupným. Stíny v létě však jdou jinou cestou a svědomitě se vyhýbají všem pokušením tradičních fantasy. Případného zájemce o knihu bych tedy rád provedl možnými nástrahami a naznačil, v jakých kuchyních se tato lahůdka připravovala. I když se totiž jedná o dílo v mnoha ohledech originální, přesto si můžeme pomoci přirovnáním k některým zavedeným mistrům (bez toho, že by tímto přirovnáním některá ze stran utrpěla šrám na cti). A i když jsou Stíny v létě především fantasy, nemuseli by jimi opovrhnout ani fanoušci vědečtější fantastiky…
Zápletka se točí kolem intrik, jejichž původcem je dílem mocná rozpínavá říše, dílem konkrétní jednotlivci (nikoliv nutně vědomě a lidského původu), a které mají způsobit pád bohatého města Saraykehtu. Abraham nám ovšem nenabídne ani jednu bitvu, ani jeden souboj (k úmrtím dojde, avšak mají charakter spíše popravy) a kouzla sice mají hrozivé možnosti, ale ty jsou pouze naznačeny, než-li předvedeny (jeden vynucený potrat, usnadněná práce s bavlnou a pak už jen narážky…). Místo toho autor provádí své hrdiny řadou setkání, jednání, rozhovorů soukromých a veřejných, prochází s nimi jejich městem. Veškerá akce je přitom jen tušená – víme, že se něco stalo, že proběhlo pátrání, honička, daleká cesta, ale vidíme až následky.
A přitom příběh od začátku nabírá na obrátkách, napětí se zvětšuje a vše nezadržitelně spěje k finále, které nebude velkolepé, grandiózní a už vůbec ne slavné. Bude však osudové a nevyhnutelné. Nepřinese zadostiučinění, ale prostě změnu. Kamínek, který strhne lavinu. Hrdinové i čtenář, každý v jiném rozsahu, mohou onu lavinu tušit, dokonce ji i cítit, ale dopad se nekoná (alespoň ne v této knize, což je jeden z důvodů, proč se těšit na další autorovy práce). A to je v mnoha ohledech působivější než sebebarvitější popis krvavých střetů. Účinek, uspokojivě drtivý, svým vyzněním tragický, je dán čistě Abrahamovým stylistickým a kompozičním umem, pozorností, kterou věnuje jednotlivým detailům svého světa, charakterům postav a především důsledné aplikaci myšlenky, že zlo s velkým „z“ neexistuje.
Jeho hrdiny totiž – a to i v neosobní rovině městských států Khaiem a Galtské říše – nelze nahlížet bipolárně. Žádné dobro, žádné zlo. Pouze plány a činy, které už dávno žijí vlastním životem a vynucují si další a další zoufalé kroky. Je jasné, že spravedlnost je krutá a mnohdy horší, než původní zločin. Nevykonání zločinu není dobrým skutkem a naopak. Účel světí prostředky, ale neočistí svědomí. Morálka zde přichází zkrátka, ve vedení je Potřeba a dějinná Nutnost, stejně jako touha „uklidit“ a prostě žít dál. Konflikty, které by fungovaly jako zdroj napětí, jsou pak obsaženy především v promluvách, které se vyznačují onou, v perexu zmíněnou, rafinovaností. Nejde přitom pouze o to, co postavy říkají, ale Abrahamem stvořenou, vysoce formalizovanou společnost, která oplývá nejen řadou zdvořilostních sufixů, ale především gesty, kterými je třeba doprovázet v různé míře vše. Od prostého pozdravu po žádost u vladaře. Mistrovským tahem autora přitom je, že do takovéto společnosti dosadí cizince (a ne jednoho), takže řeč gest nabývá mnohem většího významu – a nejen co se porozumění týče, ale i hlubin neporozumění či hry s tím, čemu všemu ten druhý může rozumět. Před čtenářem se tak odhaluje fascinující svět nekonečných interpretací, který není matoucí, ale podobně jako například u legendárního románu Levá ruka tmy volá po domýšlení, po hře s možnostmi.
Není to však jediná rovina rafinovanosti, kterou Abraham nabízí. Jeho svět oplývá množstvím detailů, jež se však nevnucují čtenářově pozornosti. Nejedná se o křiklavé fantasy motivy, ale nádherné drobnosti, které se až později skládají v ještě nádhernější ucelený obraz. Pokud si během hypotetického večerního rozhovoru s paní Le Guinovou osvojil, kterak ve čtenáři vzbudit vzrušující pocit kulturní odlišnosti, poznámky k neméně složitému umění, kterak navodit dojem skutečně exotického a magického světa bez použití zbraní těžkého kalibru (draků, grimoárů atd.), si dělal při už méně hypotetických seancích s George R. R. Martinem (několikrát byli spoluautory). Maličkosti, jako je měření času pomocí svíček, popíjení švestkového vína, vybrané lahůdky a makové mléko pro uklidnění… Ale i neskrývaná poezie v názvu, metaforické vyjádření zápletky, stejně jako geografické určení místa děje pomocí ročních období (zimní a letní města) jakoby přes všechnu svou delikátnost, komornosti a vyhýbání se agresivitě volala po příbuznosti se světem Písně ledu a ohně.
Saraykeht však je světem sám pro sebe. Inspiraci nečerpá ze západoevropského středověku, nýbrž z krajin východnějších – z arabských tržnic, tradic Dálného východu. Tedy prostředí, v nichž má slovo „rafinovaný“ z hlediska západního světa až dekadentní charakter. Stejně jako kdysi bájný Orient či Byzanc (abychom nechodili příliš daleko – i na tuto kulturní oblast bychom v románu našli odkazy), je i Saraykeht zahleděný do sebe, do své komplikované civilizace, do své nadřazenosti… Ta však spočívá na překvapivě křehkých základech, čehož se chystají využít možná neotesaní, ale draví a expandující sousedé.
