Stín železné věže – Netrval Jiří

Kdo očekává potoky krve, vyhřezlé vnitřnosti a příběh, který pádí vpřed mílovými kroky, bude nejspíše zklamán. Pokud tedy současně nemá rád science fiction, která čtenáře dokáže přimět k zamyšlení.

Dobrovolně se přiznám, že po přečtení pár stránek jsem měl chuť knihu odložit a nechat na ni sednout prach. Už dlouho se mi totiž nestalo, že bych po přečtení první kapitoly vůbec netušil, co se vlastně děje a proč se tak děje. Ale nenechte se zmást, je to záměr autora, který vás vhodí doprostřed příběhu a jen pomalu zodpovídá tu spoustu otázek, které se vám vyrojí v hlavě v průběhu pár prvních stránek.

Muž původem z Portugalska s pasem Maltské republiky, který portugalsky i maltsky umí pár slov. Inspektor Interpolu, jehož angličtina má do plynulosti daleko, ale přesto zatýká ve jménu královny. Jazyk, kterým spolu mluví, nepozná ani profesor lingvistiky. Do toho vychází najevo, že oba ovládají nemalé psychické síly, o čemž se nepříjemně přesvědčil číšník restaurace. Asi tak by se dal nastínit obsah první kapitoly a nezbývá než přečíst všechny ostatní, abyste pochopili kdo je kdo a proč se události děly tak, jak se děly.

Po menších problémech s tranzicí (odborný termín pro cestování mezi světy) se hlavní hrdina po roce vrací domů a zjišťuje, že spousta věcí se od jeho odchodu radikálně změnila. Cizinec ve svém vlastním světě, který se rozhodne vrátit do jeho původního stavu. Proto se vydává na další pouť a s každou další tranzicí se děj blíží ke svému osudovému odhalení.

Tím vším se jako červená nit táhne strach z neznáma. Strach ze stínu železné věže. Co je vlastně ta tajemná věž? Kde se nalézá? A je opravdu takovým nebezpečím? To už si každý musí zjistit sám a dle mého názoru čas věnovaný tomuto zjištění za to stojí.

Jak je hned na přebalu knihy uvedeno, příběh je založen na cestování mezi paralelními světy. Je jen škoda, že se to čtenář dozvídá ještě před začtením se do knihy, protože mu tato znalost nabízí odpověď na hodně otázek, které v průběhu čtení vyvstávají, a je tak nabouraná jistá záhadnost, kterou se autor v prvních kapitolách snaží budovat.
Na příběhu je znát dobrá promyšlenost a děj tak může plynout bez obtěžujících logických kotrmelců. Pouze část týkající se  principu fungování paralelních vesmírů je do děje vložena poněkud násilnějším způsobem. Přijde mi, že autorovi bylo líto již vymyšleného principu, ale protože jeho výklad do dějové linie nezapadal, využil berličky, kterou pracovně nazývám “syndromem záporného hrdiny”. Tím myslím „ukecanost“ hlavní záporné postavy v okamžiku jejího jistého vítězství, která vede k jejímu definitivnímu pádu. V této knize tedy s jistou úpravou; ukecaností tentokráte netrpí záporná postava. Nechápejte mě špatně, tato pasáž není vůbec nezajímavá (naopak je velmi přínosná), jen to zařazení lehce pokulhává.

Po dočtení knihy, kdy vaše zvědavost z prvních kapitol bude ukojena, zůstane přesto položených několik otázek spíše filozofického charakteru, které autor nadnese, ale odpovědět si již budete muset sami. Stejně tak jsem se nemohl zbavit jistého dojmu, že celá kniha vyznívá mírně jako varování. Před čím, si opět budete muset sami zjistit v příběhu plném otázek a trochu méně plného odpovědí.

Když si uvědomíte fakt, že se jedná o první takto rozsáhlé dílo Jiřího Netrvala, nelze tuto knihu hodnotit jinak než pozitivně a těšit se na jeho další počin. Vzhledem k tomu, že zatím publikoval „pouze“ několik povídek v různých antologiích v osmdesátých letech minulého století, doufám, že se netěším zbytečně a autor má připraveno pár dalších zajímavých témat. Nejlépe již zpracovaných a schovaných v šuplíku.