Stínové pomezí – Williams Tad

Recenze originálu.
Nemilá zpráva. Trpíme nedostatkem překladatelů, kteří by si našli při své vytíženosti čas na překlady zahraničních recenzí. Byli jsme proto nuceni změnit periodicitu této podrubriky na čtrnáctidenní. Ale teď už k aktuální recenzi. Doposud dostávaly prostor převážně náročnější, lehce intelektuální nebo raritní tituly, dnes se podíváme na klasickou epickou fantasy zkušeného Tada Williamse, jehož román Stínové pomezí zanedlouho vyjde i česky.

Poté, co se Tad Williams na čas vzdálil, aby se úspěšně ponořil do science fiction (Jinozemě) a městské fantasy (Válka květin), vrací se s působivým zahájením k epické fantasy. Zasazené do světa, který je rozdělen mezi politicky rozdrobený, středověký Eion, monolitickou, despotickou teokracii Xandu a Šerá území vyhnaných nadpřirozených bytostí, Williams vybudoval jeviště bohaté na politické intriky, konflikty, záhady a samozřejmě příležitosti k romantice. A navzdory obvyklým konvencím a výpůjčkám vytěžil starý materiál velice dobře, vytvořil si vlastní poznávací znamení a rychle dokázal,  proč je považován za jednoho z lepších autorů tohoto žánru.

Po troše historie začíná román v Jižním pomezí, jednom z několika království, jež sousedí se Stínovou linií, mlhavou a magickou bariérou, která odděluje území lidí a skřítků. Kdysi byla Pomezní království součástí říše skřítků, ale lidé je vyhnali na chladný, ledový sever, kde zůstali po stovky let neviděni, ukryti za mlžným příkrovem, z něhož se jen málokdo vrátí, a pokud přece, tak šílený. V posledních letech zažilo hradní město Jižní Marka relativní mír, kromě občasných rozmíšek se svými lidskými sousedy, a tři děti krále Olina vyrostly v klidu prosperity. V jiných částech Eionu jsou však jižní království sužována sváry a uzurpátory a nový autarcha v Xandu nemilosrdně upevnil svou vládu a začal pohlížet k severu. Aby se postavil této hrozbě, vypraví se král Olin do jižních městských států s naléhavou výzvou ke spojenectví, je však zrazen a vydán do rukou loupeživého vládce Hierosolu, který za něho požaduje výkupné. Vláda nad jeho královstvím dočasně padne na jeho nejstaršího syna Kendricka, podporovaného mladšími sourozenci, dvojčaty Barrickem a Brionou. Rovnováha v zemi je však Olinovou nepřítomností narušena: mocní dvořané zápasí o to, aby královu nepřítomnost využili, a nabídka na zajištění volnosti pro krále je předložena spolu s nežádoucí nabídkou k sňatku. Podél Stínové linie byli navíc zpozorováni podivní tvorové a existuje důkaz, že obyvatelé říše skřítků jsou po generacích možná opět v pohybu a usilují o návrat na území svých předků. A když je Kendrick nalezen záhadně zavražděný ve svém loži, podezření padne všemi směry a dvojčata se najednou ocitnou v roli, na niž nejsou připravena ona ani jejich země.

Autor zručně režíruje svůj početný ansámbl a míchá množství příběhů v hrnci intrik, konfliktů a falešných stop, sleduje spoustu úskoků, náznaků a odbíhajících dějových linií způsobem, který jistě mnohé naláká. Při tom se kromě několika silných a sympatických hrdinů vyjeví rovněž zajímavé vedlejší postavy, jejichž role zůstanou v mnoha případech na konci románu záhadou. Autorů, kteří se o to snaží, je mnoho, ale málokdo to zvládne tak dobře jako Williams.

To neznamená, že někteří nebudou mít problém z podobností mezi touto prací a typickými konvencemi, jež žánr epické fantasy tak často zatěžují. Jak již bylo naznačeno, jedná se o další válku mezi nadpřirozenými bytostmi a lidmi, námětovou konstantu všech Williamsových fantasy, jakož i děl mnoha jiných. Trpaslíci jsou jen chabě maskováni jako permoníci a diskutabilní vylíčení pouštních národů jako despotických, monolitických nepřátel, se kterým přišel Tolkien (a mnozí jeho následovníci ho bezmyšlenkovitě napodobili), se zdá být v současné době obzvlášť nešťastné, zejména když si tak nestydatě vypůjčuje z islámské kultury, jak je běžnou praxí. A přestože trpaslíci jsou zde většinou oproštěni od groteskních vlastností, které jsou typické pro některá jiná díla, tato karikatura je místo toho nahrazena poměrně prozaicky identifikovanými a miniaturními střešáky.

Stěží lze zpochybnit, že toto vyprávění se drží vzorce, který je dnes již většině čtenářů epické fantasy známý, jakkoli dobře je napsaný či zkonstruovaný. Williams je přesto mnohem nápaditější a zručnější  než většina jiných, a tak spřádá do hlavního příběhu, který jinde už dávno skončil v kruhu, bohatství nových přístupů. Jelikož se jedná o žánr, který se do značné míry definuje a omezuje opakováním, zaslouží si největší obdiv právě to, že se něco nového vůbec vymýšlí, jak je tomu zde.

Recenzi pro FP přeložil (translated by) Petr Kotrle
Translation published by kind permission of the author. (Written for SFsite.com.)

Román vydá nakl. Laser-books v již dohotoveném překladu Petra Kotrleho.

Sdílet...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on PinterestEmail this to someonePrint this page

Žádné komentáře

  1. kvalita?
    Williams Tad byl pro mne vždy zárukou kvality. Píše zatraceně čtivě. Ale Válka květin se setkala se čtenářskou nevolí a tohle…no nevím co si o tom myslet 🙁

  2. Re: kvalita?
    No ja bych hlavni hrdiny nejradeji zaskrtil takze to bude pro vetsinu ostatnich velmi ctive :).

  3. jaká kvalita?
    Tak jsem to právě dočetl a musím říct, že mě Tad docela zklamal.Otherlands a War of Flowers byly velmi originální a dobře napsané příběhy. Bohužel Shadowmarch, i když je celkem slušně napsaný, není originální vůbec v ničem.Tuctový příběh, občas nelogické zápletky a jednání hlavních postav (kdo ksakru je Qinnitan)…Nemám chuť číst další díl a určitě si ho nekoupím.

Zveřejnit odpověď