Moc států Khaiem je totiž založena na magii. Magii, jejíž podstatou jsou básníci – ti, kdo dávají tvar myšlenkám. Jako kdyby i tento motiv odkazoval někam do krajin pagod a mistrů žijících v odloučení. Pokud básnící padnou, padnou i jejich města. Jejich magie spočívá ve spoutání mocných sil, andat, pomocí svých představ. Andat jsou však dvousečnou zbraní, jak zjistí i hrdinové knihy – neustále touží po uvolnění se ze svého otroctví. Především se však v jejich osobnosti odráží osobnost jejich básníka – pokud básník touží po lásce, touží po ní i andat. A pokud se básník nenávidí, touží jej přízrak zraňovat…
Jejich vzájemný vztah je plný protikladů, konfliktů, záhad. Ale i když básník Hešai a andat Bez-semen jsou fascinující, nejsou jedinou osudovou dvojicí, kterou autor přivedl na scénu. Dělník Otah a básnický učedník Maati. Otah a dívka Liat. Faktorka Amat a její zaměstnavatel Wilsin, osnovatel komplotu, na jehož konci má dojít k osvobození Bez-semena a pádu Saraykehtu… Jejich cesty se kříží a rozchází. Dvojice se stávají trojicemi, jejich obsazení se mění… Chytají se vzájemně do svých plánů a potřeb, lámou srdce i skládají sliby.
Příběhy Abrahamových hrdinů jsou tragické, protože si dobře uvědomují nemožnost aplikace jednoduché morálky. Vědí, že se situace už dávno vymkla jejich kontrole a nyní nezbývá než konat tak, jak káže nutnost. A pokud třeba Wilsin a Amat stanou na opačných stranách bariéry, neznamená to, že se otupí city, které k sobě chovají. Jsou prostě „služebníky toho, co musíme udělat. To je vše“. (s. 352)
Abraham provádí své padlé hrdiny zákruty děje a přitom zlomyslně vzbuzuje pocit, že už už sklouzne k akci, že napětí dosud skrývané ve slovech či postojích vytryskne v gejzíru násilí…ale ne. I vzbuzování těchto očekávání je součástí rafinované autorské strategie, stejně jako vyzrálého vypravěčského umění. Abraham možná jako romanopisec teprve začíná, ale stejně jako jeho mentor Martin si připravil půdu řadou vynikajících povídek. I proto si může dovolit bezmála do přesného středu knihy umístit scénu, kterou by mnozí jiní svůj román uvedli, případně by k ní celý text směřovali. Spád děje to ani v nejmenším nepoznamená, naopak. Nepotřebuje ani berličky šťastných konců. A ze stejného důvodu si v knize, jako jeden z mála nejen současných autorů, vystačí pouze s abstraktními protivníky. Mezi ty se řadí jednak Galtská říše, ale především Pokrok a neúprosná kola soupeření národů a lidské přirozenosti.
I když se Saraykeht považuje za vrchol civilizace, jeho závislost na andat z něj činí relikt minulosti. Tam kde se Galtové vyvíjejí, khaiem a utkhaiem krvácí v nesmyslných tradicích a zahleděnosti do vlastní minulosti. Jen část z nich si uvědomuje, že žijí v upadlém věku, zničeném nikoliv přítomností, ale velkými výkony dávných časů (na něž se mimochodem v knize příliš neodkazuje – žije se přítomností, okamžikem a tedy vlastně nekonečným únikem…). A znovu se vynořuje, jako určující představa románu, večerní konverzace moudrých a mocných, jejichž slova nikdy nejsou nevinná, ale vždy obsahují neurčitou možnost hrozby a narušení kouzla okamžiku, stejně jako sebedelší léto obsahuje stíny.
Jestliže jsem tedy již zmínil Le Guinovou a Martina, zbývá jmenovat ještě třetího autora, jehož příznivci by si neměli nechat Stíny utéct: Bruce Sterlinga. Nikoliv pro jeho scifistické práce, ale pro povídky jako Zelené dny v Bruneji, ale především Večeře v Audoghastu.
Stíny v létě jsou někdy označované spíše za historický román než za fantasy a v mnoha ohledech se dá s tímto tvrzením souhlasit. Ovšemže se opět dostáváme na začátek – toto je historická fantasy kyberpunkového pojetí. A spíše než z barvitě dobrodružných tradic Sienkiewicze čerpá z příběhů Karla Schulze (bez jejich expresivity, pojetím hrdinů v mnohém podřízených běhu světa, pozorností umění i každodenní krutosti). Stručně, a především žánrově řečeno: Abraham není Červenák. I když i zde by se, byť třeba zprostředkovaně, našly určité spojnice. Například grafická úprava obálky, která je v případě turkobijských Strážců svádí k úvaze, že Moderní díla fantasy jsou dělaná natolik dobře, že si jejich vzhled i za relativně krátký čas našel na českém trhu své místo, ba už svádí k citování.
A Daniel Abraham řadě ostudu nedělá. Naopak potvrzuje, že tyto knihy se stávají spolehlivou sázkou na kvalitní a neotřelé fantasy, které s lehkostí vyvrací, že by fantasy autoři nebyli originální, podnětní či stylově na výši. A právě poznámkou o stylu je možné končit: Stíny v létě nejsou akční, ani dobrodružné (vše v tradičním slova smyslu!), jejich fantasknost je někdy jen stěží postřehnutelná a postavy nemusí díky své komplikovanosti sednout každému, ale stylově se jedná, a to bez debat, o zatím nejčistší a nejpropracovanější fantasy roku.