Lorean není jako naše realita, je plný fae, inkubů, vraždících maniaků a živého odpadu všeho druhu. Tady se démon, pocákaný od hlavy až k patě odpadky a blíže neurčenou tekutinou, snadno ztratí. Nikdo tak na první pohled nepozná, že ovládá přírodní síly a umí manipulovat cizími emocemi.
Tuhle knihu jsem si na recenzi vzala ze dvou důvodů: jednak mě zaujala obálka s úchvatnými prasátky od Maffet Šloufové a jednak i název samotný – Stín – zvolený podle hlavní postavy. Stejně se totiž jmenoval i hrdina mé vlastní knihy. Říkáte si, dost přízemní důvody? Nechť ( i recenzentka je jenom člověk), na to, abych se na knihu natěšila a rozhodla si ji přečíst, to stačilo. Jinak bych to asi dost pravděpodobně nikdy neudělala.
Ač se snažím u českých autorek vždycky zbystřit, nedá se přečíst úplně všechno. Jméno Johany Tiché mi bylo dosud neznámé, Stín je také její prvotinou. Mladičká autorka, dosud ještě gymnazistka, se z milovnice fantastiky a údajně i horlivé čtenářky přerodila v pisatelku vlastního příběhu. Stvořila svět, ve kterém se magie snoubí s moderní technologií, a tak tam démoni pobíhají s mobily v kapse a místo domovního alarmu si na dveře věší ochranné magické pečeti. Otázkou zůstává, který z původních konceptů touto kontaminací trpí víc, protože dohromady trochu skřípou.
Hrdinou je démon-míšenec, pracující pro velmi specializovanou firmu s nemilosrdnou šéfovou (typu Em) v čele. Jeho úkoly mají různě nebezpečnou povahu, jednou je z něj nájemný vrah, jindy deratyzér magických potvůrek a jednou – světe, div se – si ho prachatý klient vyžádá jako osobního strážce. Když Stín na nabídku kývne, čeká ho pobyt v přepychovém sídle bohaté rodiny, kde mu společnost dělají krásné slečny a nekonečné misky křupek. Idylku narušuje jen nerudný majordomus, který se ohání katanou jako nikdo jiný.
A tak si člověk klade otázku, nač ještě dámy v nesnázích potřebovaly dalšího troubu, který by s nimi vlezl do pasti a čekal tam, až si ho nepřátelé najdou. Stín totiž není ani omylem žádný příjemný společník, rád se pořád s někým slovně přečůrává, na opravy v domě ho moc neužije a chytrý taky moc není. Neuplatní se ani jako stratég při obraně domu a ač jsou dýky, které ovládá vůlí, zatraceně rychlé, proti mocnějšímu nepříteli, jemuž musí čelit, mu nepomohou. Jenže všemi obávaný Azazel (velmi originální jméno, což?) toho nakonec taky moc nepředvede a člověk z něj má husí kůži asi jako ze strašáka do zelí.
Je zřejmé, že Johana Tichá stvořila dílko pro teenagery a ti budou možná z knihy nadšení. Potěší je, jak je jejich miláček Stín roztomilý a laskavý na svou vílu Zvoněnku, co mu z vlasů ráda plete copánky. Uvítají i oblíbené hláškování, které jim bude připadat vtipné, a nevšimnou si tak, že zápletka postrádá logiku a celá řada slovních obratů si kontextově protiřečí. Fakt mě pobavilo, jak mladá démonka prohlásila, že se bude za něco modlit… Ale nic, kdo hledá fantasy jen pro zábavu a vůbec ho nezajímá, že to všechno tady už stokrát bylo, bude jistě spokojen.
Knížka není rozsahem veliká, dá se přečíst za večer a škoda jen té pevné vazby, honosné sazby a kvalitní obálky. Nejbolestnější na tom všem je, že úplně cítíte, jak by mohla Johana Tichá napsat klidně i něco lepšího, jen kdyby si dopřála čas. Kdyby si uprostřed toho hektického života, který údajně vede (jízda na koni, lukostřelba, larpy, esoterika, astrologie, hra na flétnu a klavír, zpěv aj.), udělala trochu pořádek v prioritách a dala tak do psaní to, co potřebuje. Kéž by se pak vykašlala na hromadu klišé, omleté žánrové rekvizity a nefunkční pokusy o střídání vypravěčských perspektiv a raději si hledala svou vlastní cestu.
| 50% |
|
Ad recenzentka radí autorce, aby si udělala pořádek v prioritách) myslím, že recenze obecně by měly být více o knize a méně o autorovi. Z literárního díla se toho o autorovi mnoho **spolehlivě** dovodit nedá. Vytýkat autorce, že má příliš koníčků a zmatek v hlavě, se sluší u psychologa (možná), do recenze to podle mě nepatří – koneckonců to přímo ani logicky nesouvisí s implikovanou myšlenkou, že autorka práci nedotáhla. Jako by skvělou knihu nemohl napsat někdo, kdo se věnuje všem vyjmenovaným zálibám…
Co je to “fae” a co, proboha, “démon míšenec”?! Co se zájmů týče, těch může mít člověk přehršel, já například pěstníruji bandory, hraji koptěnou, lovím vlkodlaky a kolozuby, tančím obkročák, pískám na štěbenec, ale ani to vše přece neznamená, že nedovedu výtečnou samohončičku vypáliti! Inu, jak se říká: Co člověk neunese, to mu Bůh nenaloží!
gurp33
Skoro mi to připadá, že pisatelka recenze autorku zná nemá jí ráda a dala jí to “sežrat ”
Knihu jsem nečetl a asi ani nikdy číst nebudu, proto jí nemohu oponovat.
A to mně vyznění recenze přijde vůči autorce až překvapivě vstřícné. Takové “Holka, máš na to, ale tohle bylo ještě příliš brzy. Kdybych tě teďka plácala po ramenou, tak ti spíš v tvém literárním růstu ublížím.”
Faktem je, že nikdy v životě jsem toho nestíhal tolik, jako na gymplu – a zároveň je fakt, že sebevíc koníčků a zájmů nenahradí životní zkušenosti. Ty pak člověk musí nahrazovat různými klišé – dnes nejčastěji televizními a těmi z jiných dílek pro náctileté. Za to autorka ale nemůže, to prostě musí přijít s věkem.
To spíš od vydavatele mi to přijde poněkud cynické, předhodí-li podobně mladičkého autora s jeho nevyzrálým dílem podchaljuzinům, standům.e a podobné havěti 😉 Přestože autorce udělá kniha samozřejmě ohromnou radost, může se docela snadno stát, že za pár let by byla raději, kdyby nevyšla. No, uvidíme, co přinese budoucnost